Jako ze špionážního filmu. Jak civilisté pomohli překazit Putinovy plány

Jednoho mlhavého rána před několika měsíci se Valentyn Dmytrovič Jermolenko, stárnoucí ukrajinský rybář s bolavými zády a nemocnými koleny, plavil úzkým kanálem u řeky Dněpr. Jeho rodný Cherson před nedávnem obsadila ruská armáda. Na podlaze svého člunu, v černém plastovém boxu ukrytém pod rybářskými sítěmi, měl Jermolenko schované tři rozebrané automatické pušky.

Jeho nafukovací člun se prodíral mlhou. Když vjel do zákruty, zhmotnil se před ním ruský hlídkový člun. Velitel v maskáčích stojící na palubě na něj vyštěkl: „Dědo! Kam pluješ?“ Nervózní Jermolenko drmolil cosi o rybách pro manželku, ruského velitele tím ale neoklamal. Na rozkaz prohledat člun na palubu skočil mladý voják. Černý plastový box ho zaujal okamžitě.

„Co je to?“ zeptal se. Čtyřiašedesátiletý Jermolenko se tak vyděsil, až se pomočil, vzpomíná ukrajinský rybář v reportáži amerického deníku New York Times.

Cherson v ústí řeky Dněpr u Černého moře byl dobyt v prvních dnech války. Ruští představitelé jej brzy prohlásili za věčnou součást Ruska.

Chersonská okupační vláda, vedená ruskými vojenskými veliteli a ukrajinskými kolaboranty, stáhla ukrajinské vlajky, přebrala školy a nasadila do města ruské rodiny. Snad nikde jinde na Ukrajině nevěnoval ruský vůdce Vladimir V. Putin tolik peněz a úsilí, aby město podřídil své imperiální vůli.

Marná snaha. Ukrajinské bezpečnostní služby se spojily s obyčejnými Ukrajinci a společně zformovali undergroundové hnutí. Novináři z New York Times hovořili s desítkami obyvatel Chersonu, kteří popisovali totéž, co Jermolenko. Oduševnělými partyzány chersonského undergroundu se stali studenti, automechanici, babičky i boháči s jachtami. Jejich vyprávění má potenciál slušného špionážního filmu.

Partyzáni pořizovali tajné videozáznamy ruských jednotek a posílali je ukrajinským silám spolu s mapovými souřadnicemi. Pomocí kódových jmen a hesel šířili zbraně a výbušniny Rusům přímo pod nosem. Někteří dokonce vytvořili malé útočné týmy, které v noci ruské vojáky vykrádali. Strach a paranoia, které se ve městě šířily, byly oboustranné.

Když se v polovině listopadu ruská armáda narychlo stáhla a Putin zažil zatím asi největší válečnou ostudu, stal se Cherson mocným symbolem. Cherson nabídl záblesk naděje všem spojencům, kteří pochybovali o odhodlání Ukrajiny, i samotným Ukrajincům, kteří po měsících utrpení potřebovali vzpruhu. Poselství se nevytrácí ani nyní, když ruská vojska z Chersonu odtáhla.

„Nikdy jsem nepochyboval o tom, co jsme dělali,“ řekl Dmytro Jevminov, majitel jachty, kterého Jermolenko naverboval, aby v loděnicích ukrýval zbraně a pytle s granáty. „Nikdy předtím mi nedošlo, jak rád mám svou zemi.“

Na první pohled nevypadají Jermolenko a jeho žena Olena jako románoví povstalci. Přebývají jen v malé kuchyni, kde jako jediný zdroj tepla v domě slouží plamen na sporáku. Před novináři se pošťuchují a dohadují se, kdo z nich je větší vlastenec.

„To já jsem tě do toho donutila,“ řekla Olena s úsměvem. „No,“ povzdechl si Jermolenko, „tahle země mi možná nedala všechno, co jsem chtěl. Ale pořád je to moje země.“

Před důchodem manželé Jermolenkovi provozovali obchod s uzenými rybami. První den invaze, 24. února, vtrhly do Chersonu, který měl před válkou asi 300 000 obyvatel, tisíce ruských vojáků. Stejně jako v mnoha jiných ukrajinských městech se místní obyvatelé, někteří s vojenskými zkušenostmi, sdružili do skupiny známé jako síly územní obrany, aby se pokusili odrazit moskevskou armádu. Jermolenko a jeho dospívající vnuk, který se také jmenuje Valentyn, se přihlásili do armády.

