Článek
Zpráva o pátečním atentátu na bývalého japonského premiéra Abeho je vskutku šokující. Vražda boří mýty o zemi, kde není násilný zločin, a poukazuje na rostoucí napětí v tvrdě zkoušené společnosti.
Abe byl jedním z nejvýznamnějších, ne-li zcela nejvýznamnějším politikem poválečného Japonska. V premiérském křesle vydržel dohromady bezmála deset let a jeho politická agenda nyní prostupuje celou vládní Liberálně demokratickou stranou (LDP). I proto si zřejmě vytvořil řadu nepřátel, zejména z okruhu politických odpůrců (například komunistů), nacionalistů z okolních asijských států (atentát byl na čínských nacionalistických sítích oslavován) a těch, jimž jeho konzervativní agenda a její společenský odkaz ztěžovaly život – viditelně u generací Korejců žijících v Japonsku (zainiči).
Přesto si troufám říct, že japanology a politology atentát zaskočil. Japonsko si drží aureolu země, v níž prakticky neexistuje kriminalita. Ve 130milionové zemi ročně podlehne střelným zraněním okolo deseti lidí a má nastaveny jedny z nejtvrdších zákonů ohledně vlastnění zbraní (není divu, že atentátníkova brokovnice byla domácky vyrobena). Zbraně povětšinou nenosí ani policisté. Představa všeobecné bezpečnosti vedla i k tomu, že ochranka na volebních mítincích zdaleka nedosahuje úrovně známé na příklad ze Spojených států a k politikům se dá relativně dobře dostat.
S politickým terorismem nicméně země určité zkušenost má. V zemi existuje řada pravicových i levicových násilných skupin, které se o atentáty na politiky v minulosti pokoušely. Politickým extremistům podlehl v roce 1960 socialistický vůdce Inedžiro Asanuma a unikli mu Abeho děd Nobusuke Kiši ve stejném roce a v roce 1978 premiér Masajoši Óhira.
O nacionalistický převrat se v roce 1970 pokusil slavný spisovatel Jukio Mišima. Levicoví extremisté, zejména skupina Japonské rudé armády, unášeli letadla a prováděli atentáty po celém světě. Asi nejznámější japonští teroristé, Šókó Asaharou vedena buddhistická sekta Óm Šinrikjó, zase v 90. letech sarinem zabíjeli v tokijském metru.
I tak ale extremistické spolky v Japonsku nebyly doteď považovány za hrozbu pro politický systém ani pro mírumilovnou japonskou společnost. Atentát na Abeho to zřejmě změní. Byť je ještě brzy na dohady o tom, jaký dopad bude mít na japonskou politiku, dá se očekávat, že nebude malý. Představa Japonska jako země bez násilí oslabí, politický extremismus zase spíše vzroste, a to zejména ten pravicový, který Abeho potichu podporoval. Pokračovat bude i rozkližování japonské společnosti – už nyní kolují na sociálních sítích obvinění vůči různým menšinám a zejména zainiči Korejcům.
Abeho odkaz přetrvá
Šinzó Abe byl nejdéle sloužícím poválečným japonský premiérem a jednoduše by se dalo argumentovat, že i nejdůležitějším. Pochází z významné politické rodiny. Jeho dědeček Nobusuke Kiši byl viceministrem válečného kabinetu fašistického premiéra Hideki Tódžóa, který se politiky nevzdal ani po válce a s americkou podporou usedl do premiérské židle na konci padesátých let. Jeho největším politickým odkazem byl podpis bezpečnostní smlouvy s USA v roce 1960, vůči které v ulicích japonských měst protestovaly statisíce lidí. Abeho otec, Šintaró Abe, byl podobně významnou politickou figurou. Jako jeden z vrcholných politiků vládní Liberálně demokratické strany držel několik ministerských postů, nejvýznamněji jako šéf ministerstva zahraničí v letech 1982–1986.
Abe sdílel mnoho ze svých politických preferencí s otcem i dědem. Jako zástupce politické dynastie prosazoval tradiční konzervativně nacionalistickou politiku, jejíž hlavní obrysy spočívaly v podpoře aliance se Spojenými státy, snaze zbavit se poválečného politického pacifismu a podpoře tradičních hodnot (například náboženství šintó) v japonské společnost. Snažil se obnovit někdejší japonskou velikost a hrdost – vedl společnost, aby se dívala do budoucnosti více, než kolik lpěla na (i válečné) minulosti. Byla to pro něj nejdůležitější mise, jíž byl ochoten obětovat svou politickou kariéru.
Jeho kariéra byla nicméně ukázková. Do parlamentu se dostal ještě před svými čtyřicátými narozeninami, což je v zemi, v níž běžný politik je postarší muž, velký úspěch. Držel celou řadu politických pozic uvnitř LDP a do jejího čela se postavil v roce 2006, kdy se rovněž stal poprvé premiérem. V čele vlády vydržel tehdy jen rok, vaz mu zlomila série skandálů v kabinetu, ale i slabá veřejná podpora pro jeho konzervativní agendu.
Když se jako premiér vrátil v roce 2012, byl v mnohém obezřetnější. Konzervativního nacionalistického slovníku se nevzdal, ale zaměřil se na ekonomická témata, která byla pro běžné Japonce v mnohém důležitější. Země od ekonomické krize na začátku 90. let ekonomicky stagnovala, lidem se snižovaly reálné platy a zhoršoval výhled do budoucnosti. Neštěstí zemětřesení a tsunami v roce 2011 vyvolaly ve společnosti hlubokou skepsi. Abe si toho byl vědom a své vítězství ve volbách v roce 2012 postavil na vizi naděje a ekonomické obnovy skrze svou agendu „Abenomics“.
Byť se cíle Abeho ekonomické obnovy nepodařilo zcela naplnit, v premiérském křesle vydržel od roku 2012 až do roku 2020, kdy odstoupil kvůli zdravotním problémům(a zůstal vlivnou zákulisní postavou uvnitř vládní LDP). Za osm let v úřadu prosadil řadu politických reforem (novou bezpečnostní doktrínu, reformu vládních institucí a mnoho dalších), dodal společnosti naději a hrdost a nastavil mantinely japonské domácí i zahraniční politiky, jež budou určovat směřování země zcela jistě i do budoucnosti.
