Kde se berou zbraně Íránu v ruských rukou: dovoz je až trapně jednoduchý

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Že Írán zásobuje Rusko zbraněmi, které pak invazní jednotky využívají ve válce na Ukrajině, není nová informace. Vůbec nejčastěji se mluví o íránských dronech Šáhid; během uplynulých měsíců o nich opakovaně informoval jak Kyjev, kterému se podařilo stroje nad ukrajinským územím sestřelit, tak zástupci Západu.

V listopadu minulého roku se nakonec i Írán přiznal, že bezpilotní letouny Rusku opravdu dodal. Tvrdil ovšem, že vybavení země obdržela ještě předtím, než její jednotky v únoru překročily ukrajinské hranice a zahájily plnohodnotnou invazi.

Tento scénář nicméně obratem odmítl například zvláštní vyslanec USA pro Írán Robert Malley. „Jen letos v létě jich předali desítky. Na okupované Ukrajině mají vojenský personál, který je pomáhá Rusům používat proti ukrajinským civilistům,“ reagoval tehdy Malley na twitteru. „V konfrontaci s důkazy potřebují novou politiku, ne nový příběh.“

Západní státy mají za to, že aktivity Teheránu jsou porušením rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 2231, která byla přijata jako součást jaderné dohody s Íránem v roce 2015. Dokument totiž zakazuje transfer „veškerých předmětů, materiálů, vybavení a zboží a technologií“ z Íránu do jiné země, pokud jej předem Rada bezpečnosti OSN neschválí.

Přesto export Rusům pokračuje. Web CNN před pár dny zveřejnil výsledky svého pátrání –⁠ dopodrobna zmapoval, jak se zbraně z Íránu do Ruska v tajnosti dostávají.

Hlavní roli v celém procesu hrají lodě, Kaspické moře a dva přístavy: íránský Amirabád a ruská Astrachaň.

V blízkosti těchto dvou bodů podle dat společnosti Lloyd's List Intelligence dochází čím dál tím častěji k dlouho trvajícím výpadkům automatických sledovacích systémů nákladních lodí, a to převážně těch s íránskou a ruskou vlajkou.

Když pak systém nefunguje, námořní orgány nemohou sledovat pohyb plavidel, a ona tak mohou skrýt část své cesty.

Usnesení Mezinárodní námořní organizace přitom vyžaduje, aby většina plavidel měla tento sledovací systém na palubě; vysílat data by měl správně po celou dobu plavby.

Skokový nárůst lodí, které při cestě touto oblastí sledovací data po nějakou dobu nevysílaly, firma hlásí v období od srpna do září 2022, tedy jen krátce poté, co vlády USA a Ukrajiny uvedly, že Moskva v létě získala od Teheránu bezpilotní letouny. Rusko tyto stroje ve zvýšené míře využívalo na podzim, a to i proti kritické energetické infrastruktuře na Ukrajině.

V té době navíc stále přetrvávala vyšší frekvence výpadků a podle Lloyd's List Intelligence počet slepých míst v údajích zůstal vysoký i v prvním kvartálu roku 2023.

I když novináři nemohli s konečnou platností zjistit, co přesně se na lodích, které se tímto způsobem ztratily orgánům z dohledu, nacházelo, podle odborníků mohlo jít o drony, náboje i minometné granáty, které ruská vláda nakoupila od íránského režimu.

Několik lodí při plavbě dokonce vykazovalo stejné vzorce chování, což zjištěním jen přidává na věrohodnosti.

Zde ale „úspěchy“ Západu víceméně končí, na dění v regionu nemá páky; nemá možnost, jak dodávky zbraní z Íránu zastavit.

Nadto: dalšími zeměmi s přístupem ke Kaspickému moři jsou Ázerbájdžán, Turkmenistán a Kazachstán, tedy trojice postsovětských republik, která nemá motivaci (a ani schopnosti) výměnám mezi Kremlem a Teheránem bránit.

„Kaspické moře je v podstatě historicky persko-ruským jezerem rozdělujícím sféry vlivu obou regionálních mocností. Je tak logické, že transport většího objemu zboží bude putovat právě tudy,“ připomíná během rozhovoru pro Seznam Zprávy odborník na Blízký a Střední východ z Masarykovy univerzity Josef Kraus.

Západ a mezinárodní společenství nemohou zasáhnout ani v případě leteckých transportů. Letadla jsou sice oproti lodím méně výhodná (už jen kvůli menšímu objemu převážených věcí), také ona jsou ale podle nejrůznějších zjištění do celého procesu zapojena.

