Článek
Od vystoupení Spojeného království z EU uplynulo pět let. Nelze už tedy mluvit o tom, že by snad čísla dokreslující vzestup chudoby, zdražování, delší čekací lhůty u lékařů nebo tu a tam poloprázdné regály v britských obchodech byla něčím, co se „dalo zpočátku čekat“, jak to tvrdili i čeští věrozvěstové protiunijních politických kultů. Čili ti, kteří stejným dechem prorokovali, že i kdyby snad došlo v Británii na nějaká taková „škobrtnutí“, nevyhnutelně se pak brzy dostaví „vzkvétání mimo dosah bruselské byrokracie“. Holý nesmysl.
Řecko, které v roce 2015, tedy rok před britským referendem o vystoupení z EU, prožívalo naprostý rozklad svých veřejných financí, dnes hospodářsky roste rychleji než ostrovní království, jemuž se naopak tenkrát nedařilo nijak špatně. Ekonomika zemí EU celkově šlape dle agentury Bloomberg v průměru o 2,3 procenta rychleji než ta britská - už pět let, rok co rok. Jak si teď povzdechl renomovaný britský list The Economist, co jiného se také dalo čekat, když firmám logicky vzrostly náklady na vývoz do Evropské unie, kam přitom míří polovina britského exportu. S tím, že tato nová zátěž nebyla pro ně vyvážená žádným benefitem, který by jim pomohl. Vše je zkrátka dražší, těžší, složitější.
Řeči, že vinu na tom nesou i pandemie covidu, nekalé čínské obchodní praktiky nebo protiruské sankce, jsou zavádějící. Na tom jsou přece všichni stejně. Podobně bude na všechny na této straně Atlantiku patrně srovnatelnou měrou dopadat i zřetelně se rýsující americký obchodní izolacionismus v podání Donalda Trumpa. Jenže zároveň stále platí, že společně se dají tyto záležitosti lépe zvládat, než kdyby jim byl každý vystavený zvlášť, odkázaný sám na sebe.
Evropská unie si mohla dovolit navýšit cla na dovoz čínských elektroautomobilů z 10 procent na 45, zatímco Velká Británie se k takovému kroku z obav před odvetou Pekingu nerozhoupala. Pokoutné čínské státní dotace, které narušují férovost konkurenčního boje mezi automobilkami, však jistě štvou Londýn stejně.
Není divu, že Britové postupem let dávají najevo, že by si přáli k Unii se zase nějak pragmaticky přiblížit, tedy tak, aby toho co nejvíc bylo jako dřív, zároveň ale aby výsledek referenda navenek platil dál. Začalo to už za premiéra Rishiho Sunaka, jenž se zasadil o dohodu s EU známou jako Windsor Framework. Zjednodušuje obchodní výměnu mezi Británií a Severním Irskem. Tu zkomplikovaly nové bariéry, které musely být postaveny, aby naopak pravá hranice s EU, tedy ta irsko-severoirská, zůstala prostupná. Jinak by v Severním Irsku zase hrozilo násilí.
V trendu pokračuje nový premiér Keir Starmer, jenž si vytyčil za cíl, že „resetuje“ vztahy s Unií. A tak se 3. února chystá první pobrexitové zvláštní vrcholné setkání Velké Británie a Evropské unie. Řeč se povede o tom, čemu se strůjce brexitu Boris Johnson zuby nehty bránil - koordinaci v zahraniční, bezpečnostní i zbrojní politice. Hezké a potřebné ve chvíli, kdy se Donald Trump zjevně chystá otočit zády k Ukrajině a zpečetit to srazem s Vladimirem Putinem.
Britové však poněkud trpce zjišťují to, co by je tak moc nemělo překvapovat. Evropská unie neprojevuje ohledně sbližování příliš velký entuziasmus. Británii ke své prosperitě nepotřebuje a navíc má i jiné problémy, než aby se pořád musela zabývat vztahy s Londýnem. A hlavně chce nejprve vidět, že zájem o spolupráci je vážný a celistvý.
Když už něco chcete, zaznívá z Bruselu směrem k Londýnu, co kdybyste třeba opět umožnili studentské výměny Erasmus? Do toho se však britské vlády nijak nehrnou, což je dost smutný, ale výmluvný fakt. Nechtějí politicky riskovat. Erasmus, byť je mezi mladými nesmírně oblíbený, narušuje brexitovou ideu, že ve vztahu k EU skončí režim volného pohybu osob.
Trpkost pak korunuje zpráva z úterý 28. ledna. U arbitrážního soudu v Haagu začal proces ohledně toho, že Británie zakázala rybářům z EU lovit u severoirských břehů smačky písečné, drobné rybky, které se používají k výrobě oleje a ke krmení významných ryb. Prý to v lokalitě porušuje ekologickou rovnováhu, což však EU považuje za neprokázané, vnitropoliticky motivované a pro ni diskriminační. Hlavně v tom ale vidí porušení hlavní pobrexitové dohody, známé pod zkratkou TCA. Dle odhadů samotné britské vlády, citovaných agenturou Reuters, by EU mohla požadovat kompenzaci až ve výši kolem 1,2 miliardy korun.
Je to přitom vůbec poprvé, co nějaký pobrexitový spor mezi Unií a Británii dospěl až k soudu. Starmerův „reset“ tak - opět - získává poněkud nepříjemnou pachuť. Lejno, do něhož Britové šlápli, jim stále zůstává na botách.
