Kde a jak má Evropa nakoupit nové zbraně. Inspirací může být 2. světová válka

Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.

Evropa se ocitla mezi dvěma mlýnskými kameny. Na jedné straně stále agresivnější Rusko, které už přes tři roky vede masivní válku proti Ukrajině a podle všeho se jen tak nevzdá.

Na straně druhé Spojené státy, jejichž politický kurz je sice nepředvídatelný, ale celkem jednoznačně míří svým vlastním, solitérním směrem. Akutní bezpečnostní krize trvá už více než tři roky a její konec zůstává nejistý bez ohledu na signály z Moskvy nebo Washingtonu.

Pro ty evropské vlády, které nechtějí zásadní změnu dnešního statu quo (a to nejsou pochopitelně všechny), zůstává jediná cesta: výrazně posílit svou obranyschopnost.

Nějaký čas k dispozici je. I kdyby došlo k rychlému ukončení bojů na Ukrajině podle představ Kremlu, Rusko bude k přeskupení sil a zejména k dozbrojení potřebovat roky, i když jeho zbrojní průmysl dnes běží téměř na 100 procent svých současných možností (které by s koncem sankcí ovšem vzrostly).

Okamžité zastavení výroby by pro ruskou ekonomiku bylo velmi riskantní. Rusko navíc potřebuje doplnit vyčerpané sklady zbraní a munice, protože právě vojenská síla zůstane klíčovým nástrojem jeho politiky.

Evropa tak čelí situaci podobné, jakou zažívala ve 30. letech minulého století. Tehdy se nacistické Německo rovněž vyzbrojovalo rychleji než Británie a Francie, které s navyšováním obranných výdajů dlouho váhaly. Až v samém závěru dekády, když britské ministerstvo financí konečně upustilo od své posedlosti vyrovnaným rozpočtem, začala Británie masivně nakupovat nová letadla pro RAF. Bez toho by se v roce 1940 neubránila. I dnes západní státy potřebují čas, aby vlastní zbrojní kapacity mohly dohnat to dlouhodobé zanedbávání vlastní obrany.

Problém je jasný: Evropa dává na obranu stále relativně málo. Zbrojní rozpočty napříč kontinentem dlouho připomínaly nutné zlo, povinnost spíše symbolickou než skutečný závazek.

To se teď ovšem musí rychle změnit. Některé státy jako Německo už oznámily, že obranné výdaje prudce navýší – a to dokonce za cenu vyššího zadlužení. Analytici navíc tvrdí, že německá ekonomika takový krok nejen unese, ale na trzích se na něj paradoxně de facto těší. Podle odhadů agentury S&P zvýšené výdaje na obranu posílí důvěru investorů v ekonomickou stabilitu země.

Takový přístup si ale nemohou dovolit všichni. Země jako Itálie nebo Španělsko již nyní zápasí s dluhy a další zadlužování by pro ně mohlo být bolestivé. Francie, politicky tradiční motor evropské obranné autonomie, je na tom lépe, ale i tam by další výrazné navyšování dluhu mohlo narazit na ostrý odpor.

Peníze se však dají najít i jinde. Například v evropských fondech soudržnosti, ze kterých se v Česku financovaly mimo jiné desítky rozhleden, ze kterých toho není mnoho vidět. Na stejných základech, na kterých vyrostly rozhledny, ze kterých není nic vidět, by teď mohly vyrůst továrny na minomety či granáty. Evropa rozhodně bez prostředků není. Záleží jen na prioritách.

A kolik peněz vlastně Evropa má nebo by mohla mít? Populární vojenský analytik známý jako Perun nedávno spočítal, že pokud by všechny evropské státy vydávaly na obranu alespoň 2,5 procenta svého HDP (což je jen mírně nad dlouhodobě doporučovaným limitem NATO) a ty země, které už dnes dávají více, by svůj rozpočet neměnily, Evropa by mohla na obranu vynakládat částku podobnou té americké – zhruba 250 miliard dolarů ročně. A protože evropské ceny jsou často výrazně nižší než ty za Atlantikem, podle parity kupní síly se tato suma fakticky blíží až 400 miliardám dolarů ročně.

Pokud by se z těchto peněz většina dala přímo na nové vybavení (jak ukazují i skutečnosti z Polska, které na nové vybavení dalo 60 procent z nových prostředků na obranu), mohly by evropské státy dramaticky změnit podobu světového zbrojního trhu. Jak ale s těmito prostředky co nejlépe naložit? Co Evropa může, měla by a co naopak rozhodně nemůže pořídit?

Nejjednodušší cestou, jak může Evropa urychleně posílit svou obranu, je začít u toho, co má k dispozici právě teď.

Proto má nyní největší logiku investovat do prostředků, které umožní efektivnější využití techniky, již evropské armády vlastní už dnes. Tedy především nákupy munice nebo náhradních dílů. Stav evropských skladů je často kritický – týká se to i české armády.

„V případném konfliktu vysoké intenzity by z české armády po pár měsících v tuto chvíli mnoho nezbylo,“ upozornil v rozhovoru pro podcast 5:59 analytik Vojtěch Bahenský z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy.

Česká armáda, stejně jako mnohé další evropské ozbrojené síly, má málo zásob náhradních dílů. Důvod je jednoduchý: V době míru bylo levnější objednávat díly průběžně podle potřeby, nikoliv je dlouhodobě skladovat. Dodávky náhradních dílů do 24 hodin na frontu ovšem žádná kurýrní služba nezajistí.

