Článek
Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.
Když se Nir Barzilai, ředitel Ústavu pro výzkum stáří na Albert Einstein College of Medicine v New Yorku, setkal se Helen Reichertovou, bylo jí 100 let a kouřila cigaretu.
Jak nedávno americký lékař vzpomínal pro New York Times, stará paní mu vyprávěla, jak ji lékaři opakovaně nabádali, aby přestala kouřit. Ale všichni ti doktoři mezitím zemřeli a ona stále žije, dodala. Nakonec zemřela v roce 2011, 10 let po setkání s Barzilaiem.
Podobných příběhů o „staletých“, kteří ignorují doporučení lékařů, můžete s trochou snahy najít bezpočet. Jejich každodenní návyky často popírají obvyklá doporučení ohledně stravy, dostatku pohybu, omezení alkoholu a kouření.
Zároveň ovšem nepochybně platí, že přehlížení těchto rad je nerozumné a s největší pravděpodobností vám život opravdu zkrátí. Přesvědčivých důkazů v tomto směru máme ještě mnohem více než roztomilých příběhů o stoletých, kteří denně kouří a pijí několik skleniček vína.
Co si z toho ale vzít? Lze dlouhověkost přičíst životnímu stylu, nebo jde jen o štěstí (respektive štěstí v tom, jaké geny dostaneme „do vínku“)? Nu, zdá se stále zjevnější, že obě odpovědi jsou správné, ale smysluplné je chovat se tak, jako by pravdivá byla jen jedna.
Výzkumy naznačují, že dosažení věku 80 nebo dokonce 90 let je z velké části v naší moci. Existují velmi jasné důkazy, že pro většinu z nás zdravý životní styl jednoznačně prodlužuje život.
Analýza
I po zhubnutí si tělo ponechává „památku“ na obezitu přímo v tukových buňkách, tvrdí nový výzkum, který podle jeho autorů může napovědět, proč je pro většinu lidí tak těžké udržet si po zhubnutí zdravou váhu.
Abychom se drželi „nových dat“, můžeme zmínit zajímavé výsledky studie na skupině amerických vojenských veteránů, která byla zveřejněna minulý rok. Veteráni jsou velmi vděčným souborem pro podobný výzkum, protože vědci mají k dispozici velmi kvalitní a detailní údaje o jejich zdraví a celé řadě dalších faktorů.
Studie analyzovala životní styl více než 276 tisíc mužů a žen. Její autoři dospěli k výsledku, že osvojení si osmi zdravých návyků může lidem přidat až 24 let života. O jakých návycích to mluvíme?
Nejde o nic převratného, na co byste nejspíše nepřišli sami. Doporučení jsou: zdravě jíst, pravidelně se hýbat, dobře spát, vyhýbat se dlouhodobému stresu, udržovat si hodnotné mezilidské vztahy a vyhýbání se kouření, zneužívání léků či jiných látek a nadměrnému pití alkoholu. Nejde o nic, co by bylo těžké vymyslet, obtížnější je doporučení dodržet.
Vraťme se ovšem k naší studii: pokud veteráni dodržovali všech osm zdravých návyků, podle výpočtu autorů mohli očekávat, že se dožijí přibližně 87 let. Což je skoro o 10 let více, než kolik činí průměrná očekávaná délka života v USA.
Což rozhodně není špatné. Ale zároveň to znamená, že i pokud „děláte všechno správně“, nedá se příliš očekávat, že se dožijete sta let.
Dlouhověcí povaleči
Lidé, kteří se dožívají extrémně vysokého věku – tedy například kolem sta let či přes sto let – nemívají často zdravější návyky než my ostatní. Ilustruje to například studie publikovaná v Journal of the American Geriatrics Society v roce 2024.
Zaměřila se na skupinu aškenázských Židů, kteří dosáhli výjimečně vysokého věku (přes 95 let) a porovnala jejich životní styl s běžnou americkou populací ve věku 65–74 let. Výzkum se zaměřoval na to, jak se každodenní návyky dlouhověkých liší od většinové populace.
