Jsme si nejblíž od druhé světové války, říká britský velvyslanec v Česku

Když letos v lednu zveřejnil video s hashtagem #JsemTuNovej, získal si náklonnost mnoha Čechů. Příspěvek na sociální síti Twitter vidělo více než 1,6 milionu lidí a Matthew Field, britský velvyslanec v Česku, už má za sebou první měsíce v barvách Spojeného království v Praze.

„Chtěl jsem najít způsob, jak vyjádřit, že mám zájem komunikovat a jsem otevřený,“ říká Field v rozhovoru pro Seznam Zprávy ke kampani, která provázela jeho příjezd do Prahy. Odmítá, že by šlo o postbrexitovou taktiku, jak Čechy okouzlit. „To, co dělám, bych dělal za jakýchkoliv podmínek. Nejspíše tu ale je nějaké riziko, že bychom se mohli odcizit, kdybychom tomu nevěnovali nějaký čas navíc,“ dodává.

Přes nebývalou bezprostřednost, s níž se coby velvyslanec Jeho Veličenstva prezentuje, je Field rázný muž se zjevnou expertizou v bezpečnostní oblasti a také se zájmem o byznys. Předchozí čtyři roky strávil jménem své země v Bosně a Hercegovině. A právě i na západním Balkáně je silně přítomný ruský vliv.

„Musíme věnovat velkou pozornost tomu, co se tam děje. Pokud se totiž budeme soustředit pouze na to, co se děje na Ukrajině, později se vrátíme a zjistíme, že na západním Balkáně na nás čekají ještě větší problémy,“ řekl diplomat.

Ukrajina patřila k dalším tématům, která v rozhovoru zazněla. Opomenout nešlo ani sobotní korunovaci krále Karla III., česko-britské vztahy nebo to, jak vlastně Field s týmem pracují na komunikaci přes sociální sítě, která u obyvatel Česka, zdá se, boduje.

Který okamžik korunovace byl pro vás nejsilnější?

Bylo tam mnoho skvělých momentů. Samozřejmě klíčovým bodem je samotná ceremonie se vší historií, která je v ní obsažená. Vezměte si už jen to, že se odehrává na trůně starém 700 let. Působivé byly ale i okamžiky, které jí předcházely, když se do Westminsterského opatství sjížděli různí představitelé Spojeného království: členové parlamentu, zástupci Sněmovny lordů nosící turbany, různí náboženští vůdci, ale i mladí lidé, hudebníci. Byl to pro mě inkluzivní obrázek mé země a to mě speciálně těšilo.

Byl to podle vás i definující obrázek dnešního Spojeného království?

Dá se to tak říct. Ceremonie měla moderní nádech, zároveň ale byla velmi tradiční. Skloubit to není úplně snadné.

Byl tam i nějaký vzkaz pro nás mimo Spojené království? Co si z ní můžeme vzít?

Je velmi zajímavé sledovat korunovaci prostřednictvím jiné země, konkrétně s Čechy. O královskou rodinu a krále Karla je tu větší zájem, než jsem čekal. Jistě u toho hraje roli i jeho úzká vazba na Václava Havla, myslím ale, že obecně oceňujete stabilitu a kontinuitu.

Korunovace jako stabilní, ale zároveň moderní okamžik svým způsobem přinesla zklidňující a ubezpečující pocit, obzvláště dnes, v časech, kdy se děje tolik změn po celé Evropě, na Ukrajině je válka a před námi tolik výzev.

Máte nějaké vysvětlení, proč zrovna v Česku je britská královská rodina tak populární?

Na tuto otázku jsem se ptal sám sebe několikrát. Je to milé.

A co jste si odpověděl?

Myslím, že to není jen v královské rodině. Je to hlubší pocit blízkosti, který pociťujeme na obou stranách – Češi k Britům a Britové k Čechům. Z velké části to sahá zpět do historie, zejména k druhé světové válce, kdy Británie poskytla zázemí exilové vládě vedené Edvardem Benešem a Janem Masarykem a Češi a Slováci bojovali po boku Spojenců.

