Jmenuji se Oleksij Reznikov. Jsem frajer. A neustoupím

Nejenom ve válečné době působí šestapadesátiletý Oleksij Reznikov jako tvrdý ambiciózní muž vyhledávající riziko. A také úspěšný muž.

Jedním z nejbližších spolupracovníků prezidenta Volodymyra Zelenského je od roku 2019. Ministrem obrany je od listopadu 2021. Do funkce tedy nastoupil jen necelé tři měsíce před začátkem války. Ale jeho předchozí kariéra byla velmi bohatá a různorodá.

Není zatím jasné, zda a nakolik jeho postavením nakonec otřese aktuální vyšetřování korupčních skandálů. Jeho náměstek rezignoval kvůli podezření z předražování dodávek jídla armádě.

Reznikov obvinění odmítá.

Na vojnu šel Oleksij Reznikov ještě do sovětské armády, k letectvu. A z téhle služby si odnesl jednu ze svých celoživotních zálib – má za sebou přes 160 seskoků padákem.

Po vojně dokončil studium práv v rodném Lvově. A zahájil kariéru jako právník. Založil vlastní právnickou kancelář, která později fúzovala s prestižní mezinárodní kanceláří. I on sám získal mimořádné renomé.

Svědčí o tom například to, že v roce 2004 zastupoval prezidentského kandidáta Viktora Juščenka, který napadl průběh voleb. Nejvyšší soud nakonec nařídil volby opakovat. Potvrdil podezření, že došlo k podvodům ve prospěch druhého kandidáta, tehdejšího premiéra Viktora Janukovyče.

V opakované volbě Juščenko zvítězil. „Oranžová revoluce“.

Vlastní politickou kariéru zahájil Reznikov v roce 2014. Uspěl v komunálních volbách v Kyjevě a stal se náměstkem primátora. Od té doby se až k vrcholu politické kariéry propracovával přes řadu pozic v komunální i celostátní politice.

Úspěchy slavil i jinde. Jezdí rallye na offroadech i čtyřkolkách. A jezdí na špičkové úrovni, v seriálu závodů ukrajinské rallye jednou celkově zvítězil, dvakrát byl bronzový. Účastnil se i Silk Way Rally, jejíž trasa vede mimo jiné i přes poušť Karakum.

O seskocích padákem jsme už psali. Zajímá ho ale i opačná dimenze – věnuje se hloubkovému potápění. Účastnil se zatím 260 expedic.

K dokreslení jeho kariéry odvážného a úspěšného muže patří ještě jedna oblast. V roce 2020 se oženil s o dvacet let mladší televizní moderátorkou Julií Zorij. Nedopustíme se genderově nekorektního hodnocení jejího vzhledu. Na základě fotografie si může udělat úsudek každý sám.

Možná ty předchozí charakteristiky Oleksije Reznikova mohou působit trochu bulvárně. Nicméně v době války může být důležité, že ministr obrany je neohrožený člověk, nebojí se, je velmi sebevědomý, není to žádný salónní důstojník nebo úředník v obleku a s kravatou.

Těžko říci, co všechno hrálo roli. Ale během pár dnů po začátku ruského vpádu na Ukrajinu se zrodila generace politiků-hrdinů. Kdo to od nich čekal? Od „herce“ Zelenského? Reznikov stojí vedle něj na památném videu, kde prezident oznamuje, že nikam neutíká a zůstává na Ukrajině.

Ani Reznikov nikam neutíká.

Možná jsou mezi těmi hrdiny i nějací korupčníci. Tradice zkorumpované země a válečná příležitost, to jsou obří pokušení. Ale to na věci nic nemění. Jsou to jen někteří z nich.

Reznikov. Chlapík, který si užívá úspěch jako advokát, jako jezdec rallye, potápěč a parašutista a okouzlený stárnoucí muž. V podstatě ze dne na den se dostane do pozice Pierra Cambronnea.

