Proč selhává jednání o klimatu. Summity připomínají ráj lobbistů

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Vypadalo to jako přelomová událost. Světové společenství se shodlo, že