Tato zkušenost z temných časů, kdy byla zachovaná kontinuita, hraje velkou roli. S tím souvisí i zatím jeden z nejsilnějších okamžiků mého působení v Česku – předání dopisu od krále Karla panu generálovi Emilu Bočkovi u příležitosti jeho stých narozenin. Krátce nato jsme o něj bohužel přišli.

Když člověk sleduje korunovaci, všechnu tu pompu a historické ceremonie, neubrání se otázce, jestli to v ekonomicky složitých časech, které se týkají i Británie, stojí za to. Jaké jsou ty hodnoty, které jsou tak „drahé“, že se investice do této show, jestli to tak můžeme říct, vyplatí?

Svým způsobem to je show, ceremonie a pompa. Je to ale pro nás také součást složité tranzice. Poslední korunovace byla před 70 lety. Pro mnoho Britů to byla nyní příležitost uzavřít mimořádné období, kdy jsme měli Alžbětu II., jejímž prvním premiérem byl Winston Churchill a která s námi prožila všechny změny 20. století i přechod do 21. století. Je to tedy moment, kdy se můžeme zamyslet nad jejím odkazem, spojit se a upevňovat svou identitu v časech krize a změn v Evropě.

Když se na korunovaci dívám zvenčí, vidím, že královská rodina je velmi působivou měkkou silou. Zajímá se o ni celý svět. A vím, že jsou země, které nám závidí, že naši zemi můžeme prezentovat jejím prostřednictvím. Zájem, který přináší, jsou dobře utracené peníze. Pokud byste se na to chtěli podívat striktně ekonomicky, za peníze, které investujeme do korunovace, dostaneme mnohem víc, než bychom si kdy mohli za stejné peníze koupit.

Jak očekáváte, že bude královská rodina v nové éře fungovat?

Je to složitá věc, respektovat tradice a zároveň jít s dobou. Myslím ale, že vidíme, že se královská rodina vyvíjí. Je jasné, že oproti roku 1953 je svět dnes úplně jiný. Karel nebude přicházet se silnými osobními postoji, to dnes z podstaty své role ani nemůže, jsou tu ale témata, o která se až vášnivě zajímá celý svůj život, jako jsou mladí lidé, životní prostředí a udržitelnost, soužití komunit a diverzita.

Jak jste se vlastně jako Brit cítil, když jste do Westminsterského opatství viděl přicházet prince Harryho? Lze vnímat jeho účast jako naději, že se rodinné spory jednou urovnají?

Hlavně soucítím s rodinou, která žije pod drobnohledem veřejnosti. Všechny rodiny mají své starosti, bohužel i dramata, a musí být strašně těžké je prožívat veřejně. Vnímal jsem tam jistý vzkaz pospolitosti. Je ale jasné, že jako rodina si musí tyto záležitosti urovnat mezi sebou.

Ze své osobní pracovní zkušenosti s členy královské rodiny mohu říct, že jsou neuvěřitelně profesionální a pracují velmi tvrdě, aby prosazovali a chránili zájmy Spojeného království po celém světě. A takovou zkušenost jsem měl i s princem Harrym.

Je to skoro 30 let, co Česko navštívila královna Alžběta II. Od té doby tu nebyl britský panovník. Můžeme se těšit na návštěvu krále Karla?

Byl bych nadšený, kdyby král Karel přijel. Víme, že má k Česku osobní vazbu. Navštívil ho již pětkrát. O jeho návštěvu je však obrovský zájem nejen v Česku. Jsem ale velmi rád, že mohu potvrdit, že v květnu přijede králův bratr, princ Edward. Je nyní vévodou z Edinburghu a již nějakou dobu vede velmi úspěšný program The Duke of Edinburgh’s Award, který převzal po svém otci.

Přijede sem koncem měsíce především proto, aby se na tento program, do kterého jsou zapojeny čtyři tisíce mladých Čechů a také několik Ukrajinců, kteří sem uprchli, podíval.

Před pár lety proběhl brexit a Velká Británie vystoupila z Evropské unie. Jaké jsou teď vztahy mezi Českem a Británií, co je tvoří?

