Komentář: Brazílie s Lulou? Není až tak co slavit

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

V Brazílii skončily prezidentské volby a z řady reakcí by se mohlo zdát, že v zemi spolu s poraženým obhájcem prezidentského úřadu odchází také populismus, korupce, chaos v řízení státu. A následovat bude růst, pokrok a ochrana amazonského pralesa. Realita je však o poznání složitější, a to zejména z pohledu celého latinskoamerického kontinentu.

Není sporu o tom, že dosavadní prezident Jair Bolsonaro byl pravicovým populistou s autokratickými sklony, který zemi vládl velmi chaoticky, neblaze se proslavil misogynními a rasistickými výroky, zpochybňoval epidemii covidu a odmítal ji řešit. A celkově působil jako jihoamerická verze Donalda Trumpa.

Přes veškeré výhrady ale Brazílie vykazovala ekonomický růst, demokratický systém nebyl zásadně narušen a volby proběhly demokratickým způsobem. Bolsonarova prohra navíc nebyla úplná, protože v parlamentních volbách, konaných současně s prvním kolem těch prezidentských, obsadili jemu blízcí kandidáti nejvíce křesel (jeho vlastní strana má 99 poslanců z 513, strana PT nového prezidenta Luly 59). Bude tedy mít na budoucí politiku země nemalý vliv – a Lula naopak značné problémy se složením funkční většiny k vládnutí.

Důležitým rysem brazilských voleb však byla skutečnost, že proti kandidátovi populistické pravice nestál žádný umírněný centrista ani progresivní levicový politik s moderní vizí proměny země, jako tomu bylo třeba v Chile v případě Gabriela Borice. Do druhého kola s Bolsonarem postoupil další populista, jen z opačného konce politického spektra - 77letý (!) Luiz Inácio Lula da Silva, prezident z let 2003-2011.

Hlavním problémem Luly přitom není to, že byl spolu se svou stranou zapleten do korupce – původně byl dokonce odsouzen až na 12 let, rozsudek byl později zrušen, ale jeho stranická kolegyně Dilma Rousseffová byla pro korupci z prezidentského úřadu v roce 2016 odvolána a kauzy jako Petrobras a Odebrecht otřásaly brazilskou politikou. Tento jev se však týká většiny tamních politických stran a nezávislost rozhodování soudů je bohužel problematická.

Hlavním problémem Luly je jeho podíl na legitimizaci a podpora radikálního levicového proudu v Latinské Americe, známého pod názvem Socialismus XXI. století, spolupráce s  diktaturami na Kubě, ve Venezuele a Nikaragui a jejich omlouvání, a podpora radikálních sil v dalších zemích kontinentu.

Latinská Amerika se přitom v posledních letech výrazně posunula doleva – zatímco nedávno měla většina velkých států pravicového prezidenta (Kolumbie, Argentina, Chile, Brazílie), dnes je v čele všech významných zemí od Mexika po jih kontinentu prezident levicový. Pravice je v čele státu pouze v Ekvádoru, Uruguayi a málo významné Paraguayi.

Zároveň nadále přežívají tři výše zmíněné diktatury se stovkami politických vězňů, s miliony lidí prchajícími do zahraničí (jen z Venezuely už uteklo sedm milionů obyvatel), ničením přírody a nekontrolovanou těžbou (zejména v chráněných oblastech Venezuely) a ekonomickým a společenským úpadkem. Autoritářské prvky projevuje vláda Bolívie a s napětím se čeká na kroky nedávno zvoleného prezidenta Kolumbie Gustava Petra, původně příslušníka násilných levicových gueril.

Zvolení Luly bude znamenat další upevnění pozice těchto sil, protože Lula tyto režimy nejen nekritizuje, ale dokonce ho k nim pojí přátelský vztah – ostatně Fidela Castra považoval za svůj vzor a Cháveze za velkého přítele. Pro zajímavost: Pravicová autokracie přitom v Latinské Americe dnes neexistuje žádná.

Nástup Luly neznamená žádný pozitivní posun země ani ve směru k Rusku. Bolsonaro choval k Putinovi určitý obdiv jako k silnému vládci – dodržování pravidel ho nikdy nezajímalo a navíc se snažil vytěžit ze situace výhody pro Brazílii. Lula zase v duchu staré revolucionářské levice považuje Rusko za protiváhu „imperialistických USA“, a ačkoli Putina kritizoval za rozpoutání války, označil Zelenského za stejně odpovědného, a dalšího spoluviníka vidí v NATO. Posílení spojenectví demokratických režimů ve světě od zvolení Luly rozhodně nečekejme.

Nezbývá tedy než doufat, že Lula v tomto volebním období alespoň potvrdí velkou dávku pragmatismu, která jeho politiku vždy doprovázela, a nebude praktikovat politiku vedoucí k další polarizaci brazilské společnosti. První krok v tomto směru ale musí udělat poražený Bolsonaro – podle zatím dostupných zpráv není jasné, zda výsledky voleb vzhledem k těsnému výsledku (50,9:49,1) uzná, a jak se postaví k protestům svých stoupenců, které v některých částech Brazílie zahájili řidiči kamionů a další radikálové z jeho tábora. Před sídlem generálního štábu armády se také začali scházet demonstranti vyžadující aktivaci článku 142 ústavy, která vojákům ukládá garantování ústavních mocí a ochranu země.

Ačkoli na Bolsonarovo přijetí výsledků se ve chvílích psaní tohoto článku stále čeká, je pravděpodobné, že brazilská demokracie tuto krizi zvládne. Destabilizace největší země Latinské Ameriky by byla nejhorším výsledkem těchto voleb.