Když Putin odmítne, další Trumpův krok by měl být jasný, říká analytik

Po ruských výhradách k americkému návrhu na třicetidenní příměří ve válce na Ukrajině se pozornost upírá k nadcházejícímu telefonátu mezi americkým prezidentem Donaldem Trumpem a ruským prezidentem Vladimirem Putinem. Hovor se čeká už v úterý.

Podle analytika světové politiky z amerického think-tanku Atlantic Council a bývalého novináře Michaela Bociurkiwa by měl být další krok jasný: Pokud Rusko nepřistoupí na ústupky, Spojené státy Ukrajinu vyzbrojí s veškerou svou silou.

„Trump zatím nemá na kontě žádné úspěchy v zahraniční politice a zoufale potřebuje velké vítězství. Jestli je skutečně „mistr umění dohody“, tak ať to dokáže,“ říká Bociurkiw v exkluzivním rozhovoru pro Seznam Zprávy.

V nedávném rozhovoru pro Times Radio jste řekl, že Trumpův kabinet je v chaosu a mohl by se rozdělit na otázkách Ukrajiny. Můžete být konkrétnější? Myslíte, že uvnitř kabinetu existují zásadní neshody?

Jednoznačně. Solidarita kabinetu je klíčová, zvláště u Donalda Trumpa, který vyžaduje naprostou loajalitu. Vysvětlím to na příkladu amerického ministra zahraničí Marca Rubia.

Mnozí z nás, včetně mě, věří, že Rubio má skutečně diplomatické schopnosti a že mu záleží na míru, světové bezpečnosti a mezinárodním řádu. Myslím, že tak může dojít k bodu zlomu, kdy budou strategické rozdíly mezi ním a Trumpem příliš velké na to, aby je bylo možné ignorovat.

Trumpova taktika je něco, co bych nazval „diplomacie dělových člunů“ nebo „šikanózní diplomacie“. Tlačí na své protivníky i spojence, ať už jde o Kanadu, Gazu, Ukrajinu, Grónsko, nebo Panamu. Dostává se to do absurdních rozměrů, například když zpochybňuje platnost smluv o sdílení vody mezi USA a Kanadou. Rubio by tedy mohl v určitém bodě říct dost, protože jeho dosud dobrá pověst by mohla utrpět.

Zmiňujete Kanadu, ale Rubio v otázce její anexe s Trumpem souhlasil, což vyvolalo velkou kontroverzi zejména na nedávném setkání ministrů zahraničí G7 v Kanadě.

Ano, jsou výjimky, nemyslím si, že Rubio se od Trumpa (programově) až tak liší. Chtěl jsem říct, že dříve, když Spojené státy daly své jméno k nějaké dohodě nebo podepsaly diplomatickou smlouvu, mělo to váhu, bylo to závazné a spolehlivé. Dnes ale vidíme, jak se dohody, které přetrvaly desítky let, často bez váhání ruší.

A s tím mám problém. Těžko se mi věří, že by Marco Rubio chtěl být součástí této destrukce americké reputace. Myslím si, že je v něm víc, než se na první pohled zdá.

Spousta lidí asi alespoň částečně zaznamenala, jak nepohodlně se zjevně cítil, když seděl v Oválné pracovně během roztržky mezi Trumpem a ukrajinským prezidentem Zelenským.

Přesně tak. Celá situace odrážela složitou dynamiku, kde tlak z obou stran, očekávání amerického vedení a jeho vlastní postoj vytvářely viditelný pocit nepohodlí. Bylo patrné, že si nebyl jistý, jak se vypořádat s politickými důsledky, a to nepohodlí bylo těžké přehlédnout.

Rubio vedl mírová jednání v Saúdské Arábii. Jak silnou má teď pozici v rámci Trumpova kabinetu?

Prohlášení, která Rubio vydal po jednáních v Saúdské Arábii, zejména po setkání s Ukrajinci, byla povzbudivá. Nikdo z nás nevěřil, že by se to mohlo stát, že by byl přijat návrh na třicetidenní příměří a že by Spojené státy obnovily zpravodajskou a vojenskou pomoc (přerušenou po roztržce v Bílém domě, pozn. red.). Rád bych věřil, že to byl Rubio, kdo na Trumpa vyvíjel tlak, aby to udělal. Protože po nějakou dobu se zdálo, že Ukrajina má plnou podporu Spojených států.

Nicméně jen o týden či dva dříve šly Spojené státy vstříc ruské straně, která tak získala mnoho výhod. Začalo to téměř úplným obnovením diplomatických vztahů, možností znovuotevřít konzuláty v USA, jmenováním velvyslance a větším počtem diplomatů. A objevily se i spekulace o tom, že by Spojené státy mohly zrušit sankce vůči Rusku.

