„Sklizeň pod úrovní lidské potřeby.“ Svět s obavami sleduje, co udělá Severní Korea

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

O dovolené v Severní Koreji pravděpodobně sní málokdo. Příběhy z nejuzavřenější země světa se málokdy odklání od narativu zašlé bídy, hladu, bizarností a ideologie. A pak tu jsou rekordní počty odpálených raket, které naopak dokazují, že Kimova země nemá problém vrážet jinde chybějící peníze do zbraní.

Během minulých dnů odpálila KLDR více než 80 raket, včetně nejnovějších balistických raket krátkého doletu (SRBM) a nové varianty mezikontinentální balistické rakety (ICBM). Jde zdaleka o největší počet odpálení ze strany KLDR za tak krátké období.

Podle analytiků peníze do KLDR proudí přes zahraniční sítě. Na druhou stranu odpalováním drahých zařízení do moře jen vychází najevo, jak jsou zákazy a sankce Rady bezpečnosti OSN neúčinné.

„Severní Korea musí mít buď dostatečné zásoby paliva a raket, včetně složitých strojů, jako jsou motory a naváděcí systémy, schopnost rychle vyrábět nové zbraně, nebo schopnost získávat potřebný materiál ze zahraničí,“ uvedl pro Reuters Mason Richey z Hankuk University of Foreign Studies v Soulu. „Ať se na to podíváte jakkoli, podtrhuje to, jak špatně sankce fungují a pravděpodobně budou fungovat v budoucnu,“ řekl.

O rozsahu zahraniční pomoci severokorejskému raketovému programu se vedou vášnivé diskuse. Na stopě je Jižní Korea, která se chystá odhalit detaily o severokorejském způsobu výroby ve chvíli, až se jí podaří zanalyzovat trosky rakety SRBM, která minulý týden dopadla na pobřeží.

Jižní Korea shromáždila zbytky severokorejských kosmických nosných raket Unha už v roce 2012. Tehdy objevila komponenty z Velké Británie, Švýcarska, Spojených států, Číny a bývalého Sovětského svazu. Analytici a odborníci na sankce tvrdí, že Severní Korea na materiály a další vstupy ze zámoří spoléhá i nadále.

„V Rusku a Číně sídlí většina zahraničních dodavatelů severokorejských balistických raket,“ uvedl Hugh Griffiths, bývalý koordinátor panelu expertů OSN, který monitoruje sankce vůči Severní Koreji, a nyní nezávislý konzultant pro sankce.

V úterý americké ministerstvo financí uvalilo sankce na dva Severokorejce pracující pro společnost Air Koryo, vlajkového dopravce země. Byli obviněni z toho, že jménem severokorejského ministerstva raketového průmyslu a jeho hlavní zpravodajské agentury, Generálního úřadu pro průzkum, obstarávali a přepravovali z Číny vojenský materiál, včetně elektronických součástek.

Vládní poradce USA uvedl, že mezi technologie a materiály, o které Severní Korea nejvíce usiluje, patří těžká vozidla s více nápravami pro přepravu a odpalování balistických raket, ocel, hliník a speciální materiály obsahující titan, uhlíková vlákna a navíječe vláken pro výrobu lehkých raket a pevná pohonná hmota včetně hliníkového prášku a perchloranu amonného.

„K získávání těchto komponentů využívá Severní Korea rozsáhlou zahraniční síť nákupních agentů, včetně úředníků, kteří působí na severokorejských diplomatických misích nebo obchodních úřadech, a také státních příslušníků třetích zemí a zahraničních společností,“ uvádí se v poradním dokumentu.

Severní Korea chce do roku 2030 dovézt přibližně 100 tun pevného paliva, podle Griffithse jsou ostatní materiály malé, nenápadné a snadno se pašují. „V některých případech by mohly být přepravovány pomocí provozovatelů rychlých zásilek, jako je typově DHL,“ řekl.

Rusko neustále opakuje, že si není vědomo ničeho nelegálního. Čína uvedla, že tato tvrzení prošetřila a nenašla pro ně žádné důkazy. Obě země uvedly, že sankce OSN naopak prosazují.

Přesto sílí důkazy, že zejména ve válečném období si spolu Vladimir Putin a Kim Čong-un notují. „Severní Korea tajně zásobuje ruskou válku na Ukrajině značným množstvím dělostřeleckých granátů, přičemž zastírá skutečné místo určení dodávek zbraní tím, že se snaží vyvolat zdání, že jdou do zemí na Blízkém východě a v severní Africe,“ řekl před pár dny novinářům mluvčí americké Rady národní bezpečnosti John Kirby.

Americká média se v posledních dnech zamýšlela také nad tím, že je možná na čase brát výhrůžky Kim Čong-una vážně. Severokorejský vůdce minulý měsíc prohlásil, že se jeho země jaderných zbraní nikdy nevzdá. Rozhodnutí je dle něj „nezvratné“, jaderné zbraně představují „důstojnost, tělo a absolutní moc státu“ a Pchjongjang je bude vyvíjet „tak dlouho, dokud budou na Zemi existovat jaderné zbraně“.

