Jako malá smrt. Ženy vojáků pluku Azov na své muže čekají už tři roky

Už třetině vojáků 12. brigády Národní gardy Ukrajiny se podařilo vrátit z ruského zajetí.

Příslušníci pluku Azov a námořní pěchoty, kteří do května 2022 hrdinsky drželi obranu mariupolských oceláren, však nadále zůstávají v rukou nepřítele. Moskva je odmítá propustit už téměř tři roky, označila je totiž za teroristickou organizaci.

Poslední zprávy o obráncích Mariupolu oběhly svět, když padli do zajetí ruské armády. Od té doby o většině z nich nikdo neslyšel.

Rusové údajně přes tisíc zajatých ukrajinských vojáků převezli na své území k vyšetřování a několik z nich - jak potvrdily četné nezávislé investigace - zavraždili při hromadném útoku ve věznici Olenivka v Doněcké oblasti.

Příbuzní azovstalských obránců už téměř tři roky neví, co se s nimi stalo. Při každé výměně vojáků mezi Ruskem a Ukrajinou zoufale čekají, jestli se se svými muži, syny a bratry shledají.

„Pokaždé se spolu modlíme. A když tam nejsou, je to pro nás pokaždé jako taková malá smrt,“ říká pro dokumentární sérii LINIE Kateryna Prokopenková, zakladatelka asociace Azovstal Families a manželka velitele pluku Azov Denyse Prokopenka.

„Je to s tebou 24 hodin, sedm dní v týdnu. Usínáš a myslíš na kluky v zajetí. Probudíš se a zase na ně myslíš. Zdá se ti o tom. Mám to takhle tři roky a nebere to konce. Beru, že to tak bude, dokud nebudou všichni propuštěni. Můj manžel se vrátil, ale já prostě nemohu dál normálně žít, i kdybych mohla. Nedokážu to. Je to ve mně jako tetování, zaryté hluboko v srdci,“ říká Prokopenková.

Šéf Azovu Prokopenko neskrývá frustraci. Přestože on sám se už vrátil v jedné z výměn mezi Ruskem a Ukrajinou, 900 jeho vojáků na návrat stále čeká. Ukrajina se nevzdává snahy o jejich propuštění, ale čelí neochotě ruské strany jednat.

„Jako důstojník se raduji z propuštění každého Ukrajince ze zajetí. Ale jako velitel brigády Azov nemohu mlčet o životech svých vojáků. Téměř 33 měsíců trpí nelidskými podmínkami v ruských věznicích, které fungují podle nejhorších zásad sovětských gulagů,“ popisuje Prokopenko.

V květnu 2022 opustili mariňáci a vojáci z pluku Azov ocelárny Azovstal a kapitulovali pod bezpečnostními zárukami a příslibem propuštění během „několika měsíců“. To se však nestalo.

Moskva je vnímá jako vysoce motivované a zkušené bojovníky, kteří se po propuštění okamžitě vrátí do služby, jak ukazuje případ samotného Prokopenka.

„Už čtyři roky čekám na svého snoubence Bohdana. Žili jsme spolu 6 let, ale nestihli jsme se vzít. Nemám žádné informace o tom, kde je, protože Rusové drží místo, kde se nachází, v utajení. Třicet dva měsíců nevíme, co se stalo s našimi blízkými,“ svěřuje se Kateryna.

Zpočátku to byly krátké zprávy, někdy hlasové vzkazy a fotografie. Postupem času však veškeré spojení utichlo. Ženy a matky teď ví pouhé střípky informací od mužů, kteří už byli vyměněni. Z omezených informací, které se jim dostávají a které novinářům popsaly, je jasné, že podmínky zajetí jejich mužů ani zdaleka neodpovídají Ženevské úmluvě o zacházení s válečnými zajatci.

„Víme, že prostory, ve kterých jsou drženi, jsou přeplněné, dostávají minimum jídla a pijí znečištěnou vodu,“ upozorňuje Prokopenková.

Ukrajinské ozbrojené síly navíc již dříve uvedly, že z příběhů propuštěných válečných zajatců je jasné, že podstoupili fyzické i psychické mučení. O tom ostatně vypovídá i Prokopenko.

Podle nového reportu lidskoprávní organizace Amnesty International je situace ukrajinských zajatců ještě horší, než se dosud předpokládalo. Výzkumníci dokumentují systematické odříznutí ukrajinských válečných zajatců a civilistů od jakéhokoliv kontaktu s vnějším světem, což umožňuje pokračující mučení a nelidské zacházení, dokonce i nezákonné popravy bez jakéhokoliv dohledu.

Generální tajemnice Amnesty International Agnès Callamard zdůrazňuje, že tato strategie není náhodná, ruské úřady ji záměrně využívají k dehumanizaci zajatců a k psychickému nátlaku na jejich rodiny, které zůstávají v nejistotě ohledně osudu svých blízkých. Zjištění vycházejí z rozhovorů se 104 lidmi na Ukrajině, které organizace vedla mezi lednem a listopadem 2024.

„Začali mě mučit hned. Bili mě elektrickými paralyzéry a speciálními obušky, bylo to nesnesitelně bolestivé. Viděl jsem, jak po tom kluci začali umírat. Jejich srdce to už prostě nevydrželo,“ popsal například Volodymyr Ševčenko, který v ruském zajetí strávil více než dva roky.

Jako jeden z nejotřesnějších důkazů ruské brutality vůči válečným zajatcům studie odkazuje právě na masakr ve věznici Olenivka, který se zároveň stal jedním ze symbolů teroru a brutality ruské války na Ukrajině. V noci na 29. července 2022 otřásla detenčním centrem mohutná exploze. Uvnitř bylo 198 ukrajinských vojáků – 130 utrpělo vážná zranění, 54 jich zemřelo.

Moskva se snažila svalit vinu na Ukrajinu a tvrdila, že šlo o ostřelování. Analýzy satelitních snímků, výpovědi přeživších i nezávislá vyšetřování ale odhalily jinou pravdu: šlo o promyšlený masakr provedený zevnitř. Akt msty, který měl zajatce zastrašit a znemožnit jejich výměnu.

„Serhij mi napsal, že je berou do zajetí. Řekl, že se mu tam nechce, ale že bude všechno v pořádku. Párkrát jsme si napsali a zavolali. Věřila jsem, že to bude dobré. A potom je Rusové prostě napadli. Někteří mohli přežít, ale zemřeli jen proto, že se jim nedostalo pomoci. Okupanti se jim jen smáli a ani nedovolili chlapcům si navzájem pomoci,“ říká Olga, která v útoku přišla o svého muže.

Když se začalo šířit, že se něco stalo zajatcům v Olenivce, nevěřila tomu. „Zdálo se to jen jako ruská psychologická operace. Snažila jsem se najít záběry, abych v nich odhalila, že to je falešné. Ale pak mi kamarádka poslala seznam jmen mužů, kteří tam údajně zemřeli. Přišel čas se s mým mužem naposledy rozloučit,“ dodává Olga.

Přestože novináři z ukrajinského deníku The Kyiv Independent loni na podzim v rozsáhlém investigativním dokumentárním filmu odhalili řetězec Rusů, kteří Olenivku údajně spravovali a nakonec ji vyhodili do povětří, samotné důkazy nestačí k tomu, aby okupanty postavily před soud.

Podle zprávy OSN Rusko nejenže zabránilo všem snahám mezinárodního společenství o nezávislé vyšetření útoku, ale také zničilo důkazy.