Jednotná, či rozdrobená aliance? Postoje zemí NATO k Ukrajině přehledně

„Základním posláním NATO je ochrana svobody a bezpečnosti všech jeho členů politickými i vojenskými prostředky v souladu se zásadami Charty OSN,“ stojí v definici na webu českého Ministerstva obrany.

Momentálně NATO čítá 30 členských zemí. V roce 2008 aliance přislíbila členství i dvěma bývalým sovětským republikám – Ukrajině a Gruzii. Kdy, jak a zda do uzavřeného kruhu vstoupí, však NATO neupřesnilo.

Ukrajina je tak dodnes pouze partnerem aliance a nemůže využít její základní principy, jako je například závazek ke kolektivní obraně.

Už před více než deseti lety vyvolal příslib členství Ukrajině nelibost Moskvy, která nabídku označila za hrozbu. Tento postoj zaujímá Kreml i nyní. Požadavky Ruska na poskytnutí záruk, že se Ukrajina k Severoatlantické alianci nepřipojí, však samotné NATO opakovaně odmítá.

„Rusko nesmí mít žádné slovo v tom, jak NATO organizuje obranu svého území, nebo v tom, kdo se může připojit k vojenské alianci,“ sdělila třeba estonská premiérka Kaja Kallasová. „Nejvíce alarmující je touha Ruska dostat Evropu do sféry svého vlivu. Je to nepřijatelné a morálně neobhajitelné a Rusko o tom musí být jasně informováno.“

Mnoho zemí NATO již varovalo své občany, aby se Ukrajině v těchto dnech vyhnuli, některé se dokonce rozhodly stáhnout ze země své diplomaty či alespoň jejich rodiny. Kromě ochrany vlastních lidí ale řada států nechce nechat na holičkách ani samotnou Ukrajinu a již nyní zemi přislíbily vojenskou pomoc.

V pondělí se například kanadský premiér Justin Trudeau nechal slyšet, že na Ukrajinu z Kanady poputuje „smrtící vybavení“ a munice v hodnotě 7,8 milionu dolarů. Kromě toho pak země poskytne Ukrajině půjčku ve výši 500 milionů dolarů, které se připočtou k původním 120 milionům dolarů, jež kanadská vláda přislíbila už dříve.

Ottawa přitom ještě nedávno nechtěla Kyjevu smrtící vybavení poskytnout. Teď vzhledem k pokračující eskalaci napětí věří, že by tento krok mohl pomoci odradit ruskou agresi.

V posledních týdnech pak prudce vzrostly dodávky zbraní pro Ukrajinu zejména od Spojeného království a Spojených států.

Jen z USA bylo podle ukrajinského ministra obrany Olexije Reznikova odesláno již více než 1 300 tun vojenské pomoci. Za veškeré dodávky munice či zbraní ministr pravidelně děkuje na svém twitteru.

Stranou nestojí ani Estonsko, Lotyšsko a Litva.

Baltské státy již koncem ledna oznámily, že Ukrajině poskytnou protipancéřové a protiletadlové střely.

Česko se v přibližně stejné době nechalo slyšet, že Ukrajině daruje 4 tisíce dělostřeleckých granátů za asi 37 milionů korun. Další dodávky zbraní zatím nejsou podle premiéra Petra Fialy v plánu.

Podporu v podobě zbraní a humanitární pomoci přislíbilo i Polsko, na jehož území se již nyní nacházejí jak vojáci jednotek NATO, tak vojáci američtí.

Varšava je připravena přijmout ukrajinské uprchlíky, pokud by k ruské invazi opravdu došlo.

Za Ukrajinu se pak postavilo také Turecko, které začátkem února souhlasilo s rozšířením dodávek jedné z nejsofistikovanějších zbraní ukrajinské armády – tureckého ozbrojeného bezpilotního letounu dlouhého doletu.

Ke skupině těchto zemí je možné zařadit i Nizozemsko. Nizozemská vláda nejdříve neměla v úmyslu zbraně na Ukrajinu dodávat, aby nezvyšovala napětí v regionu. Situace se podle lednových slov nizozemského ministra zahraničí však posunula do takového bodu, že je třeba se na vývoj dívat z jiné perspektivy. Většina nizozemského parlamentu navíc prohlásila, že je nakloněna obranné vojenské podpoře.

