Ukrajinci popisují „normální“ život za války

Reportáž si také můžete poslechnout v audioverzi.

/Od našich zvláštních zpravodajek na Ukrajině/

„Uděláte nám kafe?“ ptá se dvojice mužů, když vejdou do kavárny Dzendzik v ukrajinském Lvově.

„Nemám jak,“ odvětí servírka a ukáže na potemnělou místnost, kterou jen zčásti osvětlují svíčky a vánoční světýlka.

Více než 700tisícové město na západě země zrovna zažívá jeden z pravidelných výpadků proudu způsobených ruskými útoky na energetickou infrastrukturu – projev války, který se týká všech měst a vesnic v napadené zemi bez ohledu na to, jak daleko od frontové linie leží.

Když elektřina vypadne, většina podniků zapne generátory elektrické energie, které jsou vyrovnané před vchody. Ulicemi se okamžitě rozezní specificky hučivý zvuk, který se stal v posledních letech součástí koloritu ukrajinských měst.

Ačkoliv si na něj už místní zvykli, odborníci upozorňují, že jde o projev takzvaného akustického teroru, který může vyvolávat úzkosti a chronický stres – podobně jako zvuky protileteckých poplachů, které také zní takřka na denní bázi.

Kavárna Dzendzik momentálně nemá generátor, který by dokázal udržet v provozu vše. Když nastane výpadek, zákazníkům může nabídnout pouze dopředu připravenou filtrovanou kávu, zákusky a drobné občerstvení.

Na ruskou válku kavárna upomíná i ve chvílích, kdy k výpadkům zrovna nedochází. Provozuje ji Ksenia původem z Berďansku, okupovaného města na pobřeží Azovského moře.

Před invazí tam pořádala nejrůznější kulturní akce. Po 40 dnech pod ruskou nadvládou ale prchla do relativně bezpečného Lvova. A po čase tu rozjela vlastní kavárnu.

„Chtěla jsem, aby se tenhle podnik stal ostrůvkem Berďansku ve Lvově,“ říká pro Seznam Zprávy s tím, že jméno odkazuje na ostrov ležící nedaleko jejího rodného města. „Chybí nám moře,“ pokračuje s tím, že život ve vnitrozemí je velmi odlišný od toho na pobřeží.

O tom, že se kavárna stala útočištěm těm, kteří podobně jako Ksenia museli z Berďansku odejít, svědčí vzkazy na nástěnce. „Díky za možnost cítit se jako doma,“ stojí na jednom z nich.

Byť Lvov leží ani ne sto kilometrů od polské hranice a terčem ruských útoků se stává zřídka, válka je tu hmatatelná.

Kostely, kterých je v historickém centru celá řada, mají zabarikádovaná okna, aby se při útocích předešlo poškození vitráží. Fontány a další památky jsou obalené ochranným lešením. Ulice, obchody i bary jsou plné uniformovaných mužů, kteří se vrátili navštívit své rodiny a brzy se opět chystají na frontu.

„Žít ve Lvově je zvláštní. Některé dny jsou normální, ale pak se rozezní sirény, které vám zas všechno připomenou,“ popisuje Anhelina, která v západoukrajinské metropoli bydlí.

Protiletecký poplach přichází nejčastěji v noci, kdy většina lidí spí. Anhelina říká, že proto do krytu chodí jen občas. „Musím si vybrat, jestli ochráním svůj život, nebo svou duševní pohodu,“ popisuje s tím, že bez spánku se jednoduše fungovat nedá.

Se smíchem dodává, že ona i její kamarádi si zvykli dávat pozor na to, v jakém pyžamu večer ulehnou. Nikdy si totiž nemohou být jistí tím, zda to nebude to poslední, co si na sebe vezmou.

„Žijeme s pocitem, že nás můžou kdykoliv zasáhnout,“ shrnuje realitu života na Ukrajině Oleg, který se živí jako překladatel.

Saša, který si přivydělává jako řidič taxi, dodává, že pro muže je život ve Lvově specifický. „Každým dnem můžete být mobilizováni,“ líčí s tím, že je na ně ve válce kladen velký tlak a cítí jistou zodpovědnost.

Záhy ale uznává, že tady na západě mají štěstí, že mohou dál pokračovat v „normálním životě“ – pracovat a spát ve své vlastní posteli. Na rozdíl od těch válkou silněji zasažených oblastí.

