Kolik raket zastaví Putina: Evropa řeší vlastní jaderný deštník

V těch nejtěžších chvílích by zodpovědnost za celý kontinent spočívala na bedrech 110 námořníků. Posádce jediného plavidla, dlouhého necelých 140 metrů. Jaderné ponorky třídy Triomphant.

Francouzské námořnictvo má k dispozici celkem čtyři taková plavidla. Přinejmenším jedno z nich je stále na hlídce ve vodách Atlantiku. A i kdyby všechny tři zbývající zničil nečekaný úder v jejich domovském přístavu v Bretani, jediná přeživší ponorka by z úkrytu v hlubinách mohla zasadit odvetný úder, který by agresora stál miliony životů. Ponorka může odpálit celkem 16 střel. Každá z nich zase unese až šest nukleárních hlavic s ničivou silou zhruba desetkrát větší oproti bombě svržené na Hirošimu.

Tak vypadá v teorii systém jaderného odstrašení, který dosud měl chránit Francii. V reakci na Putinovu agresivitu a Trumpovu nespolehlivost by se ale mohl rozevřít nad celou Evropou. Emmanuel Macron jaderný potenciál své země už několikrát nabídl kontinentu, naposledy v projevu v předvečer evropského summitu, zatímco budoucí německý kancléř Friedrich Merz si o něj zase otevřeně řekl, stejně jako o ten britský.

Jak by takové „rozevření jaderného deštníku“ mělo vypadat? Půjde Evropa cestou společného nukleárního arzenálu? Změní Německo pod tíhou světové situace svůj nejaderný status a budou si Češi zvykat, že na druhé straně Šumavy leží další jaderná mocnost?

„Nově vybudované, nezávislé evropské jaderné síly jsou pro mě jen teoretická varianta,“ říká pracovník Institutu politologických studií Univerzity Karlovy a odborník na jaderné zbraně Vlastislav Bříza. „Nejde jen o samotnou výrobu jaderných hlavic, ale také o jejich miniaturizaci, vývoj nosičů, následnou údržbu. To vše dohromady je proces na řadu let, který by stál nejméně desítky miliard eur.“

Velký otazník visí také nad tím, kdo by takový program řídil a jaderné zbraně spravoval v podmínkách Evropské unie, kde jediný stát může zablokovat rozhodování. A nejistý je také postoj země, která by nutně převzala hlavní břímě financování. Německá veřejnost je vzhledem k minulosti země výrazně protijaderně naladěná. Rozmístění amerických střel v době studené války vedlo k největším demonstracím v historii státu a rozladění veřejnosti přispělo k tomu, že o úřad přišel jeden z nejúspěšnějších německých kancléřů, Helmut Schmidt.

V dohledném horizontu tedy přichází v úvahu jen rozšíření principu „jaderného sdílení“, které nyní nabízí USA nejen Německu, ale i dalším evropským státům. V německém případě to znamená uskladnění dvacítky amerických jaderných zbraní na letišti Büchel. V případě jaderné války je mají nad cíl dopravit německé stroje Tornado, které mají do budoucna nahradit letouny F-35. 

To ale nic nemění na tom, že o jejich nasazení může rozhodnout stále jen americká vláda, byť po případných konzultacích se spojenci.

Jaký benefit tedy hostitelské zemi tento princip vlastně přináší? Politolog Bříza nabízí nečekaný pohled. „První úder nepřítele by velmi pravděpodobně cílil na americké jaderné zbraně. A to by se zároveň rovnalo útoku proti Spojeným státům jako takovým. Největší jaderná mocnost Západu by tedy byla od začátku součástí konfliktu,“ vysvětluje Bříza.

Rozšíření podobného principu na evropské jaderné mocnosti měl zřejmě na mysli Friedrich Merz, když vyzval ke spolupráci Francii a Velkou Británii. V případě druhého jmenovaného státu je ale tato cesta téměř vyloučená, a to nejen kvůli úzké provázanosti britské a americké jaderné strategie. Britové totiž mají jaderné zbraně výlučně na ponorkách, konkrétně na čtyřech plavidlech třídy Vanguard. Jejich kapitáni mimo jiné dostávají od každého premiéra po jeho nástupu ručně psané dopisy s pokyny, co dělat v případě zániku civilizace na britských ostrovech.

