Když i vaření může spustit bombardování. Zážitky z pekla jménem Azovstal

Týdny se o nich psalo jako o lidech, co žijí bez zásob jídla a vody, bez energie a dodávek tepla. Celý svět jen zdálky pozoroval, jak se ve strachu z ruských vojáků skrývají ve sklepech a čekají jako na smilování, až je z obklíčeného Mariupolu přijedou vysvobodit humanitární konvoje.

Po několika týdnech se přání části z nich splnilo. Po absolvování 200kilometrové cesty se dostalo do bezpečí přes sto lidí. Ti teď o strastech posledních dvou měsíců vyprávějí světovým médiím.

Ze zachráněných se 69 lidí skrývalo v bunkrech pod hutním komplexem Azovstal, což je areál o rozloze 11 kilometrů čtverečních. Schovávala se tam i nejmenovaná žena, která mluvila s novináři britské stanice BBC. „Ztráceli jsme naději, že se někdy dostaneme ven,“ uvedla žena.

„Od rána a přes noc nás bombardovali. Dělostřelectvo, rakety, letecké útoky… Naše děti nemohly spát. Plakaly. Bály se. A my taky. Byly momenty, kdy nám docházela naděje, že se někdy dostaneme ven. Jsme moc rádi, že jsme na Ukrajině,“ vyprávěla po příjezdu do relativně bezpečného Záporoží Katarina, která si ve svém batohu přivezla celý život a je ve společnosti svých dvou dětí (6 let a 11 let). V útrobách továrny se schovávaly dva měsíce. Jejich domov byl srovnán se zemí.

„Žily jsme každý den v naději, že právě to je poslední den v tom pekle. Že se vrátíme domů, do mírového Mariupolu, ten už ale neexistuje,“ vypráví Irene, další evakuovaná žena, kterou doprovází sedmnáctiletá dcera.

Anna Zaitsevová prožívala týdny utrpení teprve s půlročním kojencem. „(Byli jsme) pod permanentní palbou, spali na improvizovaných podložkách, zasáhla nás tlaková vlna, běžela jsem se synem a tlak exploze nás srazil k zemi – všechno bylo strašné,“ říká plačící Anna deníku The Guardian a vyjadřuje vděčnost všem vojákům.

Tvrdí, že jí pomohli sehnat kojeneckou výživu, a ona tak mohla vařit při svíčkách pro své dítě krupici. „Vychovávat dítě je těžké…A je to ještě těžší v bunkru bez světla,“ dodává a vysvětluje, že na místě, kde se schovávala, s ní bylo dalších 70 lidí.

Čtyřiapadesátiletá Elyna Cybulčenková v komplexu oceláren působila v oddělení kvality. Do lokality, kde normálně pracuje, se uchýlila poté, co byl při ostřelování zničen její dům a město se potýkalo s nedostatkem vody. „Útočili každou vteřinu… všechno se otřásalo. Psi štěkali. Děti křičely… Ale nejtěžší chvíle byla, když nám řekli, že bunkr už další přímou trefu neustojí…Pochopili jsme, že by se z toho stal masový hrob, nikdo by nás nezachránil,“ popisuje dále.

„Nedokážete si představit, jak je děsivé, když sedíte v přístřešku, v mokrém a vlhkém suterénu, který skáče a otřásá se,“ dodává.

Také Zaitsevová popisuje, jak těžké bylo v Azovstalu přežívat. „Abychom získali vodu, museli jsme přebíhat mezi budovami. Dělali to za nás muži, včetně mého táty. Zranili ho, ale díkybohu to nebylo fatální,“ tvrdí.

57 dní se v bunkru ukrývala také 29letá Anna se svým synem Ivanem. „Chlapi, kteří jsou s námi, šli pod palbu a snažili se nám sehnat generátor a palivo, abychom měli elektřinu na to, nabít si baterky… A my jsme museli hledat vodu,“ vypráví.

60letý Sergej Cybulčenko popsal, jak po areálu s dalšími lidmi sbíral dřevěné palety na podpal. Díky tomu si pak mohl s ostatními přítomnými vařit – většinou mix makaronů, ovesných vloček a masa v konzervě, vše vařené v jednom hrnci. Oheň musel být mírný, jinak by ho odhalily teplotní senzory ruských stíhaček.

K evakuaci ho vybrali poté, co se na dotaz vojáka, zda je z přítomných někdo nemocný, přihlásila jeho žena Nelya, která trpí astmatem. Z jeho bunkru odešlo jen 11 lidí. Dalších 40 zůstalo, popisuje deník The New York Times.

Vděčná je za záchranu i Anna, které se podařilo evakuovat s ročním a devítiletým dítětem. „Jsem moc ráda, že jsem na ukrajinské půdě. Mysleli jsme, že se odtamtud nedostaneme,“ říká.

Evakuovaní popsali bunkry novinářům The New York Times jako útočiště pro 30 až 50 lidí s kuchyní, koupelnou a prostorem na spaní. Rozprostřeny byly po celém komplexu, takže mezi jednotlivými skupinami byl minimální kontakt.

Továrna Azovstal, která se rozkládá na 11 kilometrech čtverečních, je směsicí železnic, skladů, uhelných pecí, komínů a tunelů. „Zvykli jsme si, že je tam velká tma. Museli jsme šetřit jídlem…Vojáci nám přinesli, co mohli: vodu, jídlo, ovesné vločky,“ popisuje místo Daša Papušová.

Cybulčenko vypráví, že jen opustit spletitý komplex trvalo dvě hodiny. Následovala třídenní cesta a překračování desítek checkpointů a kontrol ruských vojáků, kteří jim brali otisky, fotili si je a vyptávali se na pozice ukrajinských vojáků v továrně.

Britská stanice BBC popisuje, že poté, co skupina dorazila v bezpečí do ukrajinského Záporoží, přítomné ženy a děti se na místě objímaly a plakaly vyčerpáním, ale i úlevou. Na přijíždějící, kteří týdny hladověli a byli bez vody, čekali humanitární pracovníci, kteří poskytovali pití i jídlo. Přítomni byli i novináři a psychologové.

Evakuaci malé skupiny lidí organizovala OSN ve spojení s Červeným křížem. Jednalo se o velmi nebezpečnou operaci, především kvůli všudypřítomným minám.

Starosta Mariupolu Vadym Bojčenko v úterý uvedl, že se v areálu Azovstal ukrývají další stovky civilistů, včetně 30 dětí. Dalších více než sto tisíc lidí je dále zadržovaných v samotném Mariupolu.

V posledních dnech se navíc o Azovstal znovu rozhořely boje, jak potvrdil i starosta Bojčenko. „Naši stateční chlapci brání tuto pevnost, ale je jim velice těžce, protože pevnost ostřelují (Rusové) těžkým dělostřelectvem, tanky a i z lodí a bombardují z letadel,“ řekl starosta ukrajinské televizi.