Respondenti sami připisovali svůj dlouhý život genetickým vlohám, zdravé stravě a pozitivnímu přístupu k životu. Že by byli vášnivými vyznavači zdravého životního stylu, se rozhodně říci nedá.
Agenda: Umíme prodloužit zdravý život o deset let, říká investor do dlouhověkosti
V Česku se v roce 2024 narodilo nejméně dětí v historii měření. Pokles porodnosti se v tuzemsku kombinuje s jednou z nejkratších dob dožití ve zdraví v Evropě. Demografický vývoj může zvrátit odvětví dlouhověkosti.
Téměř 60 % mužů v dlouhověké skupině přiznalo, že během svého života vykouřili více než 100 cigaret. U běžné populace bylo zhruba 75 %, tedy téměř stejně. A pokud jde o fyzickou aktivitu, pouze 43 % těchto dlouhověkých mužů ve svých 70 letech pravidelně cvičilo – to je méně než u „kontrolní skupiny“ běžných Američanů. (Autoři se jich ptali zpětně na to, jak se chovali v 70 letech, protože je zajímalo, jak se chovali v průběhu svého života, že dosáhli tak vysokého věku.)
Ženy na tom byly podobně – fyzická aktivita, speciální diety či nízký příjem soli a tuku se v jejich životních zvyklostech nijak výrazně nelišily od průměru. A co obezita? Překvapivě byla míra nadváhy v této skupině žen dokonce vyšší než u kontrolní skupiny: 34 % oproti 25 %. (U zbytku dlouhověkých to, pravda, neplatilo, byli méně obézní než běžní Američané.)
I přesto že v mnoha ohledech nedělají nic jinak než většina ostatních, lidé, kteří se dožívají extrémně vysokého věku, ovšem obecně mívají méně často nemoci spojované se stárnutím, jako jsou srdeční choroby, rakovina nebo demence (viz například tuto práci z časopisu GeorScience).
Vedoucí dlouhodobé americké studie dlouhověkých rodin jednoduše nazvané Long Life Family Study Michael Province z Lékařské fakulty Washingtonovy univerzity novinářům potvrdil, že to tak je na první pohled: „V naší studii jsou rodiny, kde se hodně kouří, nebo rodiny, kde je normální lenošit na gauči.“
Výherci v loterii?
Co tedy dlouhověké rodiny spojuje? Celá řada výsledků naznačuje, že „dobré geny“. Ukazuje se, že někteří lidé mají geny, které je ve zvýšené míře chrání před důsledky běžných a rozšířených chorob a problémů, jako jsou nemoci srdce, rakovina nebo metabolické poruchy. Jejich těla pak nejspíše „snáší“ škodlivé vlivy lépe než naše.
Jak je to možné? Všichni máme sice v těle stejné geny, tedy geny se stejným názvem – ale ne totožné. Gen je v podstatě jen název pro vybraný úsek, který obsahuje návod na výrobu nějaké látky v těle (bílkoviny). Jako třeba jedna „kapitola“ v nějaké učebnici či uživatelském manuálu.
Ale byť máme všichni v těle několik desítek tisíc „návodů“ na stejné produkty, nemáme je identické. Každý má v textu svého manuálu drobné odlišnosti a variace. I výsledný produkt se pak nepatrně liší, byť má plnit u jednoho i druhého člověka stejnou funkci; třeba v případě hemoglobinu zajistit přenos kyslíku.
Změny jsou to často extrémně malé, ale přesto mohou ovlivnit funkci. I změna několik „písmen“ genetického kódu může znamenat, že podle genu postavená látky funguje o něco lépe či hůře.
Podcast MUDr.ování
Pokrok v boji proti roztroušené skleróze lze přirovnat k zázraku. Diagnóza už dávno nemusí automaticky znamenat brzkou invaliditu. Podle neuroložky Evy Kubaly Havrdové by v příštích letech mohl rozvoj léčby ještě pokročit.
Představte si například, že by existoval genová „varianta“, který brání kornatění tepen. Z nějakého důvodu je pomáhá udržet déle pružné. Takže kuřáci s takovou „vlohou“ by měli cévy zdravé podstatně déle než průměrný člověk.
