Článek
Cherson byl prvním velkým městem, které Rusové na Ukrajině dobyli a okupují. Seznam Zprávy se spojily s mladou ženou – říkejme jí Oksana –, která v Chersonu žila a byla ochotná se deníkovou formou podělit o své dojmy. Čtvrtý díl jejích zápisků zachycuje útěk z města.
Svědectví ženy, jejíž totožnost redakce zná, ale z bezpečnostních důvodů ji nebude zveřejňovat, přinášíme na stránkách Seznam Zpráv už počtvrté. Tentokrát její zápisky zachycují útěk z města.
Opustili jsme Cherson! 114 dní v okupaci. Bylo to těžké rozhodnutí.
Rozhodli jsme se jet do Oděsy. Ano, Rusové pravidelně ostřelují město a přes den zní sirény, ale nyní je nebezpečí všude. Oděsa je relativně blízko Chersonu, v porovnání se západem Ukrajiny je tady levné ubytování. Navíc se ve městě orientuji, protože jsem sem v létě jezdívala.
Jediný výjezd z okupovaného území Ukrajiny (Doněcké, Luhanské, Záporožské a Chersonské oblasti) vede přes město Vasylivka v Záporožské oblasti. Věděli jsme, kudy cesta povede a jak dlouho může trvat, kolik kontrolních bodů je třeba projít a jak nás mohou okupanti kontrolovat.
Kontaktovali nás novináři, díky nimž se v roce 2014 přestěhovala naše redakce z Donbasu (Oksana pracovala jako novinářka, pozn. red.) a kteří nám dali kontakt na dobrovolnici, jež od samého začátku okupace vozí lidi na území kontrolované Ukrajinou. Napsali jsme jí a ona kývla na to, že nás vezme do Oděsy.
12. června 2022
Sbalili jsme si všechny věci. Vyzvedli jsme sestru a čekali na dobrovolníky. V 10 hodin ráno přišla zpráva, že jedou za námi do Chersonu. Odkud a jak, jsme samozřejmě nevěděli. Řekli, že za dvě hodiny nám dají vědět, kdy nás vyzvednou.
Čekali jsme dvě, tři, čtyři hodiny. Pak už bylo půl čtvrté, tak nám došlo, že dnes rozhodně nikam nejedeme. A za 20 minut napsali, že dnes není odjezd a večer nám řeknou o dalších krocích. Možná to souviselo také se Dnem Ruska, šuškalo se, že dva dny nebudou nikoho pouštět, protože to prostě „není dobré“: je svátek a lidé prchají.
Řekli jsme si, že je to znamení, a šli jsme spát domů. Jelikož nemáme internet, v 9 hodin večer jsme šli do vedlejší lékárny, kde byla wifi. Dobrovolnice nereagovala.
13. června 2022
Dohodli jsme se, že si dáme vědět v 8:30, ale dobrovolnice neodpovídala. Ani další dva dny.
15. června 2022
Dobrovolnice se vůbec neozvala. Bojíme se, že se jí cestou něco stalo. Možná ztratila mobil nebo jí ho odebrali, ale během té doby o sobě mohla dát vědět. Jsem si jistá, že jsme nebyli jediní, koho měla vyzvednout. Uvědomili jsme si, že už nemůžeme čekat, a začali jsme shánět dopravce. Odjet jsme měli 17. června.
17. června 2022
Na kontrolních stanovištích nás téměř nekontrolovali, občas jen ověřili, jestli máme doklady, na dalších nás nechali jet, a to díky řidiči, který řekl, že na minulých nás pečlivě prověřovali.
Ze 17 ruských kontrolních stanovišť na třech sesbírali doklady mužů, na dalším je vyvedli z autobusu, zkontrolovali doklady a několik kufrů. Říká se, že poslední stanoviště je nejtěžší, ale měli jsme štěstí. Tři ruští vojáci sesbírali pasy mužů a požádali je, aby vyšli ven a svlékli si trička. Zkontrolovali tetování, telefony, fotografie a položili jim podivné otázky. Pak jsme jeli přes šedou zónu na území ovládané Ukrajinou.
Jakmile jsme se tam ocitli, autobus zastavil a my jsme zaplatili jízdné. Řidič nás přivítal na svobodné Ukrajině, všichni se radovali, křičeli, tleskali. Nějaký muž vytáhl obrovskou ukrajinskou vlajku. Celý autobus začal zpívat lidovou píseň „Oj červená kalina na louce“.
Na první ukrajinské kontrole nás potkal unavený pětadvacetiletý voják. Všichni jsme měli obrovskou radost, křičeli jsme „Sláva Ukrajině“, tleskali jsme a většina z nás brečela.
Mezi ruskými a ukrajinskými kontrolními body je obrovský rozdíl. Muži s úsměvem vyskočili z autobusu kvůli kontrole dokladů, pak všichni objímali vojáka a podávali mu ruce. Po druhé kontrole jsme stáli ve frontě a čekali na policii, která nás měla doprovázet do Záporoží. A nikdy jsem si nemyslela, že se díky tomu budu takhle radovat.
V Záporoží nás vyzvedli dobrovolníci. Řekli nám, kde se můžeme najíst, vzít si hygienické prostředky, kde bude autobus, který nás odveze do školky, kde můžete přespat zdarma. Šli jsme se osprchovat, najedli jsme se a v půl dvanácté zazněly sirény. Byl to nový a zvláštní pocit, protože naposledy jsme je slyšeli na konci února, na okupovaném území nebyly. Žádný strach jsme však neměli.
18. června 2022
Dopoledne jsme mohli zdarma jet zpět do dobrovolnického centra, ale čekal na nás otec, který byl v Záporoží, tak jsme den před odjezdem strávili spolu.
Do Oděsy jsme se dostali vlakem. Ve 2 hodiny ráno jsme stáli ve Znamjance (město v Kirovohradské oblasti), kde byla úplná tma. Slyšeli jsme informace o odjezdech vlaků z nádraží, ale z bezpečnostních důvodů nikde nebylo světlo. Byly slyšet sirény. Celých 20 minut jsem se dívala z okna, jestli někde neletí raketa. Bylo to trochu děsivé.
V den vydání Rusové znovu útočili na Oděsu:
Ráno jsme včas dorazili do Oděsy a ubytovali se v hotelu, který nám sehnali známí.
19. června 2022
Oděsa nás přivítala s poctami. Ráno mě probudil hlasitý výbuch, minutu nato zazněly sirény. Později se ozval další výbuch. V obou případech fungovala protivzdušná obrana. Po 30 minutách letecký poplach skončil.
Odpoledne se ale znovu spustil a město zasáhly dvě rakety. Letěly nízko, takže je protivzdušná obrana nezachytila. Na neustálé letecké poplachy a možné zásahy jsme byli připraveni, ale nečekali jsme, že se to bude odehrávat hned první den. Zřejmě jsme museli tímto zasvěcením projít.
Byt jsme našli docela rychle, není to přesně to, co jsme chtěli, ale nachází se v krásné čtvrti s rozvinutou infrastrukturou poblíž centra města. Sirény tady zní třikrát až čtyřikrát denně, ale neděsí nás to. Už vím, kde je nejbližší protiletecký kryt. Doufám, že s námi a příbuznými, kteří zůstali na okupovaném území, bude vše v pořádku.