Vybavujete si? To byl ten velitel francouzského pluku pěších myslivců v bitvě u Watterloo. Když Britové jeho jednotku obklíčili a vyzvali ho ke kapitulaci, odpověděl ono legendární:

„Merde!“

7. prosince 2021, pár dnů po převzetí funkce ministra obrany a pár týdnů před začátkem války, Oleksij Reznikov varoval: „Bude to krvavý masakr… A ruští chlapci se budou domů vracet v rakvích.“

Říkal také, že celý západní svět by si měl uvědomit, že zkoumat, kde jsou pro Moskvu „červené linie“, je marné. Rusko žádné neuznává. Západ si musí uvědomit, že politika „neprovokování Ruska“ vede do slepé uličky. Ke katastrofě.

Reznikov apeloval na amerického prezidenta Joea Bidena a další západní politiky, aby ukázali jasné odhodlání Rusku neustoupit. Říkal, že případná invaze bude mít katastrofální důsledky pro celou Evropu: 4–5 milionů ukrajinských uprchlíků, krizi v obchodu s potravinami…

Nemluvil tehdy ještě o plynu, o ropě, o strachu, o budoucnosti.

Ale z nesmlouvavé linie stejně jako prezident Zelenskyj neustoupil. Možná pro některé západní spojence až příliš nesmlouvavé.

13. ledna tohoto roku Oleksij Reznikov prohlásil, že Ukrajina je „de facto“ součástí NATO. A „de iure“ se součástí NATO brzy stane. Jsou to prohlášení, která iritují i ukrajinské spojence. Znamená to, že i pro Ukrajinu by měl platit „článek 5“? Tedy závazek, že v případě napadení členského státu NATO mu ostatní členské státy musejí přijít na pomoc.

„De iure“ takový závazek samozřejmě neplatí. Ukrajina není členem NATO a ke členství má daleko. Podobně jako ke členství v Evropské unii.

„De facto“ mají taková prohlášení ale velkou sílu. A mohou mít velký dopad. Rozehrávají hru „buď, anebo“. Buď Západ za Ukrajinu bude bojovat, nebo ustoupí Rusku a svět se ocitne na prahu třetí světové války. Anebo třetí světovou válku nastartuje západní obrana Ukrajiny. Není to právě přehledná a snadná volba.

Kam až pomoc Západu zajde? A budeme se bát „červených linií“ Kremlu?

Zelenskyj a Reznikov tu hru celkem pochopitelně rozehrávají na samotnou hranu. Ukrajina už snad nemá co ztratit. Oni sami nemají co ztratit.

Leda snad, že by utekli. Ale to neudělali.

Na konci minulého roku se Oleksij Reznikov obrátil na ruské občany. Představil se a říkal:

„Ti lidé, kteří spustili krvavý masakr a dopustili se hrozných válečných zločinů, vám nyní říkají, že se máte sjednotit a bránit Rusko, protože na něj útočí nepřátelé odevšud… Tvrdí vám, že mají nějaký plán B, který zajistí vítězství. Ale nemají ho. Jejich jediný plán je pokračovat ve válce a zabít co nejvíc lidí. I vás pošlou na smrt.“

Ani on sám asi nevěřil, že jeho vzkaz může v ruské společnosti něco změnit. Ale řekl to jasně: tahle válka může být ještě dlouhá a zemře v ní mnoho lidí. Zkusme to zastavit.

Ukrajinci to zkouší. Nedostali příležitost zkoušet to jinak. Protože neutekli.

Zvláštní parta lidí kolem prezidenta Zelenského. Až s odstupem bude možné říci, jací vlastně byli, jaké byly jejich motivace a jestli z nich někdo nebyl korupčník.

Ale představte si to. Jak se večer po začátku války sejdou a řeknou si, že neutečou. Mají proti sobě mnohokrát silnějšího agresora, který si myslí, že už za pár dnů bude v Kyjevě sestavovat „loutkovou vládu“.

A vzkážou mu: „Merde!“