„Kdo má rozum, ze Srí Lanky utíká.“ Chudé děti ale nemají na výběr

/Od naší zvláštní zpravodajky ze Srí Lanky/

Před osmou ráno ulice srílanských měst zaplavují štěbetající děti v bílých uniformách. Úkaz, který tu kvůli pandemii nebyl k vidění dva roky. A v posledních týdnech se opět stává čím dál vzácnější.

Dostat se jako zahraniční novinář na návštěvu státní školy je problém. Tady člověk na všechno možné spojené s přívlastkem „státní“ potřebuje speciální papír od speciálního úřadu, ale těžko říct, jak a kde se o něj žádá. A ještě těžší je odhadnout, jak dlouho takový proces bez správných konexí může trvat.

S pomocí místních a s notnou dávkou štěstí ale domluvíme alespoň kompromis.

Vítejte ve šťastném světě. Ve vnitrobloku rezonuje dětský smích. Slunce svítí, kolem šumí palmy a nedolehne sem ani troubení aut a tuktuků. Školní pozemek je na první pohled čistý a upravený. Ani známka krize. Chvíli v ruce svírám tašku plnou psacích potřeb, dobrot a výživných svačinek pro nejmenší, které jsem z Česka přivezla pro místní děti.

„Teď to s sebou určitě neber. Tyhle děti pastelky rozhodně neocení,“ říká mi můj srílanský doprovod a kamarád Šivanta. „Tohle nejsou průměrné srílanské děti,“ dodává. Tihle studenti si díky svému rodinnému zázemí mohou dovolit platit školné, kupovat učebnice i psací potřeby.

Trochu zklamaně tašku nechávám v autě. „Po škole pojedeme za první kopec a uvidíš sama,“ slibuje Šivanta.

Vstup do školy hlídá muž v uniformě a roušce. Podává nám dezinfekci na ruce a měří teplotu. Koronavirus se tu nebere na lehkou váhu. Ostatně, byla to právě pandemie a doprovodná rozhodnutí vlády, která děti více méně na dva roky odřízla od vzdělávání.

Teď, několik týdnů po návratu z ostrova, mi dochází, jaké jsem měla štěstí, že jsem vůbec narazila na otevřenou školu. Srílanská palivová krize - příčina současných politických otřesů na ostrově - došla do fáze, kdy opět nastal čas vyhlásit další prázdniny.

Ředitel této soukromé školy, který hrdinně svolil mluvit s cizími médii i bez potřebného papíru, mě vítá ve vyhřáté ředitelně. Z otevřeného okna se dovnitř nese nadšený jekot dětí a teplý vzduch, který nad roztřeseným ventilátorem v rohu vyhrává na plné čáře.

Pán v letech sundává roušku, za což jsem tu obzvlášť ráda. Přestože vláda nošení roušek zrušila zrovna v den naší návštěvy, k mnohým tato zpráva zjevně ještě nedoputovala. Navíc si tu člověk na směs angličtiny a sinhálského přízvuku přivyká poměrně těžko a roušky srozumitelnost ztěžují o to víc.

Oznamuji řediteli, že si jeho slova s dovolením nahraji, abych měla pro článek slušný základ. „Ne,“ odvětí s úsměvem. „Neuvádějte moje jméno, název školy a nic nenahrávejte,“ trvá na svém. Nechce mít problémy. Dovolí mi dělat si poznámky na papír. Ten mi ale po chvíli bere a kreslí na něj obrys ostrova.

„Tady ta část,“ ukazuje na jihovýchod kresby, „o tady tu část se vláda zajímá. Děti chodí do škol, dostává se jim dobrého vzdělání,“ říká ředitel a přesouvá se prstem na severozápad. Ten se tu tak nějak opomíjí.

„Přitom je i tady plno chytrých hlav, které by naší zemi mohly pomoci. My se ale o tyto nadané děti nezajímáme, a tak přicházíme nejen o ně. Každý, kdo momentálně má trochu za ušima, Srí Lanku opouští,“ říká ředitel a vypadá, že ho odliv mozků skutečně trápí.

Srí Lanka skutečně zaznamenává nadměrný počet žádostí o nové pasy. Se zhoršující se ekonomickou krizí tak stát zažívá exodus zejména mladých lidí, kteří čekají dlouhé fronty před úřady v Kolombu a dali si doklady do pořádku.

Během první pěti měsíců roku 2022 vydala Srí Lanka podle vládních údajů 288 645 pasů. Za stejné období minulého roku jich bylo 91 331. 