Lvovští často mluví o tom, že život tu je plný kontrastů. „Můžete se jít najíst, dát si skleničku, pobavit se. V ulicích potkáte spoustu lidí. Bezpečně se zde ale necítím. Navíc já i všichni mí přátelé máme aspoň jednoho příbuzného na frontě,“ popisuje Olesia.

I když to na první pohled nemusí být poznat, řada místních podniků je s válkou silně spjata. Majitelka kavárny se stylovým interiérem a výběrovou kávou Respublika sadu vypráví, že nápad založit podnik, který bude místem setkávání a odpočinku, nebyl její, ale jejího dobrého přítele Dmytra.

Kvůli válce ho nestihl zrealizovat. Po začátku invaze vstoupil do ozbrojených složek, podílel se na osvobození Chersonu a nakonec padl v boji.

Kavárnu, o které snil, nakonec společně založili jeho přátelé. Na jedné ze zdí teď na počest visí jeho fotografie. Na těch zbylých jsou pověšeny obrazy od ukrajinských umělců. Výtěžek z prodeje putuje na podporu armády.

„Jeden den jdete do baru, jindy se s kamarády potkáváte na hřbitově, kam jdete společně na hrob,“ shrnuje Anhelina.

Na kraji města – naproti studentským kolejím a porodnici – se rozkládá pohřebiště známé jako Marsovo pole, které spontánně vzniklo za zdmi Lyčakivského hřbitova. Věčný odpočinek tu našli ti, kteří padli ve válce.

„Vždycky když sem jdu, je hřbitov větší,“ popisuje Anastasia, která před válkou Lvovem provázela turisty. Ukazuje na podlouhlou řadu hrobů, které na Marsově poli přibyly jen za posledních pár měsíců.

Pro mnoho obyvatel Lvova se z jeho návštěvy stala tradice. Podle Anastasie je časté, že místní kromě květin a dárků na hrobech zanechávají například cigarety. Se svými zemřelými tak dále zachovávají rituál, který si společně vytvořili, když ještě žili.

V hlavním městě Kyjevě jsou stíny války ještě patrnější. Metropole je terčem ruských útoků pravidelně, na různých místech si tak lze všimnout poškozených domů a trosek. Nedaleko centra se nachází například budova dětské kliniky, kde výbuch vyrazil okna a strhl část jedné budovy.

Sirény znějí ulicemi denně, mnohdy celé hodiny. Místní si na to zvykli a přiznávají, že do krytu chodí jen někdy.

„Když na mobilu vidím, že letí rakety, zalezu do metra, jinak ne,“ přiznává Viki, zatímco prochází přes kyjevské náměstí Nezávislosti. Na začátku války, když čekala své první dítě, se přesunula na bezpečnější západ země. Po několika měsících, kdy se ukázalo, že ruské jednotky Kyjev tak snadno nezískají, se vrátila.

Podobně se k protileteckým poplachům staví i Kamila, která bydlí ve 26. patře panelového domu. Než se dostane do krytu, trvá to poměrně dlouho, a tak každou cestu do podzemí pečlivě zvažuje. Většinou se do něj vydá až ve chvíli, kdy slyší letící rakety, případně exploze. Sirény se většinou snaží zaspat.

Atmosféra je tu v porovnání se Lvovem na první pohled pochmurnější. Místní ale zdůrazňují, že i oni se snaží dál pokračovat v „normálním“ životě a rádi se baví. „Když nejsou poplachy, slavíme. Setkáváme se, chodíme do restaurací,“ popisuje Viki.

Její slova dokládá i dění v krymskotatarské restauraci, která sídlí v centru města. Ve večerních hodinách jsou zaplněné všechny stoly, lidé se scházejí ve velkých skupinách a hned třikrát za večer v podniku hraje píseň na oslavu narozenin.

Jen o pár hodin později se Kyjevem rozezní další protiletecký poplach, který trvá celou noc. Odeberte se do krytů, nabádají obyvatele mobilní aplikace. Několikrát se objeví zvýšená výstraha útoku.

Přestože se mnozí naučili zvuk sirén ignorovat a spí dál, válku mají zakořeněnou hluboko v sobě.

Alina, která žije v Kyjevě, mimoděk říká, že se jí zrovna zdál sen o vypuknutí jaderného konfliktu, krajní variantě, o níž se nyní debatuje v souvislosti s nedávnými ruskými eskalačními kroky.

Sny o válce má v poslední době zhruba 30 % ukrajinských obyvatel, uvedl v nedávném rozhovoru pro Seznam Zprávy ukrajinský sociolog Tymofii Brik.