Jedinou pákou, kterou může mezinárodní společenství využít, je podle Krause sankcionování obou zemí.

Ani to ovšem není tak jednoduché, jak by se na papíře mohlo zdát. Dvojice totiž již ze strany západních zemí sankcionována je, a nemá tak příliš co ztratit.

„Jediné, co může způsobit zastavení íránské materiální a technologické podpory Ruska, je kalkulace samotného Íránu. A to v tom směru, že poškození mezinárodní reputace i domácí problémy tím způsobené jsou tak velké, že převáží benefity plynoucí ze spojenectví s Ruskou federací,“ uvedl odborník.

Podporu svého jednání na Ukrajině získal ruský prezident Vladimir Putin od íránského vůdce Alího Chameneího již loni. Chameneí například v červenci prohlásil, že pokud by Rusko nevyslalo na Ukrajinu vojáky, čelilo by později útoku ze strany NATO, čímž prakticky jen citoval Putinovu rétoriku.

Vztahy mezi zeměmi nicméně nejsou manželstvím z lásky, ale pragmatickým sňatkem z rozumu, na kterém se podepsala třeba mezinárodní izolace obou států, kvůli které si vlastně „zbyly“. Jak navíc dále upozorňuje Kraus, jakmile bude pro jednoho či druhého výhodné svého spojence opustit, bez pochyby to udělá.

„Írán je více než 40 let předmětem mezinárodních sankcí i unilaterálních embarg. Rusko se svým právem veta v Radě bezpečnosti představuje důležitého garanta toho, že další či přísnější sankce ze strany OSN vůči Íránu nebudou přijaty,“ zmínil český odborník jednu z výhod, na které se Írán v rámci spojenectví zřejmě ohlíží.

Někteří experti dále zmiňují, že Írán může Rusko naučit žít se sankcemi. Tedy naučit ho zejména to, jak je obcházet. Írán byl dlouhou dobu nejvíce sankcionovanou zemí na světě, dokud ho minulý rok nepřekonalo právě Rusko a reakce světa na Putinovu plnohodnotnou invazi na Ukrajinu.

Obě země jsou pak schopny také nalézt shodu v přístupu vůči dění na jižním Kavkaze, v Sýrii či v postoji vůči Západu a USA. V řadě těchto regionů tak dochází minimálně k synchronizaci jejich zahraničních politik, nebo rovnou ke spolupráci.

„Tohle vše vnímá Írán jako dost důležité a podstatné pro to, aby stál na straně Rusů i v případě konfliktu na Ukrajině, a dokonce jim dodával zbraně a technologie pro využití při vojenské agresi. Cena za to přitom není vůbec malá, je jí ještě výraznější izolace Íránu a zhoršení jeho již tak slabé prestiže v kontextu mezinárodních vztahů,“ vysvětlil Kraus.

Vzhledem k tomu, jak země dosud fungovaly, či tomu, že Írán dlouhodobě nemá velké množství jiných spojenců v mezinárodní politice, se nabízí otázka, proč se íránští lídři jednoduše otevřeně nepřihlásí k tomu, že Rusko podporují.

Pro odpověď nemusíme daleko; i když válka pro Írán není příliš důležitým tématem, zvládá ovlivňovat a ohrožovat ty věci, na kterých mu záleží.

„Poškození mezinárodní pověsti a zhoršení vztahů se Západem v důsledku íránské podpory Ruska výrazně komplikuje, ne-li zcela znemožňuje, dosažení nějaké verze jaderné smlouvy, která by mohla vést k odstranění mezinárodních sankcí, které značně dusí íránské hospodářství,“ přiblížil situaci Kraus.

Praskliny se v souvislosti s tím ale objevují i uvnitř státu. Írán si totiž poslední dekády zakládá na tom, že podporuje utlačované v boji s jejich utlačovateli. V souladu s touto mantrou tak podporuje libanonské hnutí Hizballáh, šíitské milice v Iráku nebo některé palestinské odbojové organizace.

V případě Ukrajiny je tomu ale naopak; pomoc slabšímu není na programu.

„Začíná to silně rezonovat domácí íránskou politikou, v níž některé frakce začínají vládu a režim kritizovat za tuto aktivitu na mezinárodním poli,“ zmiňuje český odborník. „To jsou důvody, proč režim stále mlží ohledně své podpory Rusku, a to navzdory jasným důkazům poskytnutým ukrajinskou stranou.“