Zbraní příliš neměli, většinou jen staré lovecké pušky. Čáru přes rozpočet jim udělalo strategické rozhodnutí ukrajinské armády stáhnout se z Chersonu a nechat místní bojovníky na holičkách.

Několik dní po invazi se pokusili přepadnout ruskou kolonu, ale podle svědků se jim to nepodařilo a nejméně 18 členů domobrany na zmrzlé zemi padlo. Poté chersonský odboj změnil taktiku a stáhl se do ústraní.

Příslušníci místních obranných sil spolu s civilisty začali ruské jednotky ve městě špehovat. Ukrajinské bezpečnostní služby to podporovaly - během několika dní po vypuknutí války zřídily na Telegramu a dalších podobných platformách speciální kanály, kam mohli lidé posílat strategické tipy.

Jermolenkovi se dobrovolně přihlásili ke shromažďování informací ze svého okolí. Ve městě žili už dlouho a znali se snad s každým. Jermolenko udržoval kontakty v ukrajinské armádě díky svým vazbám na síly teritoriální obrany. Každý den dostávali manželé desítky videí, zvukových souborů a textů, které sledovaly polohu ruských vojáků pohybujících se jejich městem - kolik jich bylo, jaká vozidla používali a jaký byl směr jejich pohybu. Jakkoli šlo o nebezpečnou činnost, dobrovolníků bylo stále dost.

„Zásobovala nás třeba babička žijící ve výškovém domě,“ uvedla 65letá Jermolenková. „Dima a Oksana ze své plachetnice sledovali ruské říční hlídky. Všude jsme měli lidi.“ Dům Jermolenkových se stal „vysílačem“. Undergroundové hnutí se stále rozvíjelo. Během následujících týdnů ukrajinští vojenští velitelé a agenti zpravodajských služeb sídlící mimo město požádali důvěryhodné civilisty, včetně Jermolenkových, aby pro ně dělali ještě více.

Život v Chersonu začínal být velmi chmurný. Docházely potraviny, obchody byly zavřené. Lidé neměli práci. Ruské jednotky pátraly po civilních špionech - mnozí obyvatelé se svěřovali se znepokojivými příběhy o tom, jak byli oni sami nebo jejich známí odvlečeni do mučíren a podrobeni elektrickým šokům a sadistickému bití.

Odpor obyvatel však neustával. V polovině dubna se na budovách po celém Chersonu záhadně objevily nastříkané žluté stužky. I takto malý akt vzdoru postačil - ruští vojáci byli tak rozzuření, že vtrhli do železářství a požadovali zhlédnutí záznamů z uzavřeného televizního okruhu, aby zjistili, kdo žlutou barvu kupoval.

Valentyn Jermolenko si musel dávat pozor, komu se svěřuje. Pomalu navázal přátelství s panem Jevminovem, úspěšným podnikatelem, který původně plánoval podniknout cestu kolem světa. Místo toho se oba muži se scházeli na nábřeží, předstírali, že pozorují ryby, nebo se bavili o lodích. Přitom špehovali ruské hlídky slídící po řece.

Jednoho dne si Valentyn vzal Jevminova stranou a zeptal se: „Kdyby se mi něco stalo, budete krmit mé psy?“ „Budu,“ slíbil mu Jevminov.

Jermolenko časem cítil, že se dostává na nebezpečnou půdu. Svěřil se, že začal dostávat šifrované zprávy od kontaktů v odbojové síti o zbraních. Zprávy byly útržkovité - kódové jméno, místo, heslo. Jeho úkolem bylo převážet útočné pušky, náboje a granáty z jednoho místa na druhé. Tyto zbraně pak putovaly od civilistů k civilistům, až nakonec skončily u tajných ukrajinských bezpečnostních agentů, kteří v tichosti pronikli zpět do Chersonu, nebo k příslušníkům podzemních sil teritoriální obrany.

