„Je to tu jak v Kafkově Procesu.“ Balkán bojuje s odlivem mladých

/Od naší zvláštní zpravodajky na Balkáně/

Kromě vzpomínek na krvavou minulost se lidé na Balkáně často potýkají i s obavami o budoucnost. S úbytkem obyvatel region bojuje v podstatě již od 90. let, kdy jím zmítaly jugoslávské války, a situace se dnes ani zdaleka neobrací k lepšímu. Zejména mladá generace totiž často zvažuje, jestli neodjet hledat štěstí za hranice.

„Přemýšlím o studiu v zahraničí a pak by tu asi byla i možnost přestěhování se,“ vypráví mi osmnáctiletá Dea nedaleko Národní knihovny v Prištině. Na lavičce poblíž ikonické budovy, jejíž střechu pokrývá několik kupolí připomínajících nafukovací stany, sedí se stejně starou kamarádkou Tingou. Ta by prý v Kosovu naopak ráda zůstala.

Obě dívky se - stejně jako ostatní, které během pobytu v zemi potkávám - shodují, že důvodem k nespokojenosti je hlavně ekonomická situace. Nemyslí si sice, že by v Prištině byl nedostatek práce, zdůrazňují ale nízké mzdy, které se s pracovními nabídkami pojí a které se pohybují okolo 200 eur za měsíc, tedy v přepočtu zhruba 5000 korun.

„Spokojený tu nejsem, je tu málo práce a je mizerně placená, například 250 eur měsíčně. Jak tu máme vyžít s takovou sumou?“ ptá se jen o pár dní později ve městě Mitrovica na severu Kosova třiadvacetiletý Rinor. Náhodou se potkáváme zrovna v den, kdy si byl na ambasádě vyřídit povolení k odjezdu za prací; již potřetí se vydává do Německa.

Pracovní příležitosti a následná spokojenost se v Kosovu samozřejmě liší obor od oboru, jak mi dokazují i Uran a Drini, kteří prý zemi opustit neplánují a o životě v Kosovu mluví vcelku kladně.

Dva pětadvacetileté programátory potkávám v Prištině během jejich cesty do školy. A přestože pospíchají, stihneme probrat hned několik témat.

„Myslím, že naše nynější vláda odvádí obecně dobrou práci. Nejsme tu frustrovaní z ní, ale spíše z Evropské unie a toho, jak k nějakým věcem přistupuje,“ vypráví mi Uran. „Přijde mi, že více straní Srbsku, což chápu vzhledem k tomu, že je třeba ho dostat dál od ruského vlivu. Doplácí na to ale občané tady, což pro nás pochopitelně není dobré.“

Jmenovitě upozorňuje například na to, že po zářijovém útoku ve vesnici Banjska, kde zemřeli čtyři lidé, Západ na Srbsko neuvalil sankce. Je ovšem přesvědčený, že kdyby to bylo naopak, vůči Kosovu by opatření uplatnili hned. Podle Urana je navíc takové nastavení nefér, jelikož cítí, že Kosovo je velmi proevropsky zaměřená země.

Srbsko-kosovské vztahy jsou častým tématem v obou státech i za jejich hranicemi. Po Uranových slovech si okamžitě vzpomínám na pár momentů, kdy mi naopak Srbové tvrdili to stejné o Evropské unii a Kosovu. V obou zemích se nicméně mladí, které jsem měla možnost potkat, shodují, že je čas nechat tyto spory jít.

„Jsme nezávislá země, nemám rád, když nás lidé vnímají jen skrze naše problémy se Srbskem. Věřím, že v budoucnu se od tohohle budeme moci odpoutat,“ říká třeba Uranův kamarád Drini.

„Kosovo není součástí Srbska už dlouhou dobu, politici to téma stále využívají a prohlašují, že Kosovo je naše. Kdyby totiž řekli pravdu, nikdo by je nevolil,“ vyprávěl mi zase jen o pár dní dříve v bělehradském parku Tašmajdan třicetiletý Ivan.

