„Když nezavřeme hranice my, udělají to náckové.“ Merz zabouchl za érou Merkelové

Začalo to činem, který se svou absurdní hrůzností vymyká dokonce i velké části dalších hromadných vražd. V ospalém bavorském Aschaffenburgu zaútočil muž z Afghánistánu kuchyňským nožem na lidi v městském parku. Cílil záměrně na dětí. Sedmi ranami zabil dvouletého chlapce. Poté zranil stejně starou dívku a ubodal muže, který se batolata snažil bránit.

O terorismu podle všeho mluvit nelze. Lékaři u útočníka diagnostikovali schizofrenii, v minulosti už několikrát na psychiatrických klinikách pobýval. Mimochodem, zavražděný chlapeček pocházel z Maroka a zraněná dívka ze Sýrie. Islamistický teror by cílil jinam.

Co ale vzbudilo znechucení německé veřejnosti a vzápětí tektonický posun na politické scéně, jsou okolnosti útočníkova azylového řízení. Vrah měl být z Německa už přes rok vyhoštěn. Který úředník zapomněl včas odeslat příkaz k jeho vypovězení, zatím není jasné.

Schéma, které se opakuje znovu a znovu. Terorista, který loni v létě v Solingenu ubodal tři lidi? Měl být z Německa pryč, policie ho ale „nezastihla“ na ubytovně. Po odchodu hlídky se hledaný muž vrátil na svůj pokoj a dalších pár měsíců tam nerušeně bydlel. Imigrační úřad se mu pokoušel nařídit, aby v noci pokoj neopoustěl. To proto, že nikde jinde v budově uprchlického centra ho podle tehdejších zákonů policie hledat nesměla (!). Je snadné si domyslet, že extremista nemusel vynaložit velké úsilí, aby úřadům unikl.

A co Anis Amri, který na vánočním trhu v Berlíně zabil v roce 2016 dvanáct lidí? Ten neměl být vůbec do země vpuštěn. Úředníci ale popletli jeho jméno.

A tak dále, a tak podobně - hned několik dalších teroristů a vrahů mohlo v Německu zabíjet jen proto, že tamní systém deportací lidí, kteří v zemi podle práva nemají co dělat, selhává v gigantickém měřítku. V minulém roce stále v Německu pobývalo přes 220 tisíc neúspěšných žadatelů o azyl.

I proto nejžhavější adept na kancelářské křeslo, předseda CDU Friedrich Merz, po útoku z Aschaffengburgu prohlásil, že německá migrační politika definitivně zkolabovala. A zatroubil k frontálnímu a vysoce riskantnímu politickému útoku.

V okamžiku, kdy do voleb zbývají tři týdny a vláda je bez důvěry, přinesl šéf opozice Merz do parlamentu návrh mimořádně výbušného usnesení. Pokud by se stalo právní skutečností, znamenalo by revoluci v celoevropském migračním systému. Jeho okamžité důsledky pro kontinent by byly větší, než v případě tolik diskutovaného migračního paktu.

Merzovu pětibodovému plánu vévodí dva vzájemně provázané záměry:

Znamenalo by to mimo jiné definitivní konec merkelovské migrační politiky. K jejím pilířům po léta patřilo, že migrant byl sice na hranici zadržen a zkontrolován, stačilo ale, aby vyslovil slovo „azyl“. Poté ho policisté museli vpustit do země a úřady s ním zahájily azylové řízení. A to přesto, že podle dublinských dohod je za migranta zodpovědný ten stát, kde poprvé položil nohu za unijní území.

Teď chce Merz za touto érou zabouchnout dveře tak, aby se otřásla celá Evropa. Fakticky by v budoucnu mohl v Německu požádat o azyl jen ten, kdo by přiletěl letadlem nebo se vylodil na pobřeží Baltského moře. V případě další migrační vlny by uprchlíci, po srážce s uzavřenou německou hranicí, zůstali v péči sousedních zemí – včetně České republiky. Dá se očekávat, že tyto státy by v reakci zpřísnily režim na vlastním východním pomezí. Vlna uzavírání hranic by proběhla celou Evropou.

Jak by ale reagovaly Řecko, Itálie nebo Španělsko, hraniční státy unie, země, které jsou první na ráně, když do Evropy dorazí migrační vlna? Momentálně se zmítají mezi strachem a nadějí. Na jedné straně patřilo k jejich oblíbeným praktikám přivřít oči a pustit migranty dál - většinou do Německa. Tato možnost by najednou zmizela.

Na stranou druhou by zmizelo i mocné lákadlo, které Německo dosud po migraci představovalo. Země jižního křídla Evropy mohou doufat, že by běženců v absolutních číslech ubylo.

