Článek
Náhorní Karabach dnes připomíná město duchů. Hornatou oblast, kterou obývali zejména etničtí Arméni, kontrolují po zářijové bleskové válce ázerbajdžánské síly.
Desítky let se vlekoucí konflikt, který několikrát propukl a později se zase uklidnil, tak přešel do nové fáze.
Z oblasti, nad níž se dnes tyčí ázerbajdžánská vlajka, uprchlo přes sto tisíc Arménů, tedy většina obyvatel. A ačkoliv velká část z nich dnes žije ve své vlastní zemi, stabilní zázemí jim chybí. Mají potíže s hledáním bydlení, je před nimi nejasná budoucnost a musejí se vyrovnat s traumaty války.
„Je velmi těžké být uprchlíkem ve vlastní zemi. Je to obtížný sociálně-psychologický stav, který se jen zhoršuje,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy novinář Marut Vanyan, který v Náhorním Karabachu strávil celý život.
„Karabaští Arméni žili po staletí na stejném území, v Náhorním Karabachu. Je pro ně velmi stresující přizpůsobit se novému prostředí, i když je to Arménie, která je zároveň jejich zemí.“
Vybavíte si první okamžiky poté, co jste se dozvěděl, že začal útok Ázerbájdžánu?
Bylo to odpoledne 19. září. Seděl jsem u notebooku ve svém bytě ve Stěpanakertu, když jsem najednou uslyšel hlasité výbuchy a střelbu. Za svých čtyřicet let života jsem zažil několik karabašských válek, a tak jsem okamžitě pochopil, o co jde.
Ženy a děti začaly s pláčem utíkat do sklepa, ve městě se rozezněly sirény. Nepřetržité ostřelování pokračovalo až do dalšího dne. Věděl jsem, že brzy vypadne elektřina, rychle jsem napsal na twitter „Válka začala“, dal telefon na stativ k oknu, abych nahrával, a také jsem sešel do sklepa.
Jaká byla reakce obyvatel Stěpanakertu?
Před začátkem války byli obyvatelé Stěpanakertu a s nimi i všichni obyvatelé NK asi devět měsíců pod blokádou Lačinského koridoru. Během té doby byl Červený kříž ještě schopen dodávat léky a potraviny, ale v posledním měsíci už nešlo ani to.
Všechny potraviny, kromě chleba, byly nedostupné. I v této těžké situaci ale byli lidé optimističtí. Věřili, že se vše změní k lepšímu. Armáda uvedla, že situace je velmi vážná, dokud však nepadne první výstřel, člověk nevěří, že válka začala. Nikdo si nepředstavoval tak tragický konec. Stále je těžké uvěřit tomu, co se stalo.
Chtěl byste se podělit o nějaké konkrétní příběhy nebo vzpomínky na ty, s nimiž jste se během vysídlení z Náhorního Karabachu setkal?
Mohu stručně vyprávět svůj příběh. Karabach jsem neopustil záměrně. Žádná organizovaná evakuace se nekonala. Prostě přišel okamžik, kdy si lidé uvědomili, že se jejich domov změnil v peklo a žít se tam už prostě nedá.
Ti, kteří v té jednodenní válce 19. září padli, byli druhý den ráno pohřbeni ve Stěpanakertu. Pohřbívali každého, koho našli. Jejich příbuzní křičeli a traktor vedle nich kopal jámy, do kterých se těla dávala. Na hřbitově se mísil zvuk traktoru a křik. Po této scéně jsem také chtěl odejít a bylo mi jedno kam.
Kopání hrobů pro oběti střetů z 19. září.
Kamarád mi řekl, ať jsem ráno připravený, že prý jede do Arménie a může mě vzít taky. Zabalil jsem si notebook, sundal ze zdi fotku své mrtvé matky a s malým kufrem opustil město, kde jsem prožil celý život.
Na silnicích byl nespočet aut, všichni obyvatelé Náhorního Karabachu jeli do Arménie. Cesta byla strašná - déšť, zácpy, staří lidé, děti, ženy v náklaďácích… Nebylo možné se pohnout. Čekali jsme do noci a najednou nám zavolali známí ze Stěpanakertu.
„Vybuchl sklad benzinu, stovky obětí, není tu žádný lékař, rozbíjíme dveře lékáren, ale léky taky nejsou, nemůžu najít jednoho ze svých dvou synů, lidé běhají v plamenech. Nevím, co mám dělat,“ říkali tehdy.
Jak a kde dnes žijete?
Stálé bydliště v Arménii nemám. Po příjezdu do Jerevanu mi můj belgický přítel zamluvil hotel. A já si říkal, že se jen několik nocí normálně vyspím, abych se zotavil. Pak mě ubytoval jiný arménský přítel, pak další.
V každém případě ale nemohu žít ze 100 tisíc arménských dramů (v přepočtu asi 5600 korun), které mi poskytla arménská vláda (já je teda mimochodem dostal ještě o dva měsíce později), když nájemné za dům činí 400 tisíc dramů měsíčně. Ale i kdybych měl miliony dramů, stejně si nejsem jistý, jestli chci v Arménii žít.
Je velmi těžké být uprchlíkem ve vlastní zemi. Je to obtížný sociálně-psychologický stav, který se jen zhoršuje. Možná je pro jiné snadné se integrovat, ale pro mě osobně je to těžké. Arméni z Karabachu mají v podstatě stejný názor jako já. Alespoň tak mi to říkají.
S jakými hlavními problémy se nyní potýkají lidé, kteří byli z Náhorního Karabachu vysídleni?
Lidé, kteří v sobě stále nesou šok z války, se nyní potýkají s velmi těžkými sociálními problémy. Pro člověka, který ztratil domov a zemi, není snadné se ráno probudit na novém místě a začít žít normální život.
Karabaští Arméni žili po staletí na stejném území, v Náhorním Karabachu. Je pro ně velmi stresující přizpůsobit se novému prostředí, i když je to Arménie, která je zároveň jejich zemí.
Obyvatelé Karabachu své domovy opouštěli s malými zavazadly.
Člověk se cítí nepříjemně i při změně vlastní postele, ale co můžeme říci v případě změny domova a země? Zdá se, že skutečné problémy pro Karabašské Armény teprve začínají.
Nelze dát lidem 100 tisíc dramů a považovat problém za vyřešený. Lidé nemají jinou možnost, než tyto útrapy „mlčky“ snášet. Snad ani pro Německo není snadné přijmout více než sto tisíc uprchlíků. Co můžeme říci o zemi, jako je Arménie?
Máte nějaké zprávy, jak to nyní vypadá v Náhorním Karabachu?
Neustále sleduji ázerbájdžánská média o dění v Náhorním Karabachu. Pravidelně zveřejňují na sociálních sítích videa z hlavního města Stěpanakertu, kde žilo asi 60 tisíc lidí včetně mě.
Takto vyprázdněné město je prostě smutné vidět. Dovedete si představit, že by Praha byla jednoho dne prázdná? Jak byste se cítili, kdyby ji někdo přejmenoval (Ázerbájdžán označuje hlavní město za Chankendi, pozn. red.) , vyplenil a řekl vám, že ji můžete kdykoliv navštívit? Tento arménsko-ázerbájdžánský konflikt zničil mnoho domovů i snů a jeho důsledky budou bohužel ještě dlouho trvat.
