Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Svítá. Na obzoru se rýsuje kopule baziliky svatého Petra. Ke Svatopetrskému náměstí, kde se ceremoniál odehrává, se zatím přiblížit nejde. Od včerejšího večera je uzavřené. Lidé se shromažďují u zátarasů v bočních uličkách. Trpělivě čekají ve frontě. Někteří sedí na dlažebních kostkách, jiní dokonce leží přikrytí dekou. Klábosení se mísí se zpěvem. Do centra dění se touží dostat lidé všech národností a věkových kategorií.
Mezi příchozími jsou miminka spící v kočárcích až po pětaosmdesátiletou ženu na vozíčku. „Jsme tu od půl druhé ráno,“ říká její syn Kevin. Přiletěli z Texasu ve Spojených státech, ale původem pocházejí z Vietnamu. Je jich velká skupina, která přiletěla do Říma před pár dny.
„Ze dvou důvodů. Za prvé kvůli kanonizaci Carla Acutise a kvůli tomu, abychom se pomodlili za papeže,“ vysvětluje Kevin a připomíná, že Carlo Acutis je první mileniál, který bude prohlášen za svatého. Narodil se italským rodičům v Londýně v roce 1991, byl nadaný na počítače, webovým designérem a zemřel na akutní leukémii v patnácti letech v italské Monze.
„Pro nás křesťany je to velmi důležitá věc a mimořádně silný duchovní zážitek,“ vysvětluje, proč jim za to stojí stát tu celou noc a čekat na moment, až je pustí na Svatopetrské náměstí.
K místu ceremoniálu od rána proudí davy věřících.
„My jsme ze Sicílie, my ze Sardinie, my z Neapole,“ svěřují se lidé ve frontě. Nepůsobí unaveně. Mezi nimi spousta mladých lidí. Jedna skupinka teenagerů se roztančila. Krátí si tak dlouhou chvíli. Prý je to oblíbená italská kostelní píseň. Oratorium. Zpívá se v ní o létě, o mládí a o lásce k Bohu. „Hodně se to zpívá kvůli Carlo Acutisovi,“ vysvětluje sedmnáctiletá dívka. „Jsme kamarádi z kostela u Milána. Je nás tu dvacet a moc se těšíme na to, až uvidíme ceremoniál,“ rozpažuje rukama kolem sebe. Je jim od šestnácti do devatenácti let.
Vedle nich postává další skupina mladých. Oblečeni v modrých mikinách s nápisem „Ne já, ale Bůh“. Jsou z různých diecézí z Walesu. „Jsme šťastní, že tu jsme s Bohem,“ prohlašuje jejich „dozor“, který má na starosti 26 teenagerů. I oni přijeli původně kvůli kanonizaci Carlo Acutise. To netušili, že se současně zúčastní i rozloučení s papežem Františkem.
Kolem šesté hodiny ráno zazní potlesk a stovky lidí v řadě začínají v italštině odpočítávat. 5, 4, 3, 2, 1… Policie je pomalu, po malých skupinkách, pouští za zátarasy. Tam je čekají bezpečnostní rámy a konečně mohou projít na Svatopetrské náměstí.
Ptám se ve vedlejší uličce, odkud kdo pochází. „Španělsko, Itálie, Mexiko, Francie, Kolumbie, Německo, Austrálie, Spojené Státy, Anglie…“ vykřikují s úsměvem lidé. Další jim za to tleskají. Atmosféra je radostná a milá. Jsou unavení? „Trochu, ale stojí to za to,“ odpovídá dav.
To už je světlo. Sedmá hodina ráno. Svítí sluníčko, je teplo. Lidé se po skupinkách prokousávají bezpečnostními rámy. Na všechno dohlížejí stovky policistů, záchranářů, dobrovolníků. Vše v naprostém poklidu a organizovaně.
