Komentář: „Byl to můj duchovní otec.“ Vzpomínka biskupa Tomáše Holuba

Když jsem se dozvěděl, že papež František zemřel, vstoupily mi slzy do očí, byl pro mě duchovním otcem. Člověk, kterému jsem důvěřoval a který mě formoval tím, jak žil a jak věřil.

Měl jsem tu milost se s ním osobně několikrát setkat. Nejvíc mi utkvělo naše dvouhodinové setkání během návštěvy českých biskupů ve Vatikánu. František s námi neseděl jako autorita nad námi, ale jako bratr mezi bratry. Bylo v tom setkání tolik laskavosti a humoru. Nepřednášel, naslouchal. Ptali jsme se a on odpovídal, přemýšlel nahlas.

Jednou jsem ho poprosil, jestli by nenatočil krátký pozdrav pro děti s rakovinou z plzeňské nemocnice. Když jsem to video omylem nenahrál, jen se zasmál a řekl: „Tak ještě jednou, ale prosím, tentokrát už to opravdu zapni.“ To nebyl ceremoniální papež – to byl prostě František.

Co mě na něm fascinovalo nejvíc, byla jeho schopnost být opravdu blízko lidem. Lidem věřícím i nevěřícím. Neusiloval o nějaký boj s konzervativci nebo liberály, ale o církev, která naslouchá. Mluvil o tom, že nežijeme jen v čase změn, ale v době změny epochy. A že církev nemá stát, ale jít – společně s lidmi. Jako poutnice. Ne nad nimi, ne před nimi – ale vedle nich. Někdy i za nimi.

Změnil církev. To, co dnes považujeme za samozřejmé, třeba že jsou ženy přítomné v rozhodovacích grémiích církve, bylo ještě před pár lety nepředstavitelné. A on tyhle věci udělal ne silou, ale důvěrou a pokorou. My křesťané se nyní modlíme, aby nástupce papeže Františka dokázal navázat na jeho odkaz, aby byl znovu člověkem vnitřně pravdivým, nesený touhou po míru a laskavostí, která není naivní, ale vyrůstá z pohledu na svět jako na Boží prostor směřující k jednotě a k Bohu.

Jsem mu vděčný. Za jeho víru, za jeho odvahu i za jeho úsměv.