„Stříleli jsme na své příbuzné, jinak to nešlo.“ Ruský voják popsal boj o Mariupol

Jsou to tři dny, kdy Rusko oficiálně oznámilo, že „osvobodilo“ Mariupol (více zde). Klíčové ukrajinské přístavní město, které se od 1. března bránilo ruským okupačním silám. A jehož obránci měsíce pod silnou palbou a v příšerných podmínkách hájili poslední ukrajinské pozice v areálu hutního závodu Azovstal. V pátek na žádost ukrajinského velení kapitulovali a nyní jsou v ruském zajetí.

Přičemž, jak jsme popsali například v tomto textu, představitelé ruského režimu odmítají jejich výměnu za ruské vojáky. Chtějí je postavit před soud, mluví se dokonce o zrušení moratoria na trest smrti.

Pakliže jsme mohli téměř 90 dní sledovat zkázu kdysi vyhledávaného letoviska, jeho proměnu v ruiny a smrt tisíců obyvatel Mariupolu, ruský pohled zůstával prakticky neznámý.

Ruské a proruské síly přitom ostřelovaly město s početnou komunitou hlásící se k ruské národnosti (podle sčítání z roku 2002 tvořili Rusové 44,4 % mariupolské populace).

Svým způsobem ojedinělý vhled nyní nabízí v obsáhlém rozhovoru s účastníkem bojů o Mariupol ruský online deník Lenta (externí odkaz zde). Její korespondent Dmitrij Plotnikov vyzpovídal válečného veterána, autora tří knih o válce na Donbasu a blogera Maxima Fomina, který je v Rusku známý pod pseudonymem Vladlen Tatarsky.

Fomin se v roce 2014 připojil k separatistům bojujícím proti Ukrajině na ukrajinském Donbase, v rámci současné „speciální operace“ (v Rusku se stále nesmí mluvit o válce) patří ke znovu zformovanému praporu Vostok (Východ). Ten neblaze proslul za čečenské války a spadal pod ruské vojenské zpravodajství. Nyní jde o brigádu speciálních sil neuznané Doněcké lidové republiky složenou zejména z Rusů a Osetinců. Právě ruská separatistická vojska tvořila páteř úderu na Mariupol.

Rozhovor s Fominem je součástí ruské propagandy, kterou šíří Kremlem plně ovládaná média. Online deník Lenta, podobně jako už prakticky všechna média, která nyní smějí v Rusku publikovat, vydává pouze zprávy v souladu s oficiální doktrínou. A státní má i vlastnictví; spadá pod koncern vlastněný státní Sberbank.

Lenta v úvodu článku připouští, že tři měsíce bojů změnily Mariupol k nepoznání a navždy rozdělily život obyvatel města na „předtím a potom“. A nechává Fomina popisovat, co se ve dnech bojů mezi vojáky i ve městě dělo.

„Bylo to poprvé, co ruská armáda zaútočila na město jako Mariupol. V souvislosti s událostmi v Mariupolu se často připomínají boje o Groznyj (hlavní město Čečenska, v březnu 1995 bylo během druhé rusko-čečenské války prakticky vybombardované a rozstřílené do posledního domu, pozn. red.). Od těchto událostí ale uplynulo více než 20 let a ti, kdo útočili na Groznyj, již nejsou v ruských ozbrojených silách. Groznyj má navíc jen asi polovinu obyvatel Mariupolu,“ přirovnává spisovatel.

Rozdílem bylo podle něj také to, že útočníci měli na Mariupol osobní vazby.

„Například v mé jednotce bylo několik bojovníků, kteří během bitev pozorovali skrze dalekohledy a zaměřovače své vlastní domy. Když operace začala, několik mých blízkých přátel se dobrovolně přihlásilo k jednotce, která zaútočila na Mariupol. A to je velmi velký rozdíl mezi touto operací a útokem na Charkov nebo jiné město, kde naše milice nemají žádné příbuzné či známé.“

Fomin říká, že vojáci byli při osvobozování Mariupolu ve složité situaci: „Stříleli jsme na naše město. Konali jsme zlo, ale museli jsme věřit, že to přinese dobro… Bylo pro nás nesmírně bolestivé vidět tu destrukci, ale chápali jsme, že se tomu nešlo vyhnout.“

Autora rozhovoru zaujal příměr s Grozným, zeptal se proto spisovatele, který často komentuje ruské bojové operace, zda se útok na Mariupol dá srovnat s útokem na syrské Aleppo v roce 2016.

Fomin připomíná zcela odlišnou architekturu arabského historického města od přístavu se sovětskou architekturou plnou výškových budov a širokých bulvárů.

„V Aleppu máte úzké uličky, domy blízko sebe. V Mariupolu stojí třeba devítipatrová budova a kolem je hodně místa. V Sovětském svazu rádi stavěli široká nádvoří a třídy. Tím pádem se k ní nedostanete snadno. Jak se říká, ‚složit to‘ palbou z tanku je téměř nemožné. K tomu by bylo nutné – co já vím – aby několik tanků pálilo několik hodin a vystřílelo horu munice.“

Složité to podle něj u výškových budov bylo i s „čištěním“ dobytého prostoru, tedy kontrolu, zda se tam neskrývají ještě další nepřátelé. U domů o pár patrech je to zkrátka jednodušší.

Rozdíl oproti válce na Donbase v roce 2014 vidí především v urputnosti bojů. Zatímco před lety separatisté bojovali o malá města se zhruba 20 tisíci obyvateli, kde se „nepřítel nedržel každého domu“, rozsah bojů v půlmilionovém Mariupolu byl úplně jiný.

Boj o Mariupol považuje za jedinečnou zkušenost, o které by se měly napsat výcvikové příručky pro ruské vojáky pro příští použití.

Na otázku, co ho překvapilo, vyzdvihl odvahu a houževnatost příslušníků domobrany.

„Osm let jsme se jim – včetně mě – smáli. Jeden je tlustý, druhý bezzubý, třetí pokřivený. Ale všichni tito lidé se nebáli jít v čele útoku. Postupovali vpřed, i když ani neznali stanovenou taktiku. A zaútočili úspěšně,“ dodává Fomin. „Kluci ze speciálních sil ministerstva vnitra DPR (samozvané Doněcké lidové republiky, pozn. red.) byli velmi překvapeni. Lidé z domobrany se opravdu chovali jako útočné speciální jednotky. A skutečně dokázali, že umí zločincům nejen kroutit rukama, ale ve spolupráci s technikou a dělostřelectvem ničit velké uzly nepřátelského odporu.“

Fomin alias Tatarsky odpovídá i na otázku, co se teď děje v Maripolu.

„Město se pomalu opravuje. Lidé sami čistí ulice. Obecně máme nejdisciplinovanější lidi na světě, žádní Němci se s nimi nemohou srovnávat. Němci udělají to, co mají, ale naši – ti udělají víc než to. Vzhledem k tomu, čím si prošli, jsou to vážně skvělí lidé.“

Připouští, že všechno není úplně „růžové“. „Samozřejmě tam je i napětí a zášť. Ale především kvůli tomu, že lidé během posledních událostí něco ztratili. Někdo byt, někdo auto, někdo někoho blízkého,“ uvedl Fomin. Má za to, že to vyřeší laskavý přístup. „Rozumíme jim, mluvíme stejným jazykem.“

Odvoz obyvatel Mariupolu do filtračních táborů (popsali jsme například zde) a nucené převozy do Ruska, o kterých mluví Kyjev, v rozhovoru nijak nezmiňuje.