Článek
Už dlouho platí v Bulharsku pravidlo, že volby vždycky vyhraje Bojko Borisov. Bývalý předseda Svazu karatistů Bulharska a šéf strany GERB (Občané za evropský rozvoj Bulharska) byl proto také v letech 2009-2021 skoro nepřetržitě premiérem. Pravidlo platí rovněž od roku 2021, ovšem s dodatkem, že Borisov nikdy nesestaví vládu.
Potvrdilo se to i v sobotních volbách, sedmých od dubna 2021. Proti šestým volbám, které proběhly v červnu, ke změnám nedošlo. Pokud se tedy změnou nemyslí, že se mandáty strany turecké menšiny DPS (Hnutí za právo a svobodu) rozdělily mezi její dva nástupce DPS-NN (DPS-nový začátek) a APS (Aliance za právo a svobodu), případně že z parlamentu vypadne populistická strana Velikost, jejíž mandáty s výjimkou jednoho převezme stejně populistický Meč (zkratka názvu Morálka-Jednota-Čest).
Podstatný je fakt, že vítězná Borisovova GERB má k dispozici 69 mandátů, jenom o jeden více než dosud. S tím se ve sněmovně s 240 poslanci a osmi poslaneckými kluby hledá většina těžko, jak svědčí i fakt, že bývalý karatista na úplně stejném zadání ztroskotal také v uplynulých čtyřech měsících. Některé strany nechtějí jednat s Borisovem, kterého označují za klientelistického politika, s dalšími zase nechce mít nic Borisov.
O tom, jak velké šance má volební vítěz k sestavení vlády, svědčí krkolomné spekulace médií, že mu pomůže, když se americkým prezidentem stane Donald Trump. Třeba podle rakouského deníku Der Standard může „populistická“ Trumpova vláda škrtnout z americké sankční listiny šéfa strany DPS-NN Deljana Peevského, který rovněž bývá označován za oligarchu a populistu. Borisov potom Peevského vyzve ke spolupráci a zbylých 22 hlasů potřebných k většině se už nějak sežene.
Potížím bulharské scény musí dobře rozumět právě Češi, kteří demokracii obnovili ve stejné době, vybrali si zhruba stejný volební systém a také obdobná pravidla pro sestavování vlády. Především však tuzemská scéna také podléhá trendu, při kterém se staré strany štěpí a k tomu ještě vznikají úplně nové. Ještě v roce 2017 dokázaly tři největší bulharské strany, vedle konzervativní GERB a liberální DPS ještě socialisté, úspěšně čelit bujení stále nových protikorupčních, nacionalistických a obecně populistických subjektů. Tehdy ještě přesvědčily tři čtvrtiny voličů. Od té doby se však ztrácejí v záplavě start-upů s barvitými, avšak nicneříkajícímu jmény, u kterých je hlavní problém v tom, že samy nevědí, s kým vlastně mohou spolupracovat, případně jim spolupráci znemožňují osobní animozity.
Impozantní je také výčet stran, které po roce 2009 vznikají v tuzemsku, a bylo by překvapením, kdyby k TOP 09, STAN, SPOZ, Suverenitě, VV, Pirátům, ANO, Úsvitu, SPD či Přísaze, které se dostaly nejméně na dohled Sněmovny, nepřibyla do voleb v říjnu 2025 aspoň jedna další.
Česko má proti souputníkům z jihovýchodu Evropy výhodu pouze v tom, že záplava nových stran ještě nepřekročila úroveň nezvladatelné povodně, tedy že je tradiční strany dokázaly integrovat do stávajícího pravo-levého modelu. Také v Bulharsku to nějakou dobu fungovalo.
Příručky politologie učí, že rozpad politické scény lze zastavit dvojím způsobem. O jednu variantu se pokouší premiér Petr Fiala, který chce trvale spojit volební potenciál tří stran, a proto o víkendu domluvil pokračování koalice Spolu. Nic nebrání tomu, aby příště přibral další subjekty. Stejným směrem míří i Kateřina Konečná z KSČM. Pokud by ke své koalici Stačilo! přidala hlasy sociálních demokratů, může se – byť pod jiným názvem – do Sněmovny vrátit klasická levice.
Druhá možnost už je méně demokratická. Při ní by bylo nutno změnit ústavu, omezit voličům výběr, a svěřit pokud možno veškerou moc v zemi silnému vůdci typu Viktora Orbána nebo státostraně po vzoru bavorské CSU.
