„Jeho Američané“ mu nerozuměli. Ve světě si získal respekt. Zemřel Jimmy Carter

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Jimmy Carter, 39. prezident USA, zemřel. Bylo mu 100 let. Coby prezidentovi USA mu „jeho Američané“ příliš nerozuměli, jako jeden z mála vládců Bílého domu svůj mandát pro druhé funkční období neobhájil. O to zářivější byla jeho hvězda na mezinárodní scéně; za své mírové úsilí ostatně získal i Nobelovu cenu.

Poslední roky pro něj byly těžké, potýkal se s řadou zdravotních problémů, včetně melanomu, který se mu rozšířil do jater a mozku.

Věděl, že konec se blíží. Již před časem oznámila jeho nadace Carter center, že se rozhodl ukončit léčbu v nemocnici a po zbytek svých dnů být s rodinou v rodné Georgii. „Po řadě krátkých pobytů v nemocnici se bývalý prezident Spojených států Jimmy Carter dnes rozhodl strávit svůj zbývající čas doma s rodinou a dostává paliativní péči namísto dalších lékařských zákroků,“ stálo ve stručném prohlášení.

Jimmy Carter se narodil v roce 1924 v malém městečku Plains ve státě Georgia a vyrostl na farmě v nedaleké komunitě Archery.

Středobodem života mu byla škola a víra. Byl pravidelným návštěvníkem baptistických shromáždění, později o sobě říkal, že je znovuzrozený křesťan, publikoval řadu biblických komentářů i knih o víře.

V roce 1946 se přidal k námořnictvu, titul získal na Námořní akademii USA. Sloužil u ponorek, brázdil vody Atlantiku i Pacifiku. Pak byl vybrán do nového programu jaderných ponorek. Aby obstál, absolvoval postgraduální studium na Union College v oblasti reaktorové technologie a jaderné fyziky. Coby starší důstojník byl přidělen k posádce útočné ponorky s jaderným ponorem Seawolf.

Když Carterův otec v roce 1953 zemřel, rozhodl se od námořnictva odejít a vrátit se i s rodinou do Plains. Tehdy už byl sedm let ženatý se svou láskou Rosalynn Smithovou. Pár měl čtyři děti.

Rosalynn Carterová vzpomínala, že se jejich rodiny znaly. Její srdce ovšem pro Jimmyho zahořelo, až když ho viděla v námořnické uniformě. Byl první chlapec, od kterého se nechala políbit na prvním rande.

Carter se v Plains ujal rodinné farmy na pěstování arašídů. Příliš se jim nedařilo. Jak se uvádí v záznamech kongresové knihovny, během prvního roku vydělali méně než 200 dolarů. Rozhodli se proto podnikání rozšířit a mimo jiné začali provozovat obchod s osivem a farmářskými potřebami - Carter’s Warehouse.

V oficiálním Carterově životopise stojí, že se v Plains stal rychle vůdcem komunity, začal se veřejně angažovat, sloužil v krajských radách dohlížejících na vzdělávání, vedení nemocnice a knihovnu.

V šedesátých letech se rozhodl sám kandidovat. Nejprve vyhrál v roce 1962 volby do senátu státu Georgie. Jako demokratický senátor bojoval mimo jiné proti rasové segregaci a podporoval rodící se hnutí za občanská práva, připomíná britská BBC.

Po čtyřech letech si začal myslet na křeslo guvernéra, ale neuspěl. Vyšlo to až na druhý pokus a 12. ledna 1971 se stal 76. guvernérem Georgie.

O tři roky později oznámil tento tehdy nepříliš známý guvernér svůj úmysl kandidovat na prezidenta. Získal stranickou nominaci a v roce 1976 si ho Američané zvolili hlavou státu.

Jistě v tom sehrálo roli, že se USA dosud vzpamatovávaly z aféry Watergate republikánského prezidenta Roberta Nixona a demokrat Carter se mohl pyšnit naprostou bezúhonností, pověstí čestného křesťana.

První a jediné období na pozici prezidenta zahájil v roce 1977. Na domácí scéně měl nicméně těžkou pozici. Ve stejné době se totiž USA potýkaly s ropnou krizí, která způsobila vysokou inflaci a růst nezaměstnanosti.

Naopak na mezinárodní scéně zaznamenal několik úspěchů. V roce 1977 se zasadil o navrácení kontroly nad Panamským průplavem Panamě. A z jeho iniciativy došlo k podpisu Dohody z Camp Davidu (1978), jíž Egypt oficiálně uznal stát Izrael.

Pamětníci vzpomínali, že mezi představiteli Egypta a Izraele - Anwarem Sadatem a Menachemem Beginem - panovala tak silná nevraživost, že nikdo nevěřil v podpis dohody. Jediný Jimmy Carter věřil v mír natolik, že zarputile odmítal Camp David opustit, dokud Sadat a Begin nenaleznou shodu.

„Podle předsedy Nobelova výboru měl být Carter oceněn Nobelovou cenou míru již v roce 1978, kdy úspěšně zprostředkoval mírovou dohodu mezi Egyptem a Izraelem,“ píše se na stránkách Nobelova výboru.

Rokem 1979 se pak datuje podpis dohody SALT II o omezení a zákazu vývoje některých druhů balistických raket s jadernými hlavicemi, který ve Vídni s Carterem za tehdejší Sovětský svaz podepsal Leonid Brežněv.

Na domácím hřišti však Carterova popularita klesala. A zásadně se propadla, když v roce 1979 zajali podporovatelé Íránské islámské revoluce na tamní ambasádě v Teheránu desítky diplomatů a občanů USA a drželi je jako rukojmí. Šesti lidem se podařilo utéct na kanadské velvyslanectví - jejich osud (byť s odchylkami) zachytil ceněný film Argo - 52 osob však nakonec strávilo v íránském zajetí 444 dní. Na svobodu je dostala až intervence alžírské vlády.

Neschopnost osvobodit rukojmí ovládla posledních 14 měsíců Carterovy vlády a - jak se všeobecně soudí - vedla k jeho volební porážce s jeho nástupcem, Ronaldem Reaganem, připomíná britský deník The Guardian.

Po konci svého prezidentského mandátu zůstal Carter nadále společensky aktivní zejména prostřednictvím vlastní nevládní organizace - Carter center. Ta funguje ve více než 70 zemích, polovina center je v Africe.

Sám Jimmy Carter například vedl delegaci, která se v roce 1994 snažila přesvědčit vojenské představitele na Haiti, aby se vzdali moci, a zprostředkoval příměří v Bosně, které pomohlo připravit půdu pro budoucí mírovou smlouvu, píše dále BBC.

V roce 2002 mu byla udělena zmiňovaná Nobelova cena míru, a to za „za desítky let neúnavného úsilí při hledání mírových řešení mezinárodních konfliktů, za prosazování demokracie a lidských práv a za podporu hospodářského a sociálního rozvoje“.

Aktivní zůstal do posledních chvil. Když se ho list Washington Post po jeho 88. narozeninách ptal, co je pro něj nejdůležitější, jmenoval rozvojové programy doma v Georgii a své manželství. „Cítíme k sobě stejnou lásku a náklonnost, jako v době, kdy jsme se vzali,“ citoval jej list. „Možná je to proto, že já a Rosalynn nikdy nechodíme spát jeden na druhého naštvaní.“