Ředitele soukromé školy trápí i vzdělávací systém ve státních školách.

„Memorování. Všechno musí umět zpaměti. Proto jsem u sebe na škole zavedl praktickou výuku,“ říká. Zajímá mě, jak malým dětem vysvětlují složitou ekonomickou situaci a vůbec problémy, se kterými se jejich země potýká.

Styl výuky jeho kantorů si však prý ví rady i s tímto.

„Už kdysi dávno jsem se rozhodl, že na své škole budu vyučovat logiku. Byla to má priorita. Tehdy jsem zaměstnával jednoho starého známého, velice chytrého, ale chudého muže. Jenže po čase se rozhodl jít do tehdy lépe placené vládní školy. Po několika měsících učení u nich se objevil u mých dveří a prosil na kolenou, ať ho vezmu zpátky. Přijal jsem ho, ale pod podmínkou, že bude vyučovat logiku,“ vypráví ředitel s tím, že díky odlišnému přístupu k výuce tak pro děti není těžké pochopit ani komplikovanou státní krizi.

Tato mezinárodní soukromá škola zatím nemusí řešit nedostatky. Děti mají na co psát a dostává se jim individuálního přístupu. Chodí sem děti Evropanů, hlavně tedy Britů, Američanů, Rusů nebo Číňanů.

„Každý vám tady řekne, jak jsou Srílančané hodní a laskaví lidé. Ale už vám neřeknou, že kam nás postavíte, tam stojíme. Že jsme líní. Že se mezi námi, mezi všemi demonstranty, nespokojenými mladými ani rezignovanými starými, zatím nenašel nikdo, kdo by skutečně projevil snahu vzít to do svých rukou a třeba aspoň kandidovat, když tak všichni chtějí změnu.

Kdo má být prezidentem místo Gotabaji Radžapaksy? Vy? Já? Na to vám tady nikdo neodpoví,“ lamentuje ředitel, jen pár týdnů předtím, než parlament volí Radžapaksova náhradníka. Do vkusu demonstrantů se ale ani jméno Ranila Vikremesingeho příliš netrefilo.

Lenost, o které mluví, dává částečně za vinu i vzdělávacímu systému v kombinaci s moderní dobou. Stará škola se v něm nezapře.

„Kdysi člověk za neposlušnost nebo neodevzdání úkolu dostal přes prsty,“ vzpomíná na staré časy a významně se dívá na Srílančana, který nám setkání zprostředkoval a celý náš rozhovor poslouchá. I on se usměje a vzpomíná, za co všechno „dostal co pro to“. Dnes už rodiče dělají problémy a vlastně v dětech tu disciplínu kazí, dodávají shodně.

Zvoní a za okny je konečně klid. Sedáme do rozpáleného auta. Taška plná dobrot přežila. Je mi ale líto, že její obsah zatím nenašel své majitele. Do hodiny se však zapráší i po poslední pastelce.

Terén se svažuje, cesta široká tak akorát na jedno auto se klikatí vzhůru. Zastavujeme zhruba každých pár minut, kdykoli na cestě potkáme rodiny s dětmi mířící k buddhistickému klášteru na kopci.

Vedle načančaných studentů z rána ve mně tyto děti okamžitě budí obrovskou lítost. Některé jsou nedůvěřivé a rodiče je musí popostrkovat, aby si ty pastelky a sunarové taštičky vzaly. Jeden malý chlapec, můžou mu být maximálně čtyři roky, naopak neváhá ani vteřinu, zeširoka se usměje a s vítězoslavným výkřikem mi pastelky rve z rukou.

V jedné z širších zatáček parkujeme auto. Poblíž stojí dva zděné domky, ke kterým vedou klikaté a nepravidelné schody. Místo předzahrádky se válí hromady odpadků. Na kameni se suší oblečení.

Když nás spatří všudypřítomní srílanští psi, z povinnosti zaštěkají a znovu se stáčí do klubíčka.

„Můžeme jít za vámi?“ volá můj srílanský doprovod Šivanta sinhálsky na velmi hubeného muže, který se před domem opírá o berle. Trochu zaraženě přikývne a svolává domácnost. Z malého domku vylézají čtyři malé děti, mladá slečna a manželka zraněného muže. Děti na mě civí s otevřenými ústy.

„Tohle je naše rodina, ještě se staráme támhle o dědu,“ ukazuje hlava rodiny - matka, na které je momentálně péče o celou domácnost. Její muž si před měsícem zranil na stavbě nohu. Do nemocnice se nedostali, léky doma nemají, sehnali ale berle a nějaké obinadlo.

