Článek
S britskou královnou Alžbětou II. jsem se osobně nesetkal. Asi i proto, že jsem o to jako republikán dostatečně neusiloval. Viděl jsem ji jednou z dálky v Londýně, jak při nějaké slavnosti vycházela z Westminster Abbey. Sotva jsem ji rozeznal mezi lidmi v davu.
Byl jsem tehdy v protějším domě na nějaké politické konferenci, a když kdosi při jednání zvolal „královna“, všichni politici nechali všeho a běželi vzrušeně k oknům. Trochu mě svým nadšením zaskočili, ale šel jsem se podívat také.
Vážnost, s níž Britové brali svou královnu jako osobu i jako instituci, jsem zaznamenal i při návštěvě Toweru. Čekání v dlouhé frontě na prohlídku korunovačních klenotů krátili pořadatelé promítáním filmu z korunovace královny. A všichni kolem mě měli slzy dojetí v očích. Jistě i u nás takové klenoty budí zájem veřejnosti. Ale že by lidé plakali? Sotva. Bereme to bez emocí jako uzavřenou historii, která nemá moderní době mnoho co říci.
Přečtěte si názory na zesnulou královnu i budoucnost monarchie
Klademe si spíše otázku, zda v současnosti není královská instituce přežitkem minulosti, který do 21. století vlastně nepatří. Tak se zajisté ptají i mnozí lidé ve Spojeném království. Ale politické snahy o zrušení monarchie vždycky narazily.
Můžeme to odbýt poukazem na to, že většina populace bývá spíše konzervativní v tom ohledu, že nerada mění zaběhané zvyky. A že mladá a vzdělanější generace s progresivní orientací to časem jistě změní. Pokrok se přece zastavit nedá. Teď už jde jenom o to vědět, kam to vlastně pokračujeme. Pokud to ale celkem přesně nevíme, vtírá se otázka, zda bychom neměli více přemýšlet o smyslu institucí, které ve jménu pokroku chceme rušit.
V politické vědě patří k nejkontroverznějším problémům teorie reprezentace, zejména v souvislosti s fungováním zastupitelské demokracie. Stále totiž není úplně jasné, co ve skutečnosti znamená, že nás někdo zastupuje a jaké z toho pro něj plynou pravomoci. Již před mnoha lety upozornil v této diskuzi politický myslitel Eric Voegelin, že bychom měli od sebe odlišit reprezentaci, kterou vykonávají například poslanci a která je daná pouze mandátem voličů, od reprezentace, která vyjadřuje setrvalou existenci určitého společenství nebo státu.
Děj, kterým se z rozptýleného množství lidí stal jednotný celek mluvící hlasem jedné osoby, v sobě nesl vždy určité prvky, které je obtížné vysvětlit. Překračují totiž činitele, které můžeme identifikovat jako společné zájmy. Jsou poněkud tajemné, a lidé se je proto spíše než slovy snaží vyjadřovat symboly. Nejlépe se jim daří v náboženském prostředí vybaveném smyslem pro tradici.
Královská instituce je tedy právě takovou existenciální reprezentací společnosti. V evropské kultuře bývá spojena se symbolickými klenoty, jako je koruna, žezlo či hermelínový plášť. Vůči nim se vztahuje věrnost poddaných a pouze jejich prostřednictvím také vůči osobě, které jsou svěřeny. A skrze ně lidé také vyjadřují respekt k existenci společenství, jehož jsou součástí.
U nás to bývala Koruna svatováclavská, která také vyjadřovala zemskou sounáležitost. Úcta ke korunovačním klenotům má proto své hluboké a reálné důvody, které lidé prožívají ve svých emocích spíše než rozumovým pochopením. S tím se zase pojí požadavek důstojnosti a vznešeného vystupování všech, kteří s těmito symboly mají co do činění – a zejména jejich nositelů. Královna Alžběta II., na rozdíl od plebejského českého prezidenta Zemana, tomuto požadavku zjevně dostála. A po jejím skonu to Britové dávají jasně najevo.
