Komentář: Bono napsal báseň pro Ukrajinu. Navzdory tomu Západ vyhrává válku

Když Boris Johnson přirovnal válku Ukrajinců s ruskými okupanty k brexitu (a ano, vím, že se to pokusil říct kulantně – stejně je to nehoráznost), došlo mi, že i u současné krize nejspíš platí to, co u těch předešlých. Že když ji jako civilizace a jednotlivci přežijeme, tak se pak jako západní společnost vrátíme ke starému „normálnímu provozu“.

Putin spojil Západ víc než kdokoli nebo cokoli minimálně od pádu Berlínské zdi. A my jsme dnes navíc součástí Západu. A když napíšu „hrdou součástí“, tak to většina z vás přejde bez mrknutí oka. Kdybych to napsal před měsícem, spousta by se hned ošívala: opravdu „hrdou“ součástí? Je na co být hrdý? Nejsme spíš konzumní společností v úpadku, připomínající pád antického Říma?

Dnes víme, že je nač být hrdý. Jistě bychom mohli být odvážnější a kromě morální podpory, peněz či zbraní poslat Ukrajině na pomoc vojáky. Ale pokud se chceme vyhnout globální katastrofě, dá se říct, že Západ zatím dělá maximum na hranici možností. Pochopili jsme, že dobro a zlo existují, že to nejsou žádné abstraktní kategorie. A že je důležité být na straně dobra.

Na velmi tenký led se dostal v londýnských Timesech v pátečním vydání komentátor Matthew Parris, mimochodem bývalý britský poslanec. Napsal komentář, který se jmenuje „Říkejte to potichu, ale válka na Ukrajině je pro Západ dobrá“. Píše brilantně a velmi promyšleně to, co je na první pohled nesmírně kontroverzní, vlastně nehorázné. A já s ním opatrně (a tiše, jak žádá) souhlasím.

On sám o tvrzení v titulku píše: „Jistěže je to hrozné tvrzení. Z Ukrajiny odešly miliony uprchlíků, mnoho tisíc lidí bylo zabito, celá města trpí hlady, domy jsou srovnané se zemí a dost možná přijdou i horší věci. Je správné a slušné napsat, že to může být dobré pro to, čemu my na Západě říkáme civilizace?“

Parrisův článek z nějakého důvodu chybí v mobilní aplikaci, byť na webu stále je. Nevím, jestli je to proto, že vyvolal rozhořčení a kontroverzi, podobně jako výrok Borise Johnsona o brexitu. Jenže ten byl podobný jako sám Johnson: hlučný, až hulákavý, nepříliš promyšlený, hledající laciné paralely.

Článek Matthewa Parrise naproti tomu zcela odpovídá tomu, co žádá ve svém titulku: je opatrný, tichý, nejistý, a přitom přemýšlivý a hluboký. Ano, opatrně s Parrisem souhlasím. A samozřejmě stále platí, že ve válce je sice s Putinem celá Evropa, ale to skutečně nejtěžší a nejhroznější prožívají Ukrajinci. Pokud to dobře dopadne, bude to trauma, s nímž se naše kolektivní svědomí bude dlouho vyrovnávat.

Nezdá se nám pravděpodobné, že bychom se ještě někdy se stejnou záští jako dřív hádali o počet pohlaví nebo cyklopruhy na vozovce. Ale pokud dnešní střet Západu s Putinem dobře dopadne, věřte tomu, že se k těmhle nesmyslům vrátíme. Už dnes v mnohých z nás probublává to horší a iritující. A je jedno, jestli je to nesnášenlivost, závist, nespokojenost, anebo naopak pocit, že jsme lepší než ostatní.

Uvědomil jsem si to v asi nejbizarnějším momentu posledního týdne, když Nancy Pelosiová, veteránka amerických demokratů, recitovala na slavnostním obědě u příležitosti irského svátku svatého Patrika v Kapitolu ve Washingtonu. A recitovala báseň, kterou napsal zpěvák Bono Vox ze skupiny U2 a věnoval ji Ukrajině.

Bono tu přirovnává Putina k hadům a prezidenta Zelenského v posledním verši ke svatému Patrikovi. A když ten verš Pelosiová přečte, tak se zasměje a sál ji odmění uměřeným potleskem, skoro jako by ji lidé pozorně poslouchali, ale přitom většina z nich ani nepřestala obědvat – celou recitaci doprovází cinkání příborů. Ano, to je ta odvrácená tvář války Západu za ukrajinskou svobodu.

Jenže právě to dělá Západ Západem a činí ho to silným i zranitelným. Ta schopnost nechat lidi, aby se ukázali v nejlepším i nejhorším světle, jak budou chtít. Je to esence svobody, která každému z nás dává šanci se znemožnit, a když budeme chtít, být třeba nesnášenlivým blbem. Nebo třeba sebestředným pitomcem. Podle chuti.

A je to tahle vlastnost svobodné společnosti, ve které jsme se nimrali a sebemrskačsky mudrovali, že jsme civilizací v úpadku a bez budoucnosti. A Putin tuhle vlastnost přecenil, přesněji řečeno si ji vyložil tak, že si prostě může dělat a vzít, co se mu zachce, a odpovědí mu bude nanejvýš válka o to, jestli jsou ženy definované vaginou. Nebo třeba „báseň“ popové hvězdy recitovaná do zvuku cinkajících příborů.

Jenže svoboda je svobodou proto, že dává stejné šance také odvaze, důstojnosti a opravdovosti. A to i na YouTube. Takže jsme mohli minulý týden vidět nejen záznam z oběda v Kapitolu, ale i jiné video, na kterém nikdo menší než Terminátor dechberoucím způsobem promlouvá k „běžným Rusům“. Často jsme se Arnoldu Schwarzeneggerovi smáli třeba za jeho role akčních hrdinů nebo kvůli jeho celoživotnímu přízvuku. Ale tenhle projev se zapíše do historie jako jeden z nejlepších a nejsilnějších naší éry.

A abychom dostáli magičnosti čísla tři, je tu ještě jedno video z minulého týdne. Na něm psychopat v péřové bundě, údajně za statisíce korun, promlouvá k přeplněnému sportovnímu stadionu. Demonstrace na podporu Putinovy války, která se v pátek uskutečnila v moskevských Lužnikách, v sobě nemá nic z obou předešlých videí. Zejména ne opravdovost a lidskost. Jen tichou hrůzu a nenávist ke svobodě, tomu nejzákladnějšímu, co dává smysl naší existenci.

A je to tohle video, které vás – v konfrontaci s těmi dalšími dvěma – jednoznačně přesvědčí, že tuhle válku nemůžeme prohrát. My, Západ, píšu hrdě. Nikoli navzdory tomu, že dáváme prostor nejen svým selháním a svým malostem. Svým chybám, slabostem a nejistotám. Ne, Západ vyhraje tuhle válku právě proto.

Taky proto, že jsme na té správné straně historie, jak se říká. Pokud touhle krizí projdeme, měli bychom si z ní vzít nějaké ponaučení. Zapamatovat si, že některé „války“ jsou opravdu jen války v uvozovkách. Ale asi to nedopadne. Nejspíš velmi brzy na tohle všechno zapomeneme a budeme se zase hádat o genderových zájmenech, veganských předkrmech nebo smutných ledních medvědech.

A víte co? Nemůžu se dočkat.