V posledním roce, roce a půl naše vzájemné vztahy hodně posunula válka na Ukrajině. Znamená to, že jsme si nejblíž od druhé světové války. Česká republika a Spojené království pravděpodobně nejrychleji rozpoznaly ruskou agresi a reagovaly na ni praktickou pomocí Ukrajincům – ať už jde o pomoc uprchlíkům, či vojenskou pomoc.

Jsme dvě demokratické země, členové NATO, společně máme zájem na evropské bezpečnosti a sdílíme obavy z hrozby, kterou představuje Rusko. Stále více spolupracujeme v otázkách bezpečnostních složek i obchodu. Mým úkolem je vzít to, co úspěšně funguje, a stavět na tom dál.

Co je vaše specialita, na co se chcete osobně zaměřit?

Na posilování vztahu, který obě země udělá bezpečnější a bohatší. Vzhledem k tomu, že jsem dlouho působil v oblasti západního Balkánu, jsou mi nejbližší otázky bezpečnosti a vymáhání práva. Stejně tak je ale pro mě důležitý obchod, jehož součástí bezpečnostní otázky ostatně jsou, dokonce je nelze oddělovat – to platí třeba v oblasti energetické infrastruktury či kyberbezpečnosti. V té máte skvělou expertizu a my také. Já osobně mám stále na paměti, že demokratické hodnoty dnes čelí útokům.

Z čí strany? Určitě můžeme říci Rusko. Koho dál?

Ze strany Ruska jistě. Řadu výzev v tomto ohledu ale představuje také Čína. Coby demokratické země musíme držet spolu a pomáhat si navzájem. Musíme se ke svým hodnotám hlásit – k faktu, že jsme parlamentní demokracie, že stojíme za svobodou médií a lidskými právy. Na tom bychom měli pracovat stále víc.

Část Britů dnes na brexit už nehledí tak nadšeně a podle průzkumů veřejného mínění nejsou spokojeni třeba s tím, jak změnil jejich život. Ovlivnil nějak britskou diplomacii?

Když se dnes ohlédneme zpět, shodneme se na tom, že celý ten proces rozchodu a jeho komplikovanost byly podceněné. Trvalo to déle, než jsme předpokládali. I proto je teď příliš brzo hodnotit, jak tyto nové, teď už plně oddělené vztahy s EU fungují.

Co se ukázalo v souvislosti s Ukrajinou, je, že jsme odešli z EU, ale ne z Evropy. Jsme největší evropský přispěvatel NATO, jsme jeden z nejpevnějších podporovatelů Ukrajiny a spolupracujeme s EU. Slýchám, že lidem v EU chybíme a litují našeho odchodu, zase nám to ale dává více prostoru spolupracovat dvoustranně.

Když nyní vidíme pravou tvář hrozby ze strany Ruska, díváte se jinak na celou kampaň za brexit? Když vezmeme v potaz velmi otevřené nepřátelství Ruska, nemohla být ovlivněna více, než si v tuto chvíli myslíme? Samozřejmě tím ale nechceme zpochybnit svobodné rozhodnutí britských občanů.

Ruské dezinformace a ruský tlak jsou jedny z největších hrozeb, kterým jako demokratické země čelíme. Nemyslím si ale, že by se to týkalo pouze našeho referenda. Myslím, že i v jiných volbách v jiných zemích po celé Evropě lze vidět jasné důkazy, že se Rusko snažilo změnit jejich výsledky. Zároveň jsme ale demokraté, což znamená, že přijímáme rozhodnutí, i když s nimi nutně nesouhlasíme.

Plyne z toho nicméně poučení, co můžeme společně udělat, abychom se pokusili omezit možnost Ruska zasahovat do našich demokratických procesů – do hlasování, parlamentu, médií. A myslím, že v tomto ohledu jsme s českými partnery odvedli kus dobré práce. Je to ale výzva, která se mění každým dnem.

V nadcházejících měsících se ve Velké Británii spustí kampaň do parlamentních voleb. Může se ukrajinská otázka stát jejím tématem? A může se postoj Británie změnit buď během kampaně, nebo s případnou změnou vlády? Podobnými věcmi se nedávno zabývalo i Česko.