Francouzi oproti tomu disponují i jadernými střelami, odpalovanými z letounů Rafale. Právě několik z nich by mohlo být podle prezidenta Macrona přesunuto na německou půdu coby vzkaz Putinovi: francouzská „Force de frappe“ už nehájí jen území samotné Francie.

Vznik a vývoj francouzského jaderného arzenálu je sám o sobě námět pro politický thriller. Jejich základ položila spolupráce francouzských a izraelských jaderných vědců, zejména těch, kteří měli zkušenosti z projektu Manhattan. Součástí kooperace byla i tajná výstavba izraelského reaktoru v Dimoně.

Testování francouzského arzenálu probíhalo nejprve na Sahaře a později ve francouzské Polynésii, a zdaleka ne za optimálních bezpečnostních podmínek. Když proti tomu protestovala organizace Greenpeace, vyhodili agenti francouzské tajné služby loď aktivistů do vzduchu a zabili přitom jednoho člověka.

V současnosti disponuje Francie zhruba 290 jadernými hlavicemi. Neuvádí přitom, kolik z nich spadá mezi strategické a kolik mezi taktické, méně ničivé zbraně. Zdaleka se tedy nejedná o rovného protivníka Ruska nebo Spojených států –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ každá z těchto mocností převyšuje francouzské nukleární možnosti zhruba dvacetkrát. Cílem francouzské strategie ostatně nikdy nebylo hrát ve stejné lize, ale mít potenciál způsobit případnému útočníkovi děsivé ztráty. Jak řekl prezident Charles de Gaulle, „musíme dosáhnout schopnosti zabít 80 milionů lidí“.

Poprvé Francie nabídla Německu podíl na vlastní jaderné doktríně už v roce 2007. Tehdy zřejmě s jediným cílem –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ získat prostředky bohatého souseda na mimořádně nákladné udržování jaderných zbraní. Když se Paříži dostalo odmítnutí, oznámil francouzský prezident Nicolas Sarkozy likvidaci části nukleárních hlavic z úsporných důvodů.

Obavy, že jde jen o německé peníze, přetrvaly v Berlíně až do loňského roku, kdy Macron opět přišel s nabídkou „europeizovat“ jaderný potenciál své země. Kancléř Olaf Scholz se ani nenamáhal veřejně na tuto nabídku odpovědět.

Nyní je situace zcela jiná. Právě vznikající německá vláda by jaderné zbraně na svém území zřejmě uvítala. Francouzský odborník Etienne Marcuz navrhuje, aby letouny Rafale s jadernými střelami bezodkladně začaly hlídkovat na východních hranicích NATO.

Zbývají ale další, nepříjemné otázky. I ve svém středečním projevu Emmanuel Macron zdůraznil, že o francouzských hlavicích bude vždy rozhodovat francouzský prezident. Za jakých okolností by je nasadil ve prospěch spojenců on? Za jakých příští hlava státu, třeba kdyby se jmenovala Marine Le Penová? Pokud by se Německo rozhodlo podílet na francouzském jaderném programu, znamenalo by to, že atomové zbraně Paříže garantují také bezpečí Prahy nebo Varšavy? A riskovala by francouzská vláda výbuchy jaderných hlavic nad Paříži, kdyby bomby začaly dopadat na Tallin nebo Rigu?

„Nic z toho nevíme,“ říká Vlastislav Bříza. „Francie si vyhrazuje právo použít jaderné zbraně, když dojde k existenčnímu ohrožení jejích zájmů. Nikdo nikdy neřekl, že k těmto zájmům patří i východní Evropa. Navíc, francouzský arzenál je oproti tomu ruskému opravdu velmi slabý. Případná francouzská odveta nenaplňuje definici ‚zaručeného zničení protivníka‘. Obávám se, že z hlediska mentality vládců Kremlu to není dostatečné odstrašení,“ dodává Bříza.

I z politického hlediska je možná předčasné americkou roli odepisovat. Trumpova vláda navíc sice zpochybnila mnohé, nikdy ale nenaznačila, že by se ochrana amerických jaderných zbraní na Evropu už nevztahovala.

A část aktuální debaty vystihl v rozhovoru pro CNN i bývalý místopředseda Evropské komise Frans Timmermans, tedy politik, který rozhodně není fanouškem Donalda Trumpa: „Musíme být velmi opatrní. Kapacita francouzského arzenálu je silně omezená. A já si pořád myslím, že pokud se Evropané dají dohromady, Amerika se vrátí.“