Jednou můžou zmizet. Těžký život na ostrově, kam tvrdě dopadá změna klimatu

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Před dvaceti lety bylo moře daleko a my byli v bezpečí, a to i když přišel velký příliv. Měli jsme tu hodně stromů a naše země byla zelenější. Neměli jsme ani tušení, že jednou budeme žít takhle,“ vyprávěla před pěti lety v reportáži německé Deutsche Welle obyvatelka pacifického souostroví Kiribati.

Zatímco dříve se ke svému domu dostala po silnici, dnes jí nezbývá jiná cesta než lodí. Příjezdová cesta totiž zmizela pod hladinou moře.

Podobných příběhu na atolovém souostroví Kiribati dál přibývá. Tichomořský stát ležící mezi Havají a Austrálií patří k těm zemím světa, které dopady klimatických změn ohrožují nejvíce. K vypouštění CO2 do atmosféry, které se změnami přímo souvisí, přitom přispívá minimálně.

Kiribati jako první zemi na světě podle OSN hrozí, že její pevninské území zmizí pod stále stoupající hladinou moře. Experti organizace odhadují, že v důsledku eroze pobřeží a kontaminace sladké vody by se souostroví mohlo stát neobyvatelným už v roce 2050.

Kiribatští politici, humanitární pracovníci i environmentální organizace už roky žádají šéfy států a vlád, aby se tempo boje proti změnám klimatu zrychlilo. Jenže efektivní pomoc pro téměř 120tisícový národ nepřichází.

„Nejvyšší místo, kde můžete na Kiribati bydlet nad úrovní moře, jsou tři metry. Většina populace ale žije spíše do jednoho metru nad mořem. Průměr, jakým se mořská hladina zvedá, je sice relativně pomalý (milimetry ročně), ale jde o milimetry za desítky let. Pokud tedy většina populace žije do jednoho metru nad mořem, tak je to velmi vážné,“ popisuje situaci Kiribaťanů v rozhovoru pro Seznam Zprávy Lachlan McIver z organizace Lékaři bez hranic (MSF), poradce pro tropické nemoci a planetární zdraví.

Části atolových ostrovů, kde dříve bývaly domy, pláže a život, jsou dnes zaplavené trvale, v jiných částech je půda mořskou vodou podmáčená, nebo zaplavovaná pravidelně.

Místní komunity se před stále se přibližující vodou snaží chránit různými způsoby. Staví zdi, písečné a korálové bariéry nebo systematicky vysazují mangrovníky, aby vodu zastavili.

„Bojím se, protože zvyšující se hladinu nezastavíme… Pamatuji si v noci, když byl vysoký příliv a vlny překonaly zeď. Další ráno jsme se probudili a místo, kde jsme chovali prasata, bylo zničené… Doufám, že úroveň moře už nebude dále v budoucnu růst,“ popsala své obavy před dvěma lety tehdy osmiletá Taoua Tetabová ve videu OSN přibližující situaci na Kiribati.

„Stěhovali jsme se třikrát. Můj první dům se teď nachází v moři. Ten druhý také,“ popsal ve videu OSN místní muž. Třetí dům, který si vystavěl, je dnes už také přístupný pouze po vodě.

Před stále intenzivějšími děšti, cyklony a bouřemi, které znamenají větší vlny, se místní často nemají kam schovat. Někteří podle McIvera spoléhají na kvalitní kostrukci svých domovů, jiní počítají s tím, že si je po uklidnění přírodních živlů vystaví znovu.

Zásadním problémem je také kontaminace pitné vody. „Někdy se mořská voda vlije do mé studny a zaplaví ji špínou, takže ji (pitnou vodu) nemáme,“ popsala místní žena v reportáži Deutsche Welle.

„Naše podzemní voda bývala čerstvá a čistá a mohli jsme ji pít. Dnes je slaná a nepoužitelná,“ popsal DW své zkušenosti další muž.

Pití a užívání špatné vody představuje pro místní zdravotní hrozbu. „Čím více jsou znečištěné vody v době velkých such, nebo naopak prudkých dešťů, tím větší je vystavení průjmovým onemocněním,“ uvádí příklad McIver.

Rozpínající se voda a všechny její důsledky také vedou k tomu, že se čím dál více lidí stahuje na přelidněný atol Tarawa, kde ve stísněných podmínkách žije více než polovina z celkové populace.

