Změny na Blízkém východě. Kam USA nemohly, úspěšně vstoupila Čína

Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.

V nejchudší arabské zemi, Jemenu, se sice stále válčí, překvapivá zpráva z minulého týdne ale může mnohé změnit. Na okraji Arabského poloostrova totiž proti sobě bojují povstalci z kmene Hútiů podporovaní Íránem a centrální vláda, za níž stojí koalice vedená Saúdskou Arábií. Obě blízkovýchodní mocnosti si ale po sedmi letech podaly ruce a s čínským přispěním oznámily normalizaci vztahů.

Jedna z nejhorších humanitárních katastrof světa, kterou Západem opomíjený konflikt vyvolal, má po devíti letech šanci skončit. A to je v zájmu obou mocností – krvavá válka nepřinesla úspěch ani jedné straně, kromě lidských i materiálních ztrát čelí obě strany obviněním z válečných zločinů a zločinů proti lidskosti, jichž se podle OSN opakovaně dopouštějí.

První pozitivní zprávu v tomto směru přinesl v minulých dnech deník The Wall Street Journal – Íránci podle jeho zdrojů souhlasili s tím, že v rámci usmíření se Saúdy přestanou vyzbrojovat hútijské milice. Ty nejenže bojovaly proti jednotkám centrální vlády, ale několikrát ostřelovaly i samotnou Saúdskou Arábii. V březnu 2022 se jim povedlo zasáhnout několik saúdskoarabských ropných komplexů. USA sice už v minulosti zadržely zásilky zbraní směřující k jemenským povstalcům, Teherán ale oficiálně vyzbrojování Hútiů popírá.

Další dobrá zpráva přišla toto pondělí, kdy se v Ženevě pod taktovkou OSN dohodli zástupci Hútiů a jemenské vlády o výměně vězňů, na svobodu se jich dostane celkem 880. Hútiové propustí i 15 saúdskoarabských a tři súdánské občany.

Politolog Jan Daniel z pražského Ústavu mezinárodních vztahů, který se na Blízký východ specializuje, si ale myslí, že k míru v Jemenu vede ještě dlouhá cesta: „Uklidnění konfliktu v Jemenu by byla skvělá zpráva, nicméně byl bych trochu opatrný, jestli Hútiové a další lokální ozbrojené skupiny nemají i vlastní zájmy dané spíše jemenským kontextem než jenom regionální geopolitikou,“ řekl Seznam Zprávám.

Oznámení o saúdsko-íránské normalizaci předcházely dlouhé měsíce vyjednávání v Ománu a Iráku. Důležitou roli při nich podle listu The Jerusalem Post hrál mimo jiných i bývalý irácký premiér Mustafa Kadhimí. Hlavním mediátorem ale byla Čína, pro niž je dosažení dohody jednoznačným diplomatickým vítězstvím i dokladem jejího rostoucího vlivu na Blízkém východě. „Zprostředkování Čínou je dáno tím, že v několika posledních letech dokázala mít dobré vztahy jak s Íránem, tak se Saúdskou Arábií,“ řekl v rozhovoru pro Seznam Zprávy Džamál Vakím, profesor historie a mezinárodních vztahů na Libanonské univerzitě.

„Tento krok přichází v době, kdy čínské vedení přijalo více konfrontační politiku vůči Spojeným státům. Po posledním, dvacátém sjezdu Komunistické strany Číny ti, které Západ považuje za zastánce tvrdé linie, upevnili svoji moc a rozhodli se pro aktivnější politiku vůči různým regionům ve světě,“ vysvětluje Vakím. Čínské zprostředkování jde na úkor vlivu Spojených států. Ten je v regionu sice stále nezpochybnitelný, v posledních letech ho už ale narušilo Rusko v Sýrii a nyní Čína v Perském zálivu.