To je hypotetický příklad, takovou genetickou variantu neznáme (nebo se ji alespoň autorovi nepodařilo dohledat v dostupné literatuře). Ale už dnes víme o řadě různých variant lidských genů, které skutečně ovlivňují náchylnost k chorobám.
Například gen nazvaný APOE ovlivňuje riziko Alzheimerovy choroby. Jeho primární funkce je jiná, ovlivňuje zpracování tuků v těle. Ovšem stejně jako prakticky každý jiný gen, fungování organismu ovlivňuje vícero způsoby, z nichž většině zatím nerozumíme (to platí obecně u všech genů).
Víme ale, že ti, kteří v těle nesou variantu nazvanou APOE4, mají vyšší riziko, že se u nich objeví Alzheimerova choroba. Ti s variantou APOE2 mají riziko snížené. Asi vás nepřekvapí, že ve studii dlouhověkých rodin je vyšší výskyt varianty APOE2, než kolik činí průměr.
Jiné geny mohou ovlivňovat samotný proces stárnutí. Jedním z nich je zřejmě gen FOXO3. Jeho funkce jsou velmi různorodé a ovlivňuje přímo či nepřímo celou řadů procesů v buňce, potažmo těle. A zároveň víme, že u lidí, kteří se dožili více než 100 let, se nápadně často objevuje jeho určitá varianta.
Účinnější brzdy?
Řada vědeckých výsledků tak naznačuje, že varianty genů spojované s dlouhověkostí mohou potlačovat následky nezdravého životního stylu.
Patří mezi ně i práce, na kterém se podílel i na začátku článku zmiňovaný doktor Barzilai. Jde o studii zveřejněnou v roce 2017, ve které autoři porovnávali výskyt problémů srdce a cév u potomků stoletých lidí v porovnání s vrstevníky.
Lidé z obou skupin, kteří žili zdravým životním stylem, na tom byli podobně; kardiovaskulární onemocnění u nich byla podobně vzácná. Ale u těch, kdo na zdravý život příliš nedbali, byl rozdíl znatelný: potomkům dlouhověkých předků se tyto potíže stále do značné míry vyhýbaly, v kontrolní skupině byly výrazně častější.
Z vědy
Menopauza bývala považována za výlučně lidskou zvláštnost a zároveň evoluční záhadu. Nedává totiž velký smysl. Úspěch daného druhu je závislý na tom, kolik má dotyčný potomků. Proč by tedy ženy neměly rodit až do konce života?
Je přitom nutné mít na paměti, že dlouhověcí rodiče nejsou zárukou ochrany proti podobným prohřeškům. Není to tak, že by existovala jedna jediná genetická „varianta“, která vás ochrání před následky stárnutí a běžnými nemocemi. Kdyby to tak bylo, (nebo těch variant bylo jen pár), genetické analýzy dlouhověkých jedinců už by na ně jasně ukázaly.
Roli nejspíše hrají celé stovky genů, které se společně podílejí na tom, že jejich nositel má velkou šanci (pochopitelně ne jistotu) dožít se požehnaného věku. V podstatě je tedy opravdu nutné vyhrát v genetické loterii – nestačí si vytáhnout jedno „číslo“, ale celou řadu čísel.
Protože 100letých je tak málo (a přibývá jich jen pomalu), „dlouhověké“ genetické variace jsou nejspíše velmi vzácné. V život do stovky let může doufat jen doslova pár jedinců ze sta. Nejspíše ti, u nichž v rodině se dlouhověkost „nosí“. A ani ti pochopitelně nemají jistotu, protože nemuseli genetický jackpot zdědit v úplnosti.
I pro potomky dlouhověkých tak platí pravidlo: neposlouchejte neortodoxní rady věkových rekordmanů ohledně životního stylu. Oni si určitou míru „rebelství“ mohou dovolit, my ostatní už podstatně méně. Snaha a péče o zdraví se nám nejspíše vrátí: třeba v tom, že nám umožní prožít větší část života ve zdraví.