Odlišnou povahu existenciální reprezentace a reprezentace politické dokládá skutečnost, že královská instituce neztratila svůj význam ani poté, co byla v anglické revoluci zbavena mocenských atributů. Mocenská suverenita přešla z krále na parlament a je tomu tak dodnes. Toto oddělení je přitom tak důsledné, že král nesmí vůbec vstoupit do Dolní sněmovny (volené přímo lidem) a přístup zvláštním vchodem má pouze do Sněmovny lordů.
Moderní doba, jak napsal jeden vtipný právník, začíná tím, že Američané po své revoluci nahradili krále kusem papíru – ústavou. Ta se tím stala nejenom jakýmsi zákonem nad zákony, ale převzala do jisté míry symbolickou roli sjednocující občany do jednoho politického národa. Vlastně se o ní podělila s prezidentskou funkcí. Tam, kde byla – tak jako v české Ústavě – prezidentskému úřadu přidělena úloha zastupovat stát navenek, na základě voleb jmenovat předsedu výkonné moci, udělovat amnestie a další ceremoniální pravomoci, tam lidé stále k prezidentovi vzhlíží, jako by na něm jakési královské zbytky přece jen dál ulpívaly. Jsou to samozřejmě slabší jednotící činitelé, než bývaly náboženství, tradice nebo nacionalismus.
Loučení s královnou
V moderním teritoriálním pojetí státu s přesně určenými hranicemi, které se ustálilo v 19. století, se již ale vládnoucí politici nemusejí tolik obávat, že se jim občané rozprchnou. Nicméně v období krizí a válek, kdy lidé pociťují potřebu semknout se a sjednotit za svým vůdcem, se ukazuje, že symbolická role hlavy státu má stále své opodstatnění. Moudřejší státy, než je ten náš, však budují své politické národy hlavně tím, že zajišťují loajalitu občanů cílevědomou výchovou nových generací k úctě k ústavním hodnotám demokratického právního státu.
Spojené království se bez psané ústavy obejde právě proto, že si uchovalo královskou instituci. Zesnulá Alžběta II. ji udržovala svou činností podle protokolu i nečinností podle zdravého rozumu. Ten ji bránil před pokušením zasahovat do politických sporů a vměšovat se do politických záležitostí, které nepříslušely jejímu úřadu. I přesto její vliv přesahoval meze ostrova, který byl jejím sídlem, do mnoha zemí bývalého impéria a přispíval k jejich spolupráci. Zkrátka nevládla mocí, ale autoritou instituce, kterou reprezentovala, a autoritou své osobnosti.
Pokračovat v díle své matky je nyní nesnadným úkolem jejího syna Charlese, nyní Karla III. S ním jsem se při jedné z jeho návštěv České republiky osobně setkal, tehdy jej ještě doprovázela jeho první manželka princezna Diana. Můj dojem z tohoto páru byl opačný než ten, který vytvořila média. Vedle chladné, odtažité a znuděné dámy Charles působil jako srdečný člověk, upřímně se zajímající o problémy země, do níž přijel. V asi čtvrthodinovém rozhovoru se mě vyptával na život v komunistickém Československu a oceňoval pokrok, kterého se nám podařilo dosáhnout. Zda tím jen plnil úlohu předepsanou členu britské královské rodiny, nevím. Jestliže ano, plnil ji výtečně a na královskou funkci byl dobře připraven.
Král Karel III. nastupuje v době vážné krize způsobené brexitem a válkou na Ukrajině. Bude čelit odstředivým tendencím Skotska, Walesu, Severního Irska i problémům se soudržností Commonwealthu. Hlavně však bude muset obhájit smysl monarchie v 21. století tak, aby zajistil její pokračování. Nebude to snadné, protože tolik času jako jeho matce mu dáno nebude.
Teprve se ukáže, zda respekt jeho poddaných byl větší k osobě královny Alžběty II., anebo k instituci monarchie. Být jedním z těchto poddaných, asi bych i jako republikán a podle zásady, že do fungujících věcí se nezasahuje pokrok nepokrok, také volal God Save the King. Protože Karel III. to bude potřebovat.
