Jako Stalingrad. Rusko si pomáhá opojením z vítězné světové války

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Bývalý ruský prezident Dmitrij Medveděv se už dávno zapsal do povědomí jako kremelský „jestřáb“, který průběžně vypouští drsné až urážlivé komentáře na adresu Kyjeva či Západu, a který po necelém roce války může sotva něčím překvapit.

V sobotu 21. ledna však Medveděv přeci jen zaujal. V příspěvku na sociální síti Telegram popsal nynější konflikt na Ukrajině jako novou Velkou vlasteneckou válku. To je označení, které Rusové používají pro vlastní část 2. světové války od napadení bývalého Sovětského svazu.

„Ukronacisté a západní Evropa jsou přímí následníci těch, kteří bojovali proti Rusku. A válka s nimi je tedy novou vlasteneckou válkou. A vítězství bude naše. Stejně jako v letech 1812 a 1945,“ napsal Medveděv, který je v současnosti místopředsedou ruské státní bezpečnostní rady.

Je celkem vedlejší, že reagoval na slova šéfa diplomacie Evropské unie Josepa Borrella, který připomněl porážky francouzského císaře Napoleona a nacistického vůdce Hitlera při jejich taženích proti Rusku. Pozoruhodné je samotné srovnání, které se v poslední době v ruském veřejném prostoru objevuje čím dál častěji.

Už měsíc před Medveděvem zmínil vlasteneckou válku ve spojitosti s boji na Ukrajině i prezident Vladimir Putin, když vystoupil s proslovem na zasedání tzv. kolegia ruského ministerstva obrany.

„Bojujete – víte, já se těchto přirovnání nebojím, nejsou to žádná velkolepá slova – stejně jako hrdinové války z roku 1812, první světové války nebo Velké vlastenecké války,“ řekl směrem k vojákům, kteří se zúčastnili bojů na Ukrajině.

Kreml přitom stále rozhodně odmítá označovat těžké boje na Ukrajině jako válku. Pod hrozbou postihů prosazuje zlehčující označení „speciální vojenská operace“. Uvedené srovnávání s rozsáhlými válkami z předchozích dvou století, ve kterých padly desítky milionů obyvatel ruské, respektive sovětské říše, však nasvědčuje tomu, že Putinův režim hodlá charakter vlekoucího se konfliktu v oficiálním jazyce „povýšit“.

Pro ruskou propagandu je typické, že přeměnu „operace“ na „válku“ si podle jejího vysvětlení vynucuje Kyjev, respektive Západ, z něhož se prostřednictvím vyzbrojování Ukrajiny stává faktický účastník konfliktu. Jako potvrzení pro tuto interpretaci Moskva naposledy využila rozhodnutí německé vlády o uvolnění vývozu tanků typu Leopard na Ukrajinu.

„Padesát silných států cpe peníze a vybavení, které proti nám bojuje, do Ukrajiny, která tak není o nic slabší než Třetí říše vzoru 1941–1945,“ napsal po oznámení o tancích známý ruský vojenský zpravodaj Alexandr Sladkov, který se také pustil do srovnávání speciální operace na Ukrajině s vlasteneckou válkou.

Mnoho podobností ale nenašel. Například otevření druhé fronty ze strany Západu jako v roce 1944 podle něj nehrozí. Stejně tak se Rusko nedočká hospodářské podpory, jakou dostávala Velká Británie nebo Sovětský svaz od Spojených států přes zákon o půjčce a pronájmu. Moskvu by podobným způsobem mohly podržet Čína, Írán, Indie nebo Severní Korea, ale nemají se k tomu. Rusko ale stejně nemůže prohrát, protože je jadernou velmocí, uzavřel Sladkov.

Jiní ruští autoři jsou při hledání historických paralel mezi vlasteneckou válkou a boji na Ukrajině vynalézavější. Není to snadné, vždyť válka mezi Německem a Sovětským svazem vypukla a probíhala za úplně jiné mezinárodní konstelace, byla součástí světového konfliktu a od jejího skončení už uběhlo skoro 78 let. Vybírá se tak cokoli, co se hodí.

Například jeden z předních komentátorů Maxim Sokolov postavil svůj nedávný text pro agenturu RIA Novosti na tezi, že v letech 1812 a 1941 Rusko nenapadla jen jedna země, ale ve skutečnosti mnohonárodní síly.

Zdůraznil, že Napoleonovu Velkou armádu netvořili zdaleka jenom Francouzi, ale zhruba z poloviny ostatní evropské národy. „Podobný obrázek byl v roce 1941. Kromě wehrmachtu bojovaly proti SSSR pravidelné armády Itálie, Rumunska, Finska, Maďarska, Slovenska a Chorvatska. Stejně tak dobrovolnické formace ze Španělska, Francie, Holandska, skandinávských a pobaltských zemí,“ uvedl Sokolov. Nezapomněl se zmínit také o „přínosu Čechů“ k válečnému hospodářství Německé říše, konkrétně ve strojírenství.