Teď čekáme na další tah. A pokud máme věřit Trumpovi a jeho týmu, další krok bude jasný: Pokud Rusko nepřistoupí na ústupky, Spojené státy vyzbrojí Ukrajinu až po zuby, s veškerou svou silou. To jsou téměř doslovně Trumpova slova.

A věříte mu?

Problém je v tom, že Trump zatím nemá na kontě žádné úspěchy v zahraniční politice. Situace v Gaze je znovu humanitární katastrofou. Konflikt mezi Ruskem a Ukrajinou zůstává nevyřešený. Jeho vztahy s Kanadou jsou problematické, s Mexikem taktéž a to už teď negativně ovlivňuje americkou ekonomiku. Jinými slovy, Trump zoufale potřebuje velké vítězství na mezinárodní scéně.

Jestli je skutečně „mistr umění dohody“, tak ať to dokáže. Na druhou stranu jeho vlastní základna absolutně nepodporuje myšlenku masivního vyzbrojení Ukrajiny. Právě naopak, chtějí, aby Amerika ustoupila z těchto zahraničních angažmá a zaměřila se na to, aby byla „znovu skvělá“ doma. Takže si budeme muset počkat a uvidíme, jak to celé dopadne a jestli se budou hrát šachy.

Trump se před pár dny setkal s generálním tajemníkem NATO. Zdálo se, že alespoň na chvíli projevil obavy o životy ukrajinských vojáků uvězněných v Kursku, ale nijak to nerozvedl…

Myslím, že už měl v hlavě svůj další golfový zápas na Floridě. Upřímně řečeno, působí dost zmateně.

Zmínil jste šachovou analogii, takže se musím zeptat – myslíte si, že má skutečný plán, nebo je to jen nějaká hra?

Když se na to podíváme v širším kontextu, zdá se, že směřuje k rozdělení světa na sféry vlivu. Trump se chce soustředit na svou vlastní hemisféru, tedy Severní Ameriku a okolní oblasti. V rámci své rétoriky o „znovuzískání velikosti Ameriky“ možná nechá Vladimira Putina dělat si v jeho regionu, co chce, a stejně tak umožní (čínskému prezidentu) Si Ťin-pchingovi prosazovat jeho vlastní agendu, zvláště pokud jde o Tchaj-wan.

Doufám, že se brzy dostanu na Tchaj-wan, abych zjistil, jaká tam panuje atmosféra. Ale vsadil bych se, že mezi lidmi tam je velká nejistota. Pokud by Čína podnikla kroky k obsazení ostrova, Spojené státy by ho možná nebránily. Jeden analytik zahraniční politiky dokonce popsal současnou situaci jako „karanténu“ Tchaj-wanu ze strany Číny – dochází k agresivním krokům, k izolaci ostrova, k přerušování internetu a podmořských komunikačních kabelů a k dalším destabilizačním akcím.

Svět je teď opravdu nebezpečné místo. A vím, že je to trochu odbočka, ale mám pocit, že současný mezinárodní řád je v naprostém volném pádu. Na druhou stranu jen před pár dny Filipíny vydaly bývalého prezidenta Rodriga Duterteho na základě zatykače ICC a Interpolu za zločiny proti lidskosti. Když jsme viděli, že byl předán do Haagu a bude čelit spravedlnosti, bylo to alespoň na chvíli povzbudivé.

V souvislosti s Vladimirem Putinem?

Ano, třeba ještě existuje spravedlnost a dojde i na něj, uvidíme.

Zrovna v pondělí to byly dva roky od chvíle, co na něj Mezinárodní trestní soud v Haagu vydal zatykač.

Ale jak víme, u Putina je situace mnohem složitější. Má ochranu v rámci svého režimu a podporu některých spojenců, což mu zatím umožňuje se spravedlnosti vyhýbat. Nicméně historie ukazuje, že i ti, kteří se považovali za nepostižitelnou autoritu, nakonec před soudem stanuli. Otázkou je, jak dlouho to ještě potrvá.

Podle Zelenského je Putin ve skutečnosti jenom příliš vystrašený na to, aby Trumpovi řekl, že chce pokračovat ve válce, a místo toho zahaluje své skutečné záměry v nerealistických požadavcích, které vypadají, že se zajímají o mír. Souhlasíte s tím?

Ano, Putin mluví v kódu a stále opakuje, že je potřeba řešit „základní příčiny“, což je ve skutečnosti kód pro změnu ukrajinského režimu. Chce uznání Krymu a kontrolu nad oblastmi, které částečně ovládá. Je typické pro diktátory, že nechtějí být tlačeni do rychlých dohod a dávají si čas na vyjednávání. Zelenskyj ho nazval manipulátorem, který zpomaluje proces.

