„Jedli jsme trávu.“ Město, kterému dal Asad krutě zabrat

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

/Od zvláštních zpravodajů v Sýrii/

Vraky rozpadlé vojenské techniky, o nichž nedávno informovala BBC, už nový režim vedený hnutím Haját Tahrír aš-Šám (HTS) stihl ze silnice z Damašku do Homsu odklidit.

Právě město ležící asi dvě hodiny cesty severně od metropole se stalo jedním ze symbolů syrské občanské války: zažilo během ní řadu masakrů, dva roky trvající obléhání a ztratilo jen v prvních dvou letech války asi 300 tisíc obyvatel. Francouzský prezident Nicolas Sarkozy v roce 2012 obvinil Bašára Asada, že chce Homs vymazat z mapy světa. Dnes se město znovu probouzí k životu, i když jsou jeho velké části prakticky neobyvatelné.

Při příjezdu přitom vítá návštěvníka zdánlivě normální život - po levé straně stojí nové sídliště, silnici lemují stromy a v ulicích je vidět víc žen s odhalenými vlasy než v metropoli Damašku. I tady je vidět mnoho nových syrských vlajek, na hlavním náměstí se lidé fotí u věže s hodinami.

Úplně první člověk, kterého v centru potkáváme, nás doslova ohromí: „Ahoj, jak se máte?“ ptá se roztomilou češtinou 65letý Adnan Halal, který v sedmdesátých letech studoval mechaniku na pražské Univerzitě Karlově.

„Vítejte ve svobodné Sýrii,“ směje se a vyptává se, co v Homsu děláme. On sám pracoval dlouhá léta jako turistický průvodce, dnes se živí pouličním prodejem textilu, který si veze na nosiči kola.

Pan Adnan doufá, že se čeští turisté do jeho vlasti zase vrátí a zdůrazňuje, co všechno jim Sýrie může nabídnout. Z pádu Asadova režimu je nadšený a žije se mu prý dobře. Česky mluví poprvé po deseti letech: „Pozdravujte Hanu Matouškovou z Prahy 10,“ klade nám na srdce, když se loučíme.

Tvář na první pohled běžného města se rychle mění po příjezdu k mešitě Chálida ibn al-Valída, stavbě v tureckém stylu z počátku dvacátého století. Mešita je jediným zachovalým místem široko daleko - kamkoli se člověk podívá kolem ní, všude vidí jen neobydlené a bombardováním poničené ruiny.

„Tohle není všechno, jsou tu i čtvrti, které byly doslova srovnané se zemí, nezachovala se v nich ani jediná budova,“ říká 38letý Motaz Azajdí, který žil ve městě i během dvouletého obléhání Asadovými vojáky.

Mešita Chálida ibn al-Valída se stala klíčovým místem zdejších protestů. Když se v ní v roce 2011 shromáždili věřící k modlitbě za jednu z obětí vládních represí, vyšli pak lidé ven a začali volat po svobodě. Několik prvních měsíců byly demonstrace poklidné a vláda lidi jen zatýkala a vyslýchala, po půl roce začalo z její strany brutální násilí a střelba ostrými náboji do davu.

Dva roky trvalo obléhání čtvrti Chaldíja - všichni civilisté z ní odešli, zůstali jen ozbrojení revolucionáři, které Asadovo vojsko bombardovalo a snažilo se je i vyhladovět.

„V nouzi jsme jedli i trávu, támhle na střeše stáli odstřelovači,“ líčí Motaz Azajdí, jenž se před válkou živil jako obchodník s autodíly. Dvakrát byl ve válce postřelen do nohy, naštěstí ale šlo jen o lehčí zranění. V té době byl členem Brigád Farúk, které tvořily součást Svobodné syrské armády.

Po mezinárodním tlakem vynucené dohodě o příměří v roce 2013 přistavila vláda pro zbylé povstalce zelené autobusy a odvezla je do provincie Idlib, v níž Azajdí prožil další léta. Když se letos v prosinci vydali povstalci na překvapivou ofenzivu do Aleppa, nemohl u toho chybět.

„Na venkově u města Hamá kladly Asadovy síly odpor, strávili jsme tam tři dny. Když jsme pak ale vstoupili do města, už to bylo poklidné,“ líčí s tím, že před dobytím Homsu to bylo obdobné. Jakmile koalice vedená HTS ovládla Homs, bylo jasné, že diktátorský režim padne.

„Když jsme vstoupili do Damašku, byl už osvobozený povstalci z jihu,“ vypráví Motaz Azajdí při procházce zničenou čtvrtí Chaldíja. Ve velké většině domů tu nikdo není, návštěvník chvílemi potkává jen žebrající děti. U několika málo zachovalejších domů už ale panuje ruch a majitelé se je snaží opravovat.

Část města byla za války i silně zaminovaná, nyní je tu už ale bezpečno, starý režim nechal smrtící miny odstranit poté, co odvezl z města zbylé povstalce. „Bylo důležité, že jsme se ocitli v Idlibu a získali tam zkušenosti s pouličním bojem, to Asadovi vojáci neuměli,“ říká bývalý bojovník, který dnes dělá, cokoli je potřeba.

Práce, za niž by mu někdo zaplatil, je v rozbitém Idlibu zatím málo, i tak se ale město probouzí k životu a otevírají se další a další podniky. Kdy nebo zda se vůbec lidé ještě někdy nastěhují do budov okolo výše zmíněné mešity, není zatím vůbec jasné.

Článek vznikl s laskavým přispěním pana Alaadina Iba, za což mu děkujeme.