Mezi současností a splněním Merzových cílů ale stojí vysoké politické i právní hradby. Spolkovým sněmem protlačil většinou jen usnesení, kterými by se měla zabývat vláda. Ta současná to vzhledem k časové tísni nemůže zvládnout. A ani nechce. Kancléř Olaf Scholz se přitom odvolává na zjevný rozpor s evropskými smlouvami. Ano, trvalé kontroly hranic, které prosazuje Merz, jdou docela nepochybně skutečně proti liteře i duchu schengenské smlouvy. Odmítání žadatelů o azyl přímo na hranici zase podle řady právních analýz neobstojí ani před německým, ani před evropským právem.

Friedrich Merz na to ale říká: Jen ať tak! Evropský migrační systém podle něj zkrachoval a německý tlak ho může přimět k reformě. Uzavření hranic chce po trumpovsku zavést hned první den ve funkci, za pomoci tzv. „Richtlinienkompetenz“, mimořádné pravomoci kancléře. Tu dosud němečtí šéfové vlád za celou existenci Spolkové republiky využili jen dvakrát. Jestli tenhle štouchanec ze strany nejsilnější členské země Evropu fatálně oslabí, nebo ji nakopne k reformám, uvidíme, až jestli ho Merz dokáže dotáhnout do cíle.

„Jestli hranice nezavřeme my, zavřou je za několik let náckové.“ Tato slova nejmenovaného vysokého politika CDU cituje list Der Spiegel. Naráží na reálný problém: léta neřešené otázky migrační politiky živí popularitu Alternativy pro Německo (AfD), která si už teď může být jistá rekordním volebním úspěchem. Je pochopitelné, že se politici CDU pokoušejí AfD její agendu vyrvat z rukou.

Problém je, že právě s AfD se zapletl pravděpodobný příští kancléř při snaze řešit dlouhodobě přechozené nemoci Německa.

„Brandmauer“, ohnivá zeď, či chcete-li firewall.Tak se po léta říkalo pomyslné politické hradbě proti AfD. Platila nepsaná dohoda, že s AfD se nejenže nemluví, ale ani se s ní nehlasuje. Přesněji, že žádný zákon nesmí být přijat jen díky hlasům extremistů. A právě to Merz připustil ve středu i v pátek tohoto týdne . Ještě před dvěma týdny přitom v ohnivém projevu „záměrnou i náhodnou“ spolupráci s AfD kategoricky vyloučil. Teď najednou říká: Dobrý záměr se nestane špatným protože pro něj hlasují špatní lidé.

Nenechme se mýlit: muž, který pravděpodobně bude stát v čele Německa, není zakuklený extremista, ani nechová skryté sympatie k AfD. Úvahy, že minulé dny znamenaly první krok ke společné vládě CDU/CSU, jsou mimo realitu. Porušení tabu, nota bene právě v den, kdy si Spolkový sněm připomínal oběti holocaustu, na Merzovi ale přesto ulpí. Jeho protivníci mají munici na několik let dopředu.

Může to být jeden z důvodů, proč Friedrich Merz po formálně vítězném parlamentním hlasování působil spíš zdrceně než nadšeně - na rozdíl o bujaře slavících lídrů AfD. Další důvody se mohou skrývat za chladnými fakty volební matematiky. Jestli šéfové CDU doufali, že jim sázka na migrační témata přinese body do finále volební kampaně, čeká je zřejmě zklamání. A to i přesto, že Merzův plán podporuje podle průzkumů většina Němců.

Zatím totiž z jeho tažení za uzavření hranic migrantům profituje jen AfD. CDU naopak lehce ztrácí. „Když Friedrich Merz připustí, že AfD hlasuje pro jeho usnesení, vzbuzuje to dojem, že AfD získává na významu. Pro CDU je to fatální“, říká pro NTV Peter Matuschek, šéf renomované agentury Forsa. Na tvrdých datech dokládá fascinující trend: podpora AfD neroste ani tak po teroristických útocích, jako spíš poté, co na ně halasně reagují ostatní strany a přicházejí s pokusy o razantní řešení. Krajní pravice poté může voličům sdělit: Vidíte, my jsme to říkali celá léta, a teď se nás ostatní snaží kopírovat. Proč byste měli volit kopii a ne originál?

Pravda, dlouhodobé dopady mohou být odlišné. Je možné, že v příštích volbách bude mít AfD díky Merzově rošádě problém najít silné téma. Momentálně ale průzkumy kreslí neveselý obrázek německé politiky: strana, koketující s extremismem, napevno obsadila zhruba pětinu voličské obce. A ostatní formace, pokud chtějí dalšímu růstu AfD zabránit, musí její voliče ignorovat a úzkostlivě dbát na nedotknutelnost protiextremistického „firewallu“.

Stojí za to si připomenout, že termín firewall sice politika přebrala z IT sféry, v původním biblickém významu ale označoval ohnivou hradbu, obklopující rajskou zahradu. Bohužel, uvnitř hradeb německé středové politiky se dnes místo rajské harmonie vrší neřešené a přehlížené problémy.