Myslím, že v českých volbách jste o to viděli pokus, ten se ale moc nepovedl. Češi byli poměrně odolní vůči snahám udělat z Ukrajiny ústřední téma nebo vyvolat kolem ní strach, což je pozitivní.

Ve Spojeném království na mě v posledních 15 měsících udělalo dojem, jak jednotně se politické strany k Ukrajině staví. V poslední době si nevzpomínám na žádný jiný problém, ke kterému by se hlavní strany stavěly více jednotně. Jediná skutečná debata se vedla o tom, co víc můžeme udělat, zda to můžeme udělat rychleji a jak jim můžeme pomoci efektivněji.

Pro naše příští volby proto nepočítám s žádnou výraznou změnou. Nedávno jsme mohli vidět prezidenta Zelenského v Londýně, kde promluvil k celému parlamentu. Mezi jednotlivými politiky nebo celými politických stranami nebyla vidět žádná reálná názorová propast.

Mluvil jste o kooperaci mezi Českou republikou a Spojeným královstvím ohledně Ukrajiny. Česko ji zásobuje zbraněmi a USA, Německo nebo Nizozemsko nám tyto ztráty kompenzují. V případě Británie jsme si ale nevšimli, že by něco takového probíhalo. Je tu snad nějaký tajný projekt? Nebo jaký máte příklad této kooperace?

To, co Česká republika dokázala, je pozoruhodné, úspěšné a velmi praktické v tom, že Ukrajině poskytla věci, které může okamžitě využít. Velká Británie zase na své půdě naučila Ukrajince, jak používat například tanky Challenger, které pak s vyškolenou posádkou může Ukrajina už rovnou nasadit.

Udělali jsme toho hodně a výcvik personálu je vlastně oblast, kde jsme toho s Čechy udělali nejvíce. Takže musím zmínit právě koordinaci výcviku ukrajinského personálu jak ve Velké Británii, tak i tady.

Ve Vyškově pak máme britský vojenský výcvikový tým, který se jmenuje BMATT a je tu už 25 let. Nezaměřuje se ale jen na česko-britský výcvik, dělá i regionální výcviky a dělá více i ohledně Ukrajiny.

Když se ještě vrátíme k ruskému vlivu, poslední dobou se často zmiňuje ve spojení s Balkánem, se kterým máte vlastní zkušenosti. Vnímáte Rusko jako hrozbu v případě tohoto regionu? Je to něco, co bychom měli sledovat?

Jsem velmi rád, že se ptáte. Jakkoliv se musíme soustředit na Ukrajinu, není jediným místem, kde úřaduje ruský škodlivý vliv. A na západním Balkáně se to pravděpodobně děje i déle. Po řadu let, kdy jsem v regionu působil na různých pozicích, jsem viděl určité vzorce ruských nepřátelských aktérů, kteří se snažili využít slabin uvnitř regionu.

Tamní země jsou často poměrně křehké, jejich instituce nejsou zrovna silné a země jako Bosna jsou dodnes velmi, velmi rozdělené. Rusko se tedy snaží – často úspěšně – působit neplechu, podporovat neprospěšné tamní aktéry a podkopávat cestu států do EU nebo NATO.

V šesti zemích je tam asi 20 milionů lidí, kteří nejsou na kraji Evropy, jsou uvnitř. Myslím tak, že tam máme nedořešené záležitosti. Musíme věnovat velkou pozornost tomu, co se tam děje. Pokud se totiž budeme soustředit pouze na to, co se děje na Ukrajině, později se vrátíme a zjistíme, že na západním Balkáně na nás čekají ještě větší problémy.

Podílel jste se na přístupových rozhovorech Chorvatska do EU a právě také v jejích službách jste v regionu působil. Myslíte, že integrace zbytku Balkánu do EU je správná cesta?