Zatímco některé státy svou vojenskou podporu poskytují přímo Ukrajině, jiné se zapojují v rámci sil NATO. Příkladem může být právě již zmiňované Nizozemsko, jehož vojáci jsou nasazeni na území Litvy spolu s jednotkami z Německa, Belgie, České republiky, Lucemburska a Norska.

Belgie operuje v Lotyšsku nebo Estonsku. Její další kroky budou podle šéfa obrany belgických ozbrojených sil Michela Hofmana záviset na zapojení sousedních zemí a NATO.

Operací v Estonsku je mimo jiné součástí i Island.

Norsko v úterý oznámilo, že kvůli eskalaci rusko-ukrajinské situace zvýší svůj podíl v silách NATO momentálně sídlících v Litvě zhruba o 60 vojáků.

Španělsko zase podpořilo námořní síly aliance v Černém moři.

Za zmínku stojí i Rumunsko, které jednotkám členských zemí aliance otevírá své území. Americké letectvo minulý týden informovalo, že přemisťuje skupinu svých stíhacích letounů F-16 z Německa právě do Rumunska. Americké stíhačky se tak připojí k italským stíhacím letounům Eurofighter, které na rumunské základně působí od prosince.

I když spolu členské země NATO spolupracují, některé v případě rusko-ukrajinské krize dosud upřednostňují striktně diplomatické řešení.

Mezi takové patří Dánsko, jehož ministr obrany Morten Bødskov oznámil, že země zbraně na Ukrajinu posílat nebude. Tamní vláda nicméně zvýšila úroveň připravenosti své obrany a prapor jejích 700 až 800 vojáků prý může být v případě potřeby nasazen během 1–5 dnů.

Řekové jsou pak připraveni podpořit silnou reakci ze strany Evropské unie, a to navzdory tomu, že země usiluje o nekonfliktní vztahy s Kremlem. To ale prý neznamená, že by Atény v budoucnu podkopaly své závazky k EU a NATO.

Diplomacii místo zbraní upřednostňuje i Slovinsko nebo Slovensko „Ujistila jsem jej, že Slovensko je připravené podpořit Ukrajinu nejen na politické a diplomatické úrovni, ale také v podobě praktické spolupráce reagující na další vývoj krize,“ napsala na Facebook slovenská prezidentka Zuzana Čaputová ke svému rozhovoru s ukrajinským prezidentem Zelenským.

Až v budoucnu – podle vývoje situace – plánuje reagovat i Albánie nebo Severní Makedonie. Ke skupině by se mohla připojit Francie, jejíž vojáci sice působí na území jiných států NATO, prezident Emmanuel Macron je však v posledních týdnech aktivní zejména na poli politickém. Minulý týden jednal v Moskvě přímo s Vladimirem Putinem (popsali jsme zde).

Další skupinu představují státy, jejichž představitelé se zatím vyhýbají prohlášením či dalším krokům. Z těch pod hlavičkou NATO jde o Itálii, Portugalsko a Černou Horu.

Na druhé straně pomyslných vah pak leží Chorvatsko, Bulharsko a Maďarsko, jejichž postoj lze z pohledu politiky společného postupu považovat za kontroverzní.

Strategie Bulharska v krizi ohledně Ukrajiny sice spočívá v tom, že chce vyvinout veškeré úsilí potřebné k mírovému řešení konfliktu, ve svých krocích se ale tamní vláda zaměřuje výhradně na bulharskou armádu. Podle webu Deutsche Welle se na postoji podepisuje společná historie s Ruskem.

V Chorvatsku se zase liší postoj vlády a prezidenta země. Zatímco hlava státu by se raději držela mimo, její oponenti připomínají loajalitu k NATO. Za rozdílnými názory nicméně stojí domácí politické napětí, které v zemi panuje.

„V poslední době se zdá, že prezident hraje nacionalistickou kartu. Milorada Dodika, vůdce bosenských Srbů, označil za partnera a chce se podbízet chorvatským nacionalistům, kteří sní o překreslení hranic v Bosně s ruskou podporou,“ vysvětlil atmosféru země v rozhovoru s Deutche Welle Filip Milačič z vídeňské nadace Friedricha Eberta.

Trojici pak uzavírá Maďarsko, jehož premiér sice vyzval k řešení napětí na ukrajinských hranicích prostřednictvím dialogu, nesouhlasí však se zavedením sankcí proti Rusku. Viktor Orbán, který je v čele Maďarska od roku 2010, udržuje s ruským prezidentem Vladimirem Putinem vřelé vztahy. Ze všech evropských lídrů k němu má zřejmě nejblíže.