„Systém byl vybudován jako články řetězu,“ řekl Oleksandr Samojlenko, šéf chersonské oblastní rady, který pomáhal koordinovat partyzánskou činnost zvenčí. „Žádný člověk neznal další článek, takže kdyby někoho chytili, neohrozilo by to celou operaci.“

Jermolenkův vnuk, kterému bylo v té době osmnáct let, se nemohl dočkat, až se zapojí. Spolu s dalšími třemi mladíky se připojil k buňce, která v noci pronásledovala ruské vojáky. Ruské vojáky popsal jako nedbalé, často prý chodili po nábřeží potmě s rozsvícenými telefony v ruce, aniž by si uvědomovali, jak ve tmě září.

Pochlubil se, že se jeho týmu podařilo zabít nejméně 10 Rusů. Jeho výpověď se nepodařilo nezávisle ověřit, historky o zabitých nepřátelských vojácích však novinářům NYT potvrdili místní i členové obranných sil.

„Nejdřív jsem byl vyděšený,“ přiznal Jermolenko. Jeden z kamarádů podle něj před každým útokem do sebe obrátil sklenici vodky. Ale brzy, řekl Valentyn, se otrkali a začali střílet ruské vojáky zblízka a vytrhávat zbraně z jejich ještě teplých těl.

Během léta nejen Jermolenkovi přihlíželi, jak se jejich město rusifikuje. Propagandistické billboardy na nejrušnějších chersonských bulvárech zdobily pruhy bílé, modré a červené barvy v duchu ruské vlajky, které mnozí místní posměšně říkali „Aqua fresh“ (odkaz na zubní pastu, pozn. red.).

Projevy vzdoru se objevovaly stále. Když okupační vláda přerušila obchodní styky s Ukrajinou a poté nařídila dopravním společnostem v Chersonu, aby odvážely ukradené ukrajinské obilí do Ruska, některé odmítly, což s sebou neslo nemalé riziko.

„Napadli naši zemi,“ řekl Roman Denyšenko, majitel přepravní firmy, který byl později unesen. „Nehodlal jsem s nimi spolupracovat. Tečka.“

Do bytů po uprchlých Ukrajincích se začaly stěhovat ruské rodiny. V chersonských parcích a supermarketech se běžně objevovaly ruské děti, o kterých obyvatelé říkali, že jsou to děti agentů rozvědky.

Samojlenko, šéf chersonské oblastní rady, uvedl, že civilisté spolupracující s armádou posílali v reálném čase informace ze sledování, díky kterým mohly ukrajinské síly v polovině září bombardovat setkání vysoce postavených kolaborantů a o několik týdnů později hotel plný ruských zpravodajských důstojníků. Za těmito úspěchy dle něj stály dva faktory: přesnost amerických dělostřeleckých zbraní a partyzánské zpravodajství.

„Jen díky obyvatelům došlo k osvobození tak rychle,“ řekl.

Ukrajinská armáda, která měla k dispozici nové, výkonnější zbraně, zvýšila tlak. Vyhodila do povětří mosty přes řeku Dněpr. Pozemní síly postupovaly krajinou a tlačily se ze tří stran. Začátkem listopadu se daly ruské síly na útěk.

„Nevěděli jsme, co se tam děje,“ řekl Jermolenko. 11. listopadu zabušil na jeho vrata opravář a radostně oznámil, že dorazily ukrajinské jednotky. Manželé Jermolenkovi odjeli na hlavní náměstí v Chersonu a připojili se k davům ohromených a šťastných lidí, kteří oslavovali osvobození města. „Nevěřili byste, co jsem dělal poprvé v životě,“ řekl. „Políbil jsem policistu.“

Manželé Jermolenkovi považovali za důležité ocenit všechny obyvatele čtvrti, kteří se na odboji podíleli. A tak jednoho rána na jejich dvoře uspořádali setkání dvou desítek partyzánů, mužů a žen od dvaceti do sedmdesáti let, zabalených do těžkých kabátů a vlněných čepic. Vítr se zvedal od řeky a šlehal je do zarudlých tváří. „Chci poděkovat všem, kteří nás nezradili,“ pronesl Jermolenko.

A tehdy v květnu, když ho na lodi odchytil ruský voják? Mladík černý plastový box rozlomil a pohlédl dovnitř. Zřejmě si ale nechtěl špinit ruce a nepodíval se pod rybářskou síť. Kdyby voják zbraně pod ní našel, byl by Valentyn Jermolenko na místě zastřelen.