Myslím, že ano, samozřejmě to ale není na Spojeném království, aby říkalo, kdo by do EU měl vstoupit, poté, co jsme ji sami opustili. Poselství českého předsednictví však bylo velmi pozitivní. Myslím, že je velkým úspěchem, že se věci na západním Balkáně opět pohnuly kupředu: kandidátský status pro Bosnu, vízová liberalizace pro Kosovo, vývoj u Severní Makedonie a Albánie…

Snaha o zachování těchto možností a posun vpřed je důležitá, protože zejména mladí lidé na západním Balkáně tíhnou k EU. Mnoho z nich ale kvůli ní opouští své země a nečekají, až EU přijde k nim. Vytváří to pak jen další problémy pro integraci, protože státy přichází o mnoho mladých talentovaných lidí. Zřídit jim opravdovou cestu do bloku se zdá být tím nejlepším způsobem, jak tyto talenty udržet doma.

Málokdo si nevšiml vaší komunikace, která je osvěžující. Můžete nám prozradit, jak vznikla vaše dnes již slavná hláška „Jsem tu novej“? Byl to váš nápad?

Podle mých zkušeností je skvělá komunikace vždy týmovou prací. Věděl jsem, jaký tón chci nastavit a že chci najít způsob, jak vyjádřit, že mám zájem komunikovat a jsem otevřený. Díky skvělým kolegům z ambasády jsme přišli na frázi Jsem tu novej. Bylo to dokonalé. Hned, jak jsem ji uslyšel, věděl jsem, že je to přesně to, co jsem hledal.

Dává totiž najevo, že jste otevření a autentičtí, což je právě ten druh komunikace, kterou jsem chtěl. Také ale říká, že jste zvědaví.

Takže nespolupracujete třeba s nějakou vnější PR firmou?

Ne, jsou to všechno lidé přímo tady na ambasádě a z velké části jde o Čechy. Myslím, že jsme momentálně odvedli skvělou práci. Také si ale myslím, že velkou roli sehrála i česká reakce. Nic z toho by nefungovalo, pokud by Češi neměli zájem sami interagovat a zapojovat se.

Je komunikace, kterou používáte tady, jiná, než kterou jste zvolil jako velvyslanec v Bosně?

Ano, rozhodně je jiná. Bosna se lišila v mnoha věcech. Bylo to často velmi komplikované a nehostinné prostředí – v Bosně je například mnoho již zmiňovaných škodlivých vlivů. Také je tam ale mnohem více složitých problémů kvůli nedávným konfliktům, na kterých jsme strávili mnoho času. Základy mé práce – otevřenost a entuziasmus – jsou ale stejné. Jen balení vypadalo jinak.

Není to kvůli brexitu, který místní poměrně zaskočil, že vynakládáte extra úsilí ve své práci, abyste udržel to pouto, které naše země mají?

Myslím, že to, co dělám, bych dělal za jakýchkoliv podmínek. Nejspíše tu ale je nějaké riziko, že bychom se mohli odcizit, kdybychom tomu nevěnovali nějaký čas navíc. Má práce ovšem je, aby naše vztahy byly v tom nejlepším možném stavu bez ohledu na to, jestli jsme členy Evropské unie, nebo ne.

Abych byl upřímný, sám jsem viděl, že když jste součástí EU, vaše vztahy s ostatními jsou považovány za samozřejmost, protože se každý měsíc vídáte na pravidelných setkáních. Když jednáte s 27 dalšími zeměmi, je to jiné, než když máte osobní vztah s jednou.

Čeho byste tedy v tomto směru chtěl dosáhnout, než za čtyři roky odjedete?

Myslím, že pokud se mi podaří zanechat česko-britský vztah v ještě lepším stavu, než v jakém jsem k němu přišel, bude to úspěch. Zejména kvůli Ukrajině jsme si dnes bližší a mnohem častěji spolu komunikujeme.

Pokud spolu stále budeme takto mluvit, budeme více rozvíjet obchod, více spolupracovat v oblasti bezpečnosti a mluvit o nových výzvách, kterým čelíme (ať už je to umělá inteligence, nebo dezinformace), pak to budu považovat za úspěch.

Není to ale samozřejmě jen o mně, je to o celé ambasádě, vládních interakcích, ke kterým dochází, a o lidech. Každý rok sem přijede 400–450 tisíc Britů a každý z nich je vlastně velvyslancem.