Moře přitom nepředstavuje jediné úskalí. „Jak roste hladina moře, sůl proniká do půdy. Ta je tak méně úrodná a je v ní těžší pěstovat plodiny,“ popisuje McIver.

Komunity na Kiribati se po generace spoléhaly na pěstování plodin a rybolov pro vlastní potřebu. To se však se stále se zmenšující zemědělskou plochou a teplejším mořem mění.

„Hladina moře kvůli oteplování stoupá a (moře) je kyselejší, což společně s nadměrným rybolovem a vyčerpáním rybí populace znamená, že je méně ryb k lovu i konzumaci,“ podotýká McIver.

Náchylné na projevy změn klimatu, ke kterým patří i častější deště, jsou také další pro tamní komunity zásadní plodiny. Chlebovník, pandán nebo kolokázie či dužina kokosu, uvádí zpráva Světové zdravotnické organizace.

Nedostatek ryb a stále složitější způsob, jak pěstovat plodiny, znamenají, že se země stala kriticky závislou na dovozu průmyslově zpracovaných a nekvalitních potravin. Především výrobků z masa, ryb, obilovin a cukru, jak uvádí Organizace pro výživu a zemědělství (FAO). Tedy potravin, které poskytují rychlý přísun energie a jednoduše se připravují, ovšem chybí jim potřebné živiny.

Tyto potraviny jsou často levnější a dostupnější než čerstvé potraviny jako ovoce nebo zelenina. Důsledkem toho je velká míra obezity napříč populací.

Podle dat Světové zdravotnické organizace její formou trpí až 46 procent populace nad 18 let. Od toho se odvíjí vysoká míra výskytu civilizačních chorob – cukrovky, obezity, kardiovaskulárních nemocí.

„Kvůli stále větším horkům je čím dál méně příjemnější být venku, farmařit a zabývat se manuální prací, což dále přispívá k dalším problémům a zdravotním obtížím,“ poukazuje McIver na další aspekt toho, proč komunity na Kiribati nadále tloustnou.

Navrch se Kiribati řadí mezi jednu ze zemí s nejvyšším počtem kuřáků na světě, což se mimo jiné projevuje vysokým počtem lidí trpících respiračními chorobami – to vše v zemi, kde chybí potřebná zdravotnická zařízení. Kiribati se stále řadí mezi země, kde chybí rozvinutá infrastruktura včetně silnic či nemocnic.

„Sejde z očí, sejde z mysli. Bohužel. Když se podíváte na mapu, malé země uprostřed masivního Pacifického oceánu ani nevidíte. Přesto existují a mají své problémy. Z globálního hlediska je ale Pacifik přehlížený,“ přibližuje pohled většiny světa na Kiribati McIver.

Vystihuje tak zásadní problém. Kromě geografické vzdálenosti od „světa“ totiž souostroví nedisponuje nerostnými surovinami a není například ani vyhledávanou turistickou destinací. Spoléhá se především na rybářský průmysl, který například v roce 2014 představoval 8,6 procenta HDP. O rok později pak export ryb a rybích produktů – především tuňáka – představoval hodnotu 121,4 milionu dolarů, uvádí FAO. To se však kvůli dopadům klimatické změny a nadměrnému rybolovu mění.

Kiribaťané nicméně doufají, že se nepříznivý osud jejich národa podaří v budoucnu zvrátit a budou moci ve své rodné zemi zůstat. Sami to ovšem nezvládnou. Na větší pomoc ze strany bohatých zemí a těch, které klimatickou změnu produkováním emisí CO2 stimulují, dlouhodobě apeluje současný prezident Taneti Maamau.

Podle něj by bylo jedním z možných řešení zemi „zvednout“ o pár metrů. Vyžaduje to podle něj ale miliardové investice, které by měla země získat přes nově zřízený fond „Lost and Damage“ určený pro země, na které nejvíce dopadají důsledky klimatické krize.

Pro kontext – předchozí lídr země Anote Tong prosazoval koncept „Migrate with Dignity“ (důstojné migrace), jehož prostřednictvím Kiribaťany připravoval na to, že jednou budou muset rodnou zemi opustit. Rozsáhlé expatské komunity pak měly vziknout v Austrálii nebo na Fidži.

Jaký bude další osud tohoto národa, zůstává otázkou. Obavy z budoucnosti však už teď představují pro Kiribaťany každodenní stres. „Ovlivňuje to jejich emoce a psychiku. Ti lidé přicházejí o svou zemi, živobytí a ohrožuje to jejich suverenitu, identitu a národnost,“ dodává McIver.