„Všechny peníze padnou na boj se suchem.“ Problém bývá i dojít si na záchod

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

/Od našich zvláštních zpravodajů/

Městečko Vallirana sice leží jen 25 kilometrů od Barcelony, historické sucho, které region zažívá už tři roky, na něj ale dopadá daleko více než na regionální metropoli.

„Když nezaprší, jsme bez vody,“ říká nám starostka 15tisícového města Eva Martínez. „Současná situace je pro naše obyvatele velice frustrující. Za dva týdny se může stát, že otočí kohoutkem a nepoteče z něj voda,“ dodává.

Lidé z Barcelony začali sucho výrazněji pociťovat v únoru, kdy katalánská regionální vláda oficiálně vyhlásila stav nouze a omezila denní spotřebu vody na osobu na 200 litrů.

Vallirana a další města na katalánském venkově, které závisí na vodě z vysychajících studní, jsou ovšem v krizovém režimu už měsíce.

Situace Vallirany je do jisté míry specifická. Na rozdíl od většiny měst v okolí Barcelony není napojená k širší rozvodové síti. Co se tak týče zásob vody, je závislá výhradně na své vlastní soustavě studen, které čerpají vodu z podzemí a vodonosných vrstev.

Velká část z nich ovšem v posledních letech kvůli nedostatku srážek zcela vyschla, hladina ostatních se dlouhodobě drží na minimální úrovni.

Region, který usiluje o nezávislost na zbytku Španělska, nezažil podstatnější déšť už zhruba tři roky. V některých částech Katalánska spadla od ledna do začátku března méně než polovina průměrných srážek. Zásoby vody v přehradách v oblasti začátkem března klesly na 14 %.

„Pro Katalánsko je sucho velkým problémem, pro Valliranu ovšem ještě násobně větším,“ říká starostka Martínez. Připomíná, že podobnou situaci, jaká panuje u nich ve městě, zažívají i jiné obce v regionu. Vallirana je největší z nich.

Tamní obyvatelé si už několik let zvykají na život s tenčícími se zásobami vody. „Nemůžete umýt nádobí a vyprat si oblečení, nemůžete si ani dojít na záchod, protože tam není voda. Je docela těžké takhle žít v roce 2024,“ postěžoval si před časem stanici RFI jeden z místních.

Katalánské úřady slíbily, že Valliraně uleví a nechají ji připojit k rozvodovému systému. Než z něj bude moci město začít čerpat vodu, potrvá to nejméně rok a půl. Do té doby si musí vedení města poradit samo.

Kromě toho, že pracuje na výstavbě nových studen, si vodu nechává už několik měsíců dovážet z nedalekého spřáteleného města. Pro vodu tam vyráží každý den dva kamiony s cisternami. Několikakilometrovou trasu absolvují denně zhruba desetkrát.

Jak ale říká starostka, jde pouze o dočasné řešení. Dovážení vody ze sousední vesnice je totiž velice nákladné. „Všechny peníze, které naše město má, padnou na boj se suchem. Daly by se přitom využívat mnohem lépe,“ stěžuje si.

Upozorňuje, že situace ve městě je už teď velice kritická a v létě možná bude ještě hůř. „Ve Valliraně má letní sídla spousta lidí z Barcelony. Až sem přijedou, zásoby vody budou mizet ještě rychleji,“ obává se.

Obyvatele už teď radnice nabádá, aby co nejvíce šetřili s vodou a město se nedostalo na hranici svých možností. Na sociálních sítích rozjela vlastní osvětovou kampaň a sdílí zde krátká edukační videa.

Náporu turistů, který má odstartovat už o Velikonocích, se obává i prázdninové letovisko Lloret de Mar na pobřeží Costa Brava nebo regionální metropole Barcelona. Místní obyvatelé si stěžují na to, že turisté na šetření s vodou nedbají a hotely, které je ubytovávají, spotřebují násobně více vody než domácnosti (psali jsme zde).

V podobně palčivé situaci jako Vallirana je kvůli tři roky trvajícímu suchu i Gualba, malebná vesnice nedaleko Barcelony. Jejích zhruba 1500 obyvatel je už od prosince bez pitné vody.

Gualba je známá tím, že je plná přírodních pramenů, které do vesnice stékají dolů z hory Montseny, jež se nad ní ční. Tomu ostatně odpovídá i jméno vesnice: Podle místních pověstí znamená „bílá voda“.

V posledních letech ale téměř všechny přírodní prameny vyschly. „Podívejte se na ty hory. Dříve se zelenaly a v tamních lesích byla cítit vlhkost, teď jsou úplně šedé,“ říká nám starostka Olga Hernáiz Olías a ukazuje na kopce, které tvoří kulisu vesnice.

Kvůli pokračujícímu suchu dramaticky klesla hladina v nádrži, která vesnici zásobuje vodou. Dříve pitná voda se v důsledku toho stala nepoživatelnou a místní ji momentálně využívají maximálně na praní nebo mytí nádobí.

„Vždycky jsme měli dostatek vody, že dopadneme takhle, nikoho nenapadlo,“ svěřuje se nám starostka Gualby a přiznává, že současná situace je opravdu kritická.

Místní obyvatelé často nemají na výběr a jezdí si kupovat balenou vodu do nedalekého města. Jiní s velkými plastovými lahvemi vyrážejí k jednomu z posledních pramenů, který v obci zbyl, a vodu si nabírají z tamní studánky.

Starostka vesnice nám sice říká, že rozbory vody z tamních studánky nevychází nejlépe, místní si ji ovšem pochvalují.

V pozdní odpoledne u studánky, která leží na kraji lesa, jen několik minut chůze od centra města, potkáváme hned několik skupinek místních obyvatel.

První ke studánce míří osmdesátiletá Josephine. V jedné ruce drží hůl, ve druhé tašku plnou prázdných skleněných lahví. Pod paží ji podpírá její o dvě generace mladší sousedka, která jí přišla s nákladem pomoci.

„Dříve byly hory plné přírodních pramenů, většina z nich ale vyschla. Tohle je jeden z posledních,“ vzpomíná Josephine a trychtýřem naplňuje skleněné lahve. Pro vodu si prý do studánky chodí každé tři dny.

Podobně to má i Nelson, který ke studánce v podvečer vyrazil za doprovodu své manželky a malé dcerky. „Chodíme sem často,“ sděluje nám, zatímco klečí u studánky s velkým plastovým barelem.