Měli bychom nutně intenzivně čerpat zkušenosti z Ukrajiny. Tyto lekce nejsou jen vojenského charakteru – důležité jsou i z hlediska průmyslového a ekonomického.

Typickým příkladem jsou drony. Konflikt na Ukrajině jasně ukázal, jak rychle se může z obyčejného civilního výrobku stát klíčový vojenský nástroj. Komerční drony, jejichž hlavním účelem původně bylo natáčení videí nebo zemědělské práce, jsou dnes běžnou součástí bojových operací. Ukrajinská armáda dokázala velmi rychle a levně přetvořit běžně dostupné produkty na účinné zbraně. Rychlá adaptace (a to i na ruské straně) původně civilních technologií měla naprosto zásadní dopad na průběh války. Přitom jde o technologie, které lze vyrábět relativně levně a rychle. A zároveň jde o oblast, ve které zcela zjevně má Rusko dnes vzhledem ke zkušenostem z bojů jednoznačně náskok.

Jinde bude zapotřebí hodně rozvahy a příprav. Tanky, letouny či raketové systémy se nedají pořídit přes noc – a pokud všechny evropské země ve stejné chvíli začnou urgentně doplňovat sklady, výsledkem bude hlavně růst cen. Zbrojní firmy, které mají výrobní kapacity obsazené na roky dopředu, pochopitelně využijí takové situace k tomu, aby si stanovily prémiovou cenu. Evropě tedy hrozí, že za stejné peníze získá méně techniky, než by mohla při lepším plánování.

Nejvhodnějším řešením je proto rozložení nákupů v čase, ideálně formou dlouhodobých kontraktů uzavíraných společně více státy. Právě s tím počítá současný návrh Evropské komise na vydání společných eurodluhopisů v hodnotě 150 miliard eur. Cílem je motivovat členské země, aby zbraně nakupovaly společně, což by mohlo stabilizovat ceny i poskytnout výrobcům dlouhodobou jistotu.

Jenže realita nebude tak jednoduchá: Některé země, například Polsko či pobaltské státy, cítí ruskou hrozbu akutněji než třeba země jihozápadní Evropy a raději si koupí něco draze ihned než levněji za pět let.

Bez skutečné spolupráce bude Evropa stále narážet na stejný problém: Jednotlivé státy nakupují téměř identické věci odděleně, což vede ke zbytečnému plýtvání zdroji i k logistickým komplikacím. Konflikt na Ukrajině názorně ukázal, že dokonce ani základní vojenský materiál, jako například dělostřelecká munice, není tak standardizovaný, jak by se mohlo zdát podle dokumentů NATO. Příležitost ke sjednocení standardů je právě teď – otázkou však je, zda Evropa dokáže překonat dlouholeté zvyky, národní zájmy a byrokratické bariéry. Jinak riskuje, že náklady na evropské přezbrojení dramaticky vzrostou, aniž by výsledkem byla lepší bezpečnost.

Evropské země si vysoké ceny nemusí nechat trpně líbit. Jako velcí zákazníci mají své páky. Obě strany by mohly být schopny najít kompromis, kterým by mohly být nejspíše dlouhodobé kontrakty, které zajistí firmám předvídatelnost a zisk, ale zároveň omezí příliš vysoké marže.

Evropské vlády si mohou připomenout lekci historie: Během 2. světové války nebylo nijak výjimečné, že si státy diktovaly určité podmínky. I dnes, v situaci akutní bezpečnostní krize, platí jednoduchá obchodní logika: Zákazník je král, a pokud jsou jím evropské vlády, mají právo požadovat od výrobců férovější podmínky.

Důležitá je však nejen vyjednávací síla, ale také konkurence na trhu. Evropské státy pořizují techniku velmi často od velkých zbrojních firem. Nedávná studie Kielského ústavu pro světovou ekonomiku poukazuje na to, že právě dominance několika gigantických koncernů vede k růstu cen a omezené konkurenci.

Zapojení menších podniků by tuto situaci mohlo zlepšit. Menší firmy jsou často flexibilnější, mohou nabídnout zajímavější ceny a vyšší pružnost. Větší zapojení menších podniků do zbrojních zakázek by podle analytiků z Kielu pomohlo evropskému průmyslu obecně, protože by mohly být zdrojem tolik potřebných inovací. Ale zároveň potřebují, aby systém zadávání obranných zakázek nebyl příliš komplikovaný a byrokraticky náročný.

Ne všechny palčivé problémy je ale možné vyřešit. Unie je dnes extrémně závislá na dodávkách vojenského materiálu ze zahraničí – více než 80 procent ho přichází z mimounijních států. A z toho přes 60 procent dodávají Spojené státy. Podíl amerických výrobců se přitom v posledních pěti letech ještě zvýšil. V druhé polovině minulého desetiletí činil zhruba 52 procent. Týká se to zejména sofistikovaných systémů, jako je protivzdušná obrana, kde v některých kategoriích evropské firmy nemají co nabídnout.

Vybudování domácí konkurence v těchto oblastech vyžaduje roky, někdy dokonce desetiletí cíleného vývoje a enormní množství peněz. Je tedy téměř jisté, že Spojené státy zůstanou klíčovým dodavatelem evropské obrany ještě velmi dlouho. Otázkou tak není, zda Evropa dokáže zcela eliminovat svou závislost na USA, ale spíše to, jak chytře a pragmaticky ji dokáže řídit.