Jednota je klíčem. Národní zájmy nesmí v Evropě převážit, varuje analytik

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

V Evropě roste vlivem staronového amerického prezidenta Donalda Trumpa role národních států.

Dle výkonného ředitele Institutu Europeum Martina Vokálka to může oslabit reputaci značky Evropská unie. Pokud ale dle něj evropští lídři udrží jednotu a sladí noty, unijní blok to vydrží.

„Někteří lidé možná mohou vnímat EU jako nepříliš podstatnou, ale prostě v tuto chvíli nemáme nic lepšího,“ říká analytik v rozhovoru pro Seznam Zprávy. „Nemáme jinou formu spolupráce s dalšími státy, kde bychom se mohli rychle shodnout na společném evropském řešení,“ dodává.

K roli Česka Vokálek podotýká, že v rámci Evropy jsme sice středně velkým státem, ale na celosvětové úrovni musíme být aktivní součástí většího celku, kterým Evropská unie je. „A v tomto celku jsme z vlastní vůle a máme v něm hlas, kterému ostatní naslouchají.“

Snaží se Donald Trump odsunout Evropskou unii na vedlejší kolej?

Určitě ano. Ze současného vývoje jsem celkově velmi rozpačitý. Je patrné, že Donald Trump byl na svůj druhý mandát mnohem lépe připravený než poprvé, má za sebou většinu v obou komorách Kongresu a v neposlední řadě se obklopil lidmi, kteří ho plně následují. Na rozdíl od prvního mandátu mezi nimi nejsou žádné protiváhy, které by občas nějaký jeho šílený nápad brzdily. Dokonce se mi zdá, že ho nyní někteří možná občas tlačí dál, než by šel on sám.

Pokud jde o Evropu, desítky let funguje transatlantická vazba na historických základech, společných hodnotách, demokracii, na společném obchodu. Jenže nyní Trump tyto vazby totálně ignoruje. A celý svět vnímá optikou, „kdo mi může co dát nebo na kom si co můžu vzít“. Je mu jedno, jestli je to jeho partner či „nikoli přátelská země“ v optice podobné té, které proti USA, ale třeba i proti ČR, uplatňuje Rusko.

Své „America First“ (Amerika na prvním místě) vygradoval do neskutečného rozměru, nejde mu o nic jiného než o to, co si myslí, že bude nejlepší pro Ameriku nebo alespoň pro jeho podporovatele. Nedomýšlí ale dopad z dlouhodobého hlediska.

Proč se chová oproti svému prvnímu mandátu vůči Evropě ostřeji? V čem je rozdíl? Byla EU tehdy silnější?

Za prvé, celkově svět a geopolitická situace byly o něco klidnější a žili jsme v poněkud lepších časech. Měli jsme před krizemi, kterými jsme si prošli, nebyl covid, energetická krize, Čína nebyla tolik dominantní, co se týká vojenské stránky a expanze v regionech. A nebyla plnohodnotná válka na Ukrajině, ačkoliv Krym byl anektován a Rusko mělo pořád svoje imperialistické tendence, což si však evropské státy ještě tolik neuvědomovaly.

Druhou věcí je, že Trump v prezidentských volbách na podzim 2016 podle mě možná ani nečekal, že vyhraje a usedne v Bílém domě. Byl trochu jako slon v porcelánu a jak jsem již zmiňoval, měl tehdy ještě okolo sebe lidi, kteří ho trošku brzdili. Navíc neměl spoustu věcí připravených. To je nyní jiné.

Podívejte se jeho exekutivní příkazy, které vydává neskutečnou rychlostí. Byl jen chvilku v úřadě a už to jelo jako na běžícím páse. Tedy tentokrát věděl, do čeho jde, věděl, jakým způsobem rozdělit a panovat. A skutečně začal panovat bez ohledu na partnerství, bez ohledu na širší dopady svých rozhodnutí.

Přichází období národních lídrů, což je něco, co se původní sjednocená Evropa snažila odstranit ze své DNA. Jak si s tím nyní EU poradí? Oslabí ji to na domácí i mezinárodní scéně?