V ruském veřejném prostoru, z něhož úřady po zahájení invaze vytlačily i zbytky opozičních a nezávisle vystupujících médií, je podobný způsob účelové historické argumentace běžný. Stejně jako „roubování“ negativních dobových označení na současné reálie. Ruská propaganda už léta vytrvale přirovnává Ukrajinu k Německu za vlády Adolfa Hitlera. Pro označení vlády prezidenta Volodymyra Zelenského se běžně používá výraz „nacisté“ (ukronacisté) a jeho žádané svržení a následná rusifikace země se nazývá „denacifikace“. V ruském oficiálním pojetí je to zcela ospravedlnitelné, protože mezi obdobím vlastenecké války a nynějším konfliktem podle Moskvy existuje přímá spojitost.

„Tato hydra fašismu nebyla zcela zničena a rozdrcena a vyrašila své výhonky na západní Ukrajině. Celý kyjevský režim, který zachytil a obsadil významnou část Ukrajiny, je ideologickým dědicem fašistů, kteří proti naší vlasti bojovali ve 40. letech,“ prohlásil válečný zpravodaj ruských státních televizních kanálů Nikolaj Dolgačev.

Při zpětném pohledu na přístup ruského (sovětského) státu k odkazu vlastenecké války působí paradoxně, že za Putinovy vlády se manipuluje s historickým výkladem srovnatelně, nebo spíš ještě více než za komunistického režimu.

Jak už v loňském roce upozornili nezávislí ruští historici a sociologové, náhled na válku se za sovětské éry měnil. Vítězství nad fašismem se kupříkladu zpočátku příliš neoslavovalo, už v roce 1947 se 9. květen znovu stal pracovním dnem. Vládnoucí režim zároveň utajoval nebo umenšoval některá nepříjemná fakta. Například to, že sovětské ztráty na životech během války nedosáhly sedmi milionů, ale troj- až čtyřnásobku, se lidé dozvěděli až ve druhé polovině 80. let v éře perestrojky.

K jakési rehabilitaci odkazu vlastenecké války došlo až asi 20 let po jejím skončení. Za éry komunistického vůdce Leonida Brežněva se z vítězství Rudé armády stal jakýsi tmel sovětské společnosti, stát také začal více pečovat o veterány. Na rozdíl od současnosti však v prvních desetiletích po válce existovala kromě státní, oficiální paměti také autentická, živá paměť, kterou veřejnosti předávali přímí účastníci bojů. I když vládnoucí režim udržoval v historii „bílá místa“, přítomnost a autorita někdejších vojáků bránila tomu, aby manipulace s fakty byla úplně bezbřehá.

Až postupný odchod pamětníků na věčnost umožnil vedení státu, aby interpretaci války dostal pod plnou kontrolu. Po nástupu Vladimira Putina, obzvláště od jeho návratu do prezidentského úřadu v roce 2012 si administrativa výklad války fakticky zmonopolizovala a začala ho cílevědomě využívat. „Z paměti se stala ideologie, respektive náboženství,“ poznamenala historička Irina Ščerbakovová, spoluzakladatelka mezinárodní organizace Memorial.

Proč se mnoho Rusů s předepsaným uctíváním vlastenecké války ztotožňuje? Podle některých odborníků je to důsledek komplexu poraženého národa, který Rusové zakusili v 90. letech. Vědomí neúspěchu v soupeření se Západem umocnil rozpad Sovětského svazu a následné ekonomické a sociální otřesy za prezidenta Borise Jelcina.

Upnutí se k někdejšímu vítězství proti Německu pak zafungovalo jako jakási kompenzace. Proti „nespravedlivé porážce“ ve studené válce bylo postaveno „spravedlivé vítězství“ ve druhé světové válce. Averzi vůči Západu pak prohloubil i rozšířený názor, že bývalí spojenci nechtěli dostatečně uznat dominantní roli Sovětů na porážce Němců. Putin dokázal tento fenomén dokonale podchytit.

A tak se rozmohl kult Svatojiřské (Georgijevské) stuhy, znovu se začaly pořádat pompézní přehlídky a pochody. Znovu se také vytěsňují nebo překrucují nepříjemné historické kapitoly, jako byl pakt Molotov-Ribbentrop z roku 1939 o rozdělení vlivu mezi Německem a Sovětským svazem ve východní Evropě, nebo masová poprava zajatých polských důstojníků v Katyni.

Kdo si v Rusku dovolí předepsaný výklad zpochybnit, vystavuje se postihu. Od roku 2021 platí dodatky zvláštního zákona o zachování památky vítězství sovětského lidu ve Velké vlastenecké válce, které zakazují srovnávání komunistického a nacistického režimu nebo popírání klíčového podílu sovětského lidu na porážce nacismu. Od loňska se mohou za porušení zákona udělovat pokuty, provinilci mohou skončit i ve vězení.