Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
/Od zvláštních zpravodajů v Izraeli/
K libanonské hranici je to z Kfaru Masaryk jen 20 kilometrů. Vesnička asi se sedmi stovkami obyvatel leží na nebezpečné trajektorii – pouhých šest kilometrů od ní leží Davidův institut, izraelské centrum vývoje vyspělých zbraní.
„To je pro Hizballáh velmi důležitý cíl, kvůli tomu jsme atraktivní i my,“ říká zdejší důchodce a pěstitel avokád Ami Singer.
A skutečně se během naší návštěvy ozývají vzdálené výbuchy připomínající hřmění. V kibucu Saar, vzdáleném 15 kilometrů odsud, zranily zbytky raket dva lidi.
Střely libanonského militantního hnutí Hizballáh obvykle obyvatelé kibucu nevidí, s obdivem k armádě ale sledují odpalování střel z výše zmíněného centra, které je likvidují.
Většina izraelských leteckých úderů proti cílům spojeným s Hizballáhem míří na jih Libanonu, do oranžově vyznačené oblasti.
Ve středu ale Hizballáh zaútočil ještě mnohem dál – sirény probudily reportéry Seznam Zpráv v 6:30 ráno v hotelu v Tel Avivu. Šlo o první a ojedinělý pokus radikálního šíitského hnutí o útok na izraelskou metropoli. Spojené státy ho označily za „velmi znepokojivý“, Hizballáh zřejmě chtěl ukázat, že dokáže útočit i na města ležící po celé zemi.
V Kfaru Masaryk si v poslední době museli na sirény zvyknout: „V pondělí tu byl pohřeb a po pár minutách se ozvaly sirény a na nebi začaly výbuchy. Utekli jsme do krytu, asi po deseti minutách obřad obnovili,“ vzpomíná Ami.
Do krytu je podle něj nutné doběhnout do 30 sekund poté, co se ozvou sirény. Důležité je přitom nepropadnout panice – před několika dny si jedna mladá žena zlomila ruku a ošklivě poranila bradu, když ve snaze co nejrychleji dosáhnout krytu zakopla a upadla.
Takto to vypadá v jednom z mnoha úkrytů v kibucu.
Uprchlíci před Hizballáhem
Život v kibucu se v poslední době musel trvalému nebezpečí přizpůsobit. Venku se smí na jednom místě shromáždit maximálně deset lidí, zavřená je zdejší školka i bazén, místo obvyklého společného stolování si teď lidé nosí jídlo domů.
A v osadě také vyrůstají další a další kryty – těch velkých, do nichž se vejdou desítky lidí, je tu nyní osm. Další, menší kryty si lidé přistavují k přízemním domkům nebo přímo dovnitř bytů. „To je nejpraktičtější, přejdete jen z jedné místnosti do druhé,“ vysvětluje Ami.
Vojenské kapacity Hizballáhu
Hizballáh má ve výzbroji podle odhadů až 200 tisíc raket nejrůznějších typů, od malých přenosných po řízené s doletem až na jižní hranice Izraele.
Kromě stálých obyvatel se Kfar Masaryk stal i útočištěm uprchlíků před útoky Hizballáhu na sídla ležící ještě blíž k hranicím. V současné době hostí kibuc na stovku evakuovaných z různých míst podél hranice.
Ami je přesvědčený, že jedním z důvodů, proč se zde uprchlíci cítí dobře, je liberální duch kibucu. Ten sem podle něj přinesli českoslovenští zakladatelé a uchoval se dodnes.
Jedním z těch, kteří našli dočasný domov v „Masarykově“ kibucu, je i čtyřicátník Matias, jehož kořeny sahají až do daleké Argentiny.
Čtyřicátník Matias, jehož kořeny sahají do Argentiny, našel dočasný domov v „Masarykově“ kibucu.
Nebezpečí a strach o život svých dětí pocítil brzy po teroristickém útoku Hamásu z loňského 7. října.
„Nejdřív jsme se 16. října uchýlili na tři týdny do města Tiberias, kde jsme se syny bydleli v hotelu. Pak jsme přijeli sem. Hizballáh na můj kibuc Adamit střílel protitankové střely, vysílal drony i rakety Kaťuša. Rozhodl jsem se odejít, hlavně kvůli dětem,“ říká muž, jehož 74letý otec v Adamitu zůstává. Odmítá prý opustit rodnou půdu, se synem se vidí každé dva dny.
Do Adamitu, kde už rakety Hizballáhu poškodily sedm domů, vyslala izraelská armáda tři stovky vojáků. Jedním z nich je i okolo procházející Jigal. „Je to rezervista, jezdí sem každých pět dní za ženou,“ vysvětluje Matias.
Podívejte se, jak to vypadá v kibucu Kfar Masaryk:
Věřit nemůžu ani naší vládě, jsou v ní fašisté
Na otázku, zda si myslí, že Hizballáh přestane odpalovat rakety, pokud nastane mír v Gaze, kroutí rozhodně hlavou. „Nasralláh (lídr Hizballáhu, pozn. red.) se nezastaví, chce zabíjet Židy. Musíme tam vtrhnout,“ tvrdí přesvědčeně. Šéf izraelské armády ve středu naznačil, že letecké údery proti Libanonu mohou být přípravou na pozemní ofenzivu.
Matias se ale domů nehodlá vrátit, ani kdyby nastalo příměří, ke kterému vyzvali západní spojenci Izraele. Slovu šíitského hnutí zkrátka nevěří.
Vedle stojící Ami má jiný názor – podle něj by eskalace na severu skončila, kdyby nastal klid v Gaze. „Bohužel je to ale tak, že někteří lidé mají zájem na tom, aby válka pokračovala. Jako sionista jsem velmi zklamaný, když vidím, že věřit nemůžu ani naší vládě. Část jejích členů považuji za fašisty,“ říká.
Zděšený je i z toho, že se v židovském státě dožil toho, před čím kdysi do Izraele utíkali Židé z celé Evropy – pogromu proti Židům. „Útok Hamásu nic jiného než pogromem nebyl. Zabíjeli lidi, znásilňovali ženy, zapalovali domy,“ připomíná rok staré hrůzy.