Skutečně vnímám, že se přesouváme k multipolárnímu vnímání světa, kde si však není těch skoro 200 států planety rovných.

Máme pár větších hráčů reprezentovaných silnými politiky, kteří třeba i jdou proti dlouho fungujícím a nastaveným pravidlům světového řádu. Jdou si za svými zájmy a mají svoje jednotlivé sféry vlivu, které si rozdělují. Trochu to připomíná rozdělení jednotlivých sfér vlivu z dob studené války, ale s více dominantními hráči.

Avšak nyní se Spojené státy americké svým způsobem urychleně vzdávají svých tradičních sfér vlivu, aby se mohly zaměřit na své krátkodobé „America First“. Tím, že vyklízí prostor, ovšem nechávají jinému dominantnímu státu, například Rusku, možnost dělat si v rámci světového uspořádání, co chce.

Tento měnící se světový řád je pro Evropu extrémně nevýhodný, protože sjednocená Evropa stavěla na spravedlnosti, na tom, že se státy vzájemně nenapadají, že jednají férově a hlavně že dohody a smlouvy se dodržují. Teď si nemůžeme být úplně jistí, že třeba i smlouvy, které se uzavřou s USA, budou vždy dodržovány.

Vrací se těžiště Evropy zpět do hlavních měst jednotlivých národních států? Za Evropu teď mluví hlavně Paříž či Londýn.

Evropa potřebovala několik budíčků, aby jí skutečně došlo, že se svět proměňuje. A že je reálně nebezpečnější, než byl například před patnácti lety. Prvním budíčkem měla být ruská anexe Krymu, to se ale nestalo. Neprobudila se ani kvůli různým operacím Ruské federace v některých státech. Dále jsem doufal, že budíčkem bude plnohodnotná vojenská ruská invaze v roce 2022. Pořád to ale nebylo pro Evropu dostatečné probuzení.

Až teď mandát Donalda Trumpa a kroky, které činí, evropské státy probraly. Začínají si uvědomovat, že Spojené státy nás teď nespasí a nemůžeme na ně spoléhat tak alibisticky jako dříve. Z tohoto důvodu je dobře, že se právě státy, jako Francie, Polsko nebo Velká Británie, probudily.

Je ale nesmírně důležité, aby se evropští lídři co nejvíce koordinovali mezi sebou, aby vystupovali jednotně. Jednota je prostě klíčem. Nemůžeme mít britského premiéra, který bude hájit britské zájmy a nebude se moc ohlížet na to, co chce Francie nebo co chce Německo či Česká republika. Nemůžeme mít Německo, které bude jako „Deutschland zuerst“ (Německo první) a nebude se ohlížet na vazby s Českem a na silnou Evropu.

Čtvrteční mimořádný unijní summit ukázal, že najít jednomyslnou shodu není v zahraniční politice vždy možné. Měla by EU zvážit, zda trvání na jednomyslnosti ještě dává smysl?

V době krizí by nevyužíváni jednomyslnosti jednoznačně mohlo zefektivnit přijímání zásadních kroků, ale jsou to opět členské státy, které by se musely chtít vzdát své možnosti některé tyto kroky v případě potřeby blokovat. Změna rozhodování by tak byla velice těžká.

Nyní je důležité si spíše uvědomit, že členské státy, které z důvodu nějakých vlastních, často dost malicherných zájmů, blokují společnou a rozhodnou akci evropské sedmadvacítky, mohou být těmi, kterým se jako prvním nedostane rozhodné společné akce v případě, že ji budou sami potřebovat.

Do jaké míry dochází k renesanci Británie na evropské scéně? Ještě nedávno na ni EU hleděla kvůli brexitu skrz prsty a nyní se k ní upíná jako k mediátorovi.

Role Velké Británie je nyní určitě velmi důležitá a je skvělé, že k tomu britský premiér přistoupil takovýmto způsobem. Nějakou pachuť, která možná zůstala po brexitu, bychom teď neměli řešit. I Britové ve finále, podle různých průzkumů veřejného mínění, ve větší míře spíše brexitu litují a říkají, že to nebylo dobré rozhodnutí. Uvědomují si, že možná to, co jim slibovali někdejší populističtí politici, se nenaplnilo.