„Několikrát jsem v posledních letech Kosovem projížděl, když jsem jel na dovolenou do Albánie. Žijí tam sice někteří Srbové, Srbsko to ale určitě není. Měli bychom v tomto směru být transparentní - tohle území jsme ztratili. Mají vlastní jazyk, vlastní práva a vlastní systémy,“ dodává mladý právník.

Jiný mladý Srb, pětadvacetiletý Mihailo, kterého potkávám jen o kus dál, pak upozorňuje, že nejhorší situaci kvůli veškerým sporům zažívají ti, kteří na severu Kosova žijí. „Je to skoro jak ve válce - těm ošklivým věcem a bitvám čelí obyčejní vojáci, zatímco generálové si hrají s mapami někde mimo nebezpečí,“ povzdechl si nad tvrdou realitou.

Podle Ivana by se i Srbsko mělo vydat cestou Evropské unie, jelikož do ní geograficky patří a získává od ní hodně peněz na rozdíl třeba od Ruska. Svými slovy tak potvrzuje třeba výsledky průzkumu organizace Westminster Foundation for Democracy, podle kterého mladá generace vnímá Srbsko jako součást Západu na rozdíl od té starší.

Stejný dotazník dále ukázal například i to, že mladá generace Srbska má nejnižší míru důvěry v téměř všechny státní instituce. Tento postoj ostatně poslouchám právě i z úst Mihaila, podle kterého lidé v zemi chtějí hlavně moc, a jakmile člověk nemá konexe, jeho život může být „pěkně na prd“.

​​„Všechno je v pohodě, dokud se něco nepokazí,“ říká mladík, zatímco si rozhovorem se mnou krátí čekání na přítelkyni. „Když se něco pokazí, můžete se jen modlit, aby Vám pomohl Bůh. Je to v podstatě jako v Kafkově Procesu. Vyřešit něco trvá strašně dlouho a lidi to rozděluje na privilegované a neprivilegované podle toho, jestli mají někde známého.“

Také v Srbsku proto rok co rok pozorují negativní trend, který se stává pravidlem: odchod mladé generace ze země. Podle letošní zprávy Národní rady mládeže Srbska plánuje zemi opustit téměř polovina mladých, přičemž hnacím motorem je pro ně „vyšší životní úroveň“ a „důstojný život“.

Více než polovina dotázaných se navíc domnívá, že jim politický systém v Srbsku neumožňuje ovlivňovat politické procesy a rozhodnutí. Výsledky tak podle portálu N1 ukazují, že je třeba zajistit systémovou péči o tamní mladé, která by měla být prioritou příslušných institucí.

Jak upozorňuje analýza organizace Österreichische Gesellschaft für Europapolitik (ÖGfE), Kosovo, kde je více než polovina obyvatel mladších 30 let, má před sebou zase jedinečnou demografickou situaci a příležitost ji využít.

Pokud však nebudou přijata opatření k výraznému zlepšení vzdělávání a posílení postavení mládeže, toto okno se lídrům země uzavře dříve, než se myslelo.

Podle letos vydaného materiálu mladí lidé v Kosovu projevují jasnou ochotu stát se aktivními občany. V nedávných parlamentních volbách například mladí hlasovali pro začlenění a aktivní účast na veřejném životě, což by mělo být i hlavním cílem vlády, pokud nechce tuto i další mladé generace ztratit.

„Chci, aby to tady fungovalo, vždy je možnost vést tady dobrý život,“ potvrdil mi tuto myšlenku i jednadvacetiletý Murad z Mitrovice, podle kterého je život v rozděleném městě na severu náročný. Přemýšlí prý o stěhování do hlavního města, podobně jako jeho stejně starý kamarád Albin ale zemi zatím opouštět nechce.

„Dříve jsem nepřemýšlel o tom, že bych odešel. Teď si říkám, že se tím tady pokusím prokousat, dokud jsem stále mladý,“ vysvětluje Albin, zatímco sedíme na lavičce a kolem nás hlučí ulice. „Kdyby se ale později nic nezměnilo a já na tom stále nebyl dobře, bude čas myslet na budoucnost, tedy klidně i stěhování.“

Tento článek vznikl za podpory programu BIRN Reporting Democracy.