Kim Čong-un je diktátor, kterého nelze jen tak ostavit od moci. Podle odhadů CNN je také připraven na sedmý podzemní jaderný test. Nastává tak otázka, zda již nenastal čas nazývat věci pravými jmény a uznat, že Severní Korea skutečně je jaderným státem. To by znamenalo jednou provždy se vzdát optimistických až iluzorních nadějí, že je program Pchjongjangu nedotažený nebo že by se ho ještě dalo přesvědčit, aby od něj dobrovolně ustoupil.

„Musíme se k Severní Koreji chovat podle toho, jaká je. Ne podle toho, jakou bychom si ji přáli mít,“ řekl pro CNN Ankit Panda, Stantonův vedoucí pracovník v programu jaderné politiky Carnegie Endowment for International Peace.

Nedávný sloupek Nuclear Notebook z Bulletinu atomových vědců odhaduje, že Severní Korea možná vyrobila dostatek štěpného materiálu na výrobu 45 až 55 jaderných zbraní.

Jedním z důvodů, proč Washington nechce přiznat, že by KLDR skutečně mohla mít funkční jaderné zbraně, mohou být obavy z vyvolání závodů v jaderném zbrojení v Asii. Pchjongjangu by se pravděpodobně chtěly vyrovnat některé sousední země, ať už Jižní Korea, Japonsko, nebo Tchaj-wan.

Někteří odborníci však tvrdí, že odmítání uznat jadernou zdatnost Severní Koreje – tváří v tvář stále zjevnějším důkazům o opaku – tyto země příliš neuklidňuje. Spíše je může znervóznit dojem, že spojenci strkají hlavu do písku.

Otázkou zůstává, jakou má Severní Korea pro své chování motivaci.

Nedávná analýza BBC mimo jiné uváděla, že se Kim Čong-un raketovými testy pokouší získat pozornost Spojených států. Analytici serveru The Diplomat to vidí jinak. Většina spekulací o motivech má dle nich společnou chybu: předpoklad, že můžeme severokorejské akce chápat v souvislosti s vnějšími, nikoli vnitřními faktory.

Někteří považují testy za reakci na nedávná jihokorejsko-americká vojenská cvičení a snahu zdokonalit obranné schopnosti Severní Koreje. Jiní tvrdí, že jsou součástí strategie Kim Čong-una získat ústupky od okolního světa vytvořením krize, kterou pak může zažehnat výměnou za určité výhody.

Někteří je považují za součást útočné taktiky, jejímž cílem je vyvíjet tlak na Jih a připravit si půdu pro případné dobytí země. Jiní zase za vším vidí válku na Ukrajině a tvrdí, že Kima inspiroval úspěch Putinových jaderných hrozeb a získal jistotu, že kvůli Ukrajině nebude mít Západ dostatek sil na reakci proti Severu.

Takové názory však odrážejí západocentrickou perspektivu, která přeceňuje význam spojenectví vedeného USA na světové dění a pomíjí domácí problémy, které často politiku určují. „Úředníci, kteří mají za úkol formulovat reakci na nejnovější vlnu severokorejských provokací, by měli uznat, že na událostech v Pchjongjangu záleží více než na událostech ve Washingtonu,“ píše The Diplomat.

Když se severokorejská ekonomika v polovině 90. let zhroutila natolik, že způsobila masový hladomor, vláda reagovala hrozbou odstoupení od Smlouvy o nešíření jaderných zbraní a odstraněním vyhořelých palivových tyčí z hlavního jaderného areálu za účelem těžby plutonia, což zemi přivedlo na pokraj války se Spojenými státy.

Život v KLDR se stále zhoršoval, šířil se hlad, nemoci i závislost na zahraničí pomoci. Na to KLDR odpověděla vpádem ponorky do Jižní Koreje, který vyvolal sérii přestřelek, při nichž zahynulo téměř 40 lidí. Poté otestovala svou první třístupňovou raketu přes Japonsko do Tichého oceánu.

A velmi pravděpodobně taktika odvrátit pozornost od domácích problémů vytvářením externích krizí funguje i tentokrát.

Kimův režim se desítky let snaží vštípit lidem specifickou ideologii, díky které může stále zůstávat u moci. Severokorejci se od narození učí o nadřazenosti, čistotě a nevinnosti korejské rasy, o všudypřítomných hrozbách, které jejich lidu hrozí ze strany proradných Spojených států, a o potřebě silného domácího vedení, které by tyto hrozby odvrátilo a zároveň vedlo národ správnou cestou k socialistické revoluci.

Většinu domácích problémů tedy lze vysvětlit jako důsledek zrady Západu, nikoli selháváním Kimova režimu. Pokud se národ dramaticky potýká s problémy doma a zároveň je v zahraničí vnímán jako bezmocný, smysl existence režimu se hroutí. Vedení proto v minulosti reagovalo na nejvážnější problémy tím, že se snažilo domácímu publiku dokázat, že v tomto kritickém vztahu s největšími rivaly zůstává rodina Kimů poslední linií obrany severokorejského lidu.

Podle analýzy Petersonova institutu mezinárodní ekonomie je současná situace v KLDR nejhorší od velkých hladomorů v polovině 90. let. Uvádí, že v posledním cyklu sklizně „Severní Korea pravděpodobně klesla pod úroveň minimálních lidských potřeb“. Není tak divu, že jsou státní média raději plná vyzdvihování vojenské síly Severní Koreji.