Aaron David Miller, bývalý americký diplomat a šéf think-tanku Carnegie Endowment for International Peace, si myslí, že dohoda je „jasným znamením“, že Rijád „již nevidí unipolární svět vytvořený Washingtonem“, a místo toho funguje v „multipolárním“ kontextu, kde „Čína a Rusko hrají důležitou roli“, jak ho citoval The Washington Post.

Ironií podle Millera je, že Čína, která je nyní pro USA rivalem na světové scéně, zprostředkovala dohodu amerických spojenců Saúdů s americkým protivníkem Íránem, zatímco „americké námořnictvo chrání námořní cesty v Zálivu a zajišťuje saúdský vývoz ropy do Číny“.

Jak Američané, tak například i Francouzi nicméně dohodu blízkovýchodních mocností opatrně přivítali. USA, které nemají už desítky let diplomatické vztahy s Íránem, v pozici zprostředkovatele logicky působit nemohly, místo tak vyklidily Číně. Analytici se ale vesměs shodují, že vliv Číny v regionu sice roste, v bezpečnostní spolupráci ale Peking Američany (alespoň zatím) nahradit nemůže.

Američané a obecně Západ tak nemusí na íránsko-saúdském usmíření tratit, v jejich zájmu je klidný a stabilní Blízký východ. Kdo ale vychází z posledního vývoje oslaben, je bezesporu izraelský premiér Benjamin Netanjahu. Ten doufal, že časem se k takzvaným Abrahámovským dohodám přidá i Rijád, a kolébka islámu se tak stane součástí protiíránské koalice. Pokud by Izrael zaútočil na íránská jaderná zařízení, což už Netanjahu opakovaně avizoval, těžko si lze nyní představit, že by mohl využít saúdskoarabský letecký prostor.

„Je otázkou, jaký bude mít současná dohoda dopad na Trumpův a Netanjahuův plán na normalizaci vztahů Izraele s arabskými státy. Ta na jedné straně měla poskytnout podmínky pro ekonomickou spolupráci a narovnání vztahů, ale také vytvořit podmínky pro spolupráci namířenou proti íránské hrozbě. Saúdská Arábie se sice dohod přímo neúčastnila, ale posun v arabsko-iránském soupeření a určité zlepšení vztahů mezi Spojenými arabskými emiráty a Iránem mohou plány na integraci Izraele do regionu – spolu se současnou politickou krizí v zemi – zkomplikovat,“ líčí politolog Daniel širší kontext dohody.

Saúdsko-íránské smíření ale může ovlivnit i situace v Sýrii, kde z ní může těžit zejména režim diktátora Bašára Asada: „Po zemětřesení vidíme širší normalizaci vztahů arabských států se syrským režimem. Dá se tak očekávat, že současná dohoda tomuto trendu jen napomůže. Právě Saúdská Arábie byla také jednou ze zemí, které blokovaly pozici Sýrie v Lize arabských států,“ poznamenal Jan Daniel. Dodal ale, že Sýrii sice dohoda může přinést tolik potřebné investice, další dlouhodobě neřešené problémy, jako je kolaps státních institucí nebo katastrofální stav ekonomiky, ovšem jen investice nevyřeší.

Jako pozitivní pro Sýrii i Libanon hodnotí dohodu i výše citovaný profesor Vakím. „S největší pravděpodobností přispěje ke zmírnění napětí. Situace bude v každém případě lepší. Spojené státy mají ale ještě stále hodně možností k tomu, jak zabránit zlepšení vztahů mezi Saúdskou Arábií a Íránem,“ nepovažuje americké přivítání dohody mezi mocnostmi za upřímné.

Většina analytiků se shoduje, že na konečné výsledky a dopady saúdsko-íránské dohody si budeme muset ještě nějaký čas počkat. „Symbolicky je to velká změna. Prozatím bych ale na straně reálných kroků čekal spíše oťukávání a zjišťování, kde se dá druhé straně věřit, spolu s nějakými dalšími symbolickými kroky než zásadní okamžité dopady,“ uzavírá politolog Daniel.