Ale také Zelenskyj čelí rostoucímu tlaku od svého lidu, aby válku ukončil. Ukrajina zažívá obrovský odliv lidí, pracovní síla je kriticky nízká a to má vážné důsledky pro ekonomiku. Společnosti se snaží přitáhnout investice, ale kdo má zaměstnávat, když lidé odcházejí a zůstává málo pracovníků?

A k tomu je tu i pokles americké pomoci, což má dopady na důležité projekty, jako je dokumentace unesených dětí a digitalizace. Ukrajina byla od roku 2022 největším příjemcem pomoci od americké agentury USAID na světě, získala více než 35 miliard dolarů. Proces digitální transformace se zpomalil, zavřely se Americké domy, kam mohli Ukrajinci chodit studovat angličtinu. Ovlivnilo to také klíčové programy, jako je osvětová kampaň proti minám.

Jak tedy stabilizovat situaci?

Existuje několik opatření, která by mohla ukrajinská vláda zavést. Například na západní Ukrajině by bylo možné uvažovat o lokálním zrušení nebo zmírnění vojenského stavu, zrušení nočních zákazů vycházení v určitých oblastech.

Otevření několika letišť by mohlo být krokem k obnovení pocitu normálnosti a zároveň by to mohlo Ukrajinu udělat atraktivnější pro investory. Pokud je v platnosti vojenský stav, znamená to potíže s pojištěním, což investice do Ukrajiny výrazně ztěžuje.

Bez bezpečnostních záruk je ale něco takového těžko realizovatelné, nebo ne? Když zrušíte vojenský stav, muži, které Ukrajina teď potřebuje, utečou ze země.

To je pravda, ale existují i jiné země ve válce, kde vojenský stav není vyhlášen. A letiště fungují. Samozřejmě je riziko vyšší, ale pokud by se zítra znovu otevřelo například to ve Lvově, můžu vám říct, které letecké společnosti by tam jako první obnovily lety. Záleží na posouzení rizika. Kromě toho by znovuotevření těchto letišť ulevilo přetíženým železnicím, silnicím a nákladní dopravě.

Zelenskyj se také stále snaží o členství v EU, ale musí ukázat, že se postaví proti korupci, která stále ovlivňuje vojenské výdaje. K tomu se přidává problém s omezováním politických oponentů, což také brání národní jednotě.

Zmínil jste USAID, která je nyní pod rekonstrukcí Elona Muska. Nedávno deník The New York Times informoval o napjaté schůzce kabinetu, při níž došlo k hádce mezi Rubiem a Muskem. Je známo, že Musk a Rubio mají v zákulisí trochu rozdílné přístupy. A vy věříte, že u Trumpa se Musk dlouho neohřeje. Jakou má teď reputaci?

U Elona Muska je situace jiná. Je velmi viditelný a způsobuje obrovské otřesy jak v USA, tak po celém světě, a to hlavně zmíněnými škrty v programu USAID a dalších oblastech.

Problémem je něco, co nazýváme syndrom vysokého vlčího máku. Pokud někdo příliš vyčnívá, autoritářští lídři ho často srazí dolů. Je tedy možné, že Trump začne Muskovi závidět jeho popularitu a rozhodne se ho odstavit. Samozřejmě je to spekulace, ale pokud se podíváme na Trumpovu první administrativu, tento vzorec už jsme u něj viděli.

Myslím, že se stane takovým bleskovým hromosvodem pro všechno, co se děje. Buď velmi rychle, nebo za pár týdnů si Trump uvědomí, že mnoho těchto, řekněme, destruktivních kroků vůči federální byrokracii opravdu ztíží lidem životy.

A všechno to dává smysl, protože u některých klíčových hráčů v americké administrativě začínají sílit pochybnosti. Začínají si uvědomovat, že přinášení míru do tohoto regionu může být mnohem složitější, než si původně mysleli. Dnes jsme totiž všichni propojeni, naše osudy jsou navzájem závislé. Konflikt na jednom místě světa se totiž může rychle přelít do celosvětového chaosu, který ovlivní globální ekonomiku a stabilitu všech.

Trump však nemá žádnou aktivní opozici, až na jedince v Kongresu. Demokraté jsou potichu, o Kamale Harrisové nevíme nic. Čím si to vysvětlujete?

Myslím, že se nakonec znovu sejdou a posbírají síly do dalších voleb. Oni jsou rozhození, nemají teď jasného lídra. Myslím, že dostali velký úder. Mají spoustu velkých médií na své straně a souhlasím s vámi, že by měli být více vidět, vyjadřovat nespokojenost a tak podobně. Nicméně z čeho mám větší obavy, jsou někteří republikáni, o kterých se ví, že nestojí za Trumpem, ale teď mlčí.