„Nám nevadí, že není nafta nebo benzín, elektřina, to my nepotřebujeme,“ říká rázná matka. Elektroniku stejně nemají a jejich jediný dopravní prostředek je jízdní kolo. Netrápí je ani politika, nemají potřebu demonstrovat. Snaží se jen přežít, postarat se o děti a mít se dobře.

„Ale potrápil nás plyn na vaření. Nejdřív jsme stáli celé dny na doplnění plynových bomb, jenže teď už nemáme ani peníze na výměnu bomby. Ano, ne na koupi samotného plynu, na to nemáme už vůbec, ale dává se i poplatek za doplňování. Takže jídlo vaříme na ohni,“ říká mi otec. Kolem jídla se točí celá diskuze.

„Nemáme třeba olej. Nejčastěji jsme používali kokosový, ale teď nám ho moc nezbývá. Nemám pro ně na čem vařit. Ale často vlastně nemáme ani z čeho vařit,“ dodává žena. Se zásobami rýže šetří, jak se dá.

Diskuzi dospělých přeruší podezřelé ticho ve skupince dětí, které mezi sebou obchodovaly různé barvy pastelek. Všechny teď na nás hledí velkýma tmavýma očima a poslouchají, o čem jejich rodiče mluví.

„Děti chodí do školy a líbí se jim tam, snažíme se, aby nestrádaly,“ dodává jejich matka. A stejně jako ostatní obyčejní Srílančané si ani ona nechce stěžovat. Je ráda, že mají střechu nad hlavou. Nějak bylo, nějak bude.

O pár metrů dál mají na předzahrádce místo nepořádku plastovou židli a na ní vyskládaná obří avokáda, ještě tvrdá jako kámen. Štěkání psů donutí z malého domku vylézt mladou ženu s dítětem na rukou. „Chcete avokádo?“ volá na nás sinhálsky a dáváme se do řeči.

„Já se tu starám o všechny, mám dvě děti, nemocného manžela, starám se i o svého otce. Prodávám avokáda,“ říká hrdě a ukazuje svůj stánek - jednu plastovou židli v zatáčce uprostřed kopců.

„Jedno avokádo prodávám za 200 srílanských rupií (asi 10 korun),“ dodává. Z vydělané částky má pak za úkol uživit celou rodinu, její manžel pracovat nemůže. K našemu překvapení říká, že jí jde byznys „velmi dobře“. Ani ona si nechce stěžovat. Navíc má doma „tuhle chytrou holčičku, která umí anglicky a jednou se bude mít moc dobře“, říká pyšně máma asi jedenáctileté dívky. Ta se trochu osmělí a anglicky pronese, že ji „ze všeho nejvíc baví škola, protože se tam může učit cizí jazyky“.

Rodině přesto ke štěstí „něco chybí“. „Moc bych si přála jízdní kolo. Mohla bych svá avokáda prodávat ve městě na trhu a vydělat si více peněz,“ dodává.

„Ale jízdní kola teď zdražují, lidé ví, že až dojdou pohonné hmoty úplně, bude vzácné vlastnit kolo,“ říká a vlastně docela přesně předvídá vývoj na Srí Lance pro další týdny. Dva tři dny po našem návratu z ostrova se nám noví srílanští přátelé ozývají s toutéž zprávou - ani nevíš, jaké jsme měli štěstí, že jsme vůbec zvládli natankovat.

„A kolo tu už neseženeš, protože nejenže stojí plno peněz, ale taky všichni ví, že až přijde ta nejhorší krize, lidé mu za takový dopravní prostředek urvou ruce,“ píše mi jednoho červnového dne Šivanta, který se obává, jak se druhý den dostane bez kola a bez nafty do práce.

Malá školačka má z dárku takovou radost, že je to na mou přecitlivělost příliš. Věnuji její matce obsah své peněženky.

„Teď jsi jí dala peníze, které by vydělávala měsíce, víš to?“ ptá se mě Šivanta. Vidím na něm, že také on tato setkání prožívá, přestože je místní. Peníze ale nerozdává, protože se bojí, aby akorát nepodpořil místní „mafii“ s chudobou, která na těchto lidech vydělává.

Zdá se však, že se Srílančanka se svými avokády nebojí vůbec ničeho. Dokud se nestane zázrak, bude prostě dál stát v zatáčce u svého stánku a čekat, kdo si u ní nakoupí.