Nicméně v tuto chvíli si myslím, že diskuze o tom, jestli měla nebo neměla Británie tehdy vystoupit, anebo jestli by se měla nebo neměla vrátit do Evropské unie, jsou druhořadé. Nejdůležitější je to, že Británie je velmi důležitým evropským státem, zvláště z pohledu bezpečnosti. Má silnou, aktivní armádu, spolu s Francií je jediným jaderným státem v Evropě, samozřejmě vyjma Ruska, stojícího na opačné straně.

Británie je ale významná i z pohledu historické vazby na USA. Může tedy hrát roli prostředníka mezi Evropou jako celkem a Spojenými státy.

Vůdčí úlohu v Evropě chtěla vždy hrát Francie, tím se nikdy netajila. Prezident Emmanuel Macron dokonce nabízí ostatním evropským státům svůj jaderný deštník. Měli bychom ho přijmout?

Stále mám v sobě naději, že přes všechny proklamace a náznaky ani Rusko použití jaderných zbraní nechce. Nechce jít do jaderné eskalace.

Každopádně pokud jde o Francii, má v oblasti jaderného odstrašení významnou roli. Kdyby došlo ke stahování USA v rámci aktivit NATO, tak jaderné odstrašení, jiné než americké, bude potřeba.

V zájmu České republiky by mělo nyní být, abychom hledali společnou řeč s evropskými partnery, aby prezident Macron nebo kdokoliv další z politiků mluvil i za naše zájmy a abychom samozřejmě posílili svoji obranu. A pokud to bude jenom trochu možné, abychom udrželi stále silnou transatlantickou vazbu a Spojené státy americké v rámci NATO.

Neobáváte se, že posílení role Paříže či Londýna naopak pošramotí image Bruselu a všech unijních institucí?

Směřování Evropské unie bylo vždy v rukou členských států. Samozřejmě pozice Ursuly von der Leyenové nebo i Kaji Kallasové je v rámci mezinárodních výzev extrémně důležitá, ale prostě jsme teď v situaci, kdy je asi celkem jedno, jestli s Donaldem Trumpem budou více jednat ony nebo francouzský prezident či britský premiér.

Je mnohem důležitější, aby skutečně evropská pozice byla jednotná, abychom byli sladěni. A právě k tomu fungují dobře i neformální summity, které probíhaly v posledních dnech a kde vždy byli přítomni zástupci států i zástupci jednotlivých evropských institucí.

Tedy iniciativa tradičních států EU jako „značce“ reputačně neškodí? Neměla by se právě nyní EU, když je takovým otloukánkem USA i Ruska, více „prodávat“ navenek?

Evropské unii se v klidných dobách vyčítalo to, že není dostatečně silná či aktivní. Nicméně v krizích prokázala, že je schopna spolupracovat a reagovat, a to je extrémně důležité. Společně jsou státy mnohem silnější, ať už to bylo třeba ve schopnosti vyjednat očkovací dávky během covidové pandemie, nebo v současné situaci, kdy visí otazníky nad Severoatlantickou aliancí. Evropská unie, potažmo šéfka Evropské komise Ursula von der Leyenová, nyní přichází s iniciativami, jak přenastavit fiskální pravidla a jak rychle získat a využít peníze na posílení vlastní obrany a bezpečnosti.

Někteří lidé možná mohou vnímat EU jako nepříliš podstatnou, ale prostě v tuto chvíli nemáme nic lepšího. Nemáme jinou formu spolupráce s dalšími státy, kde bychom se mohli rychle shodnout na společném evropském řešení. Česká republika v rámci Evropy není malým státem, jsme středně velkým státem, ale upřímně na celosvětové úrovni musíme být aktivní součástí většího celku, kterým díky EU jsme. A v tomto celku jsme z vlastní vůle a máme v něm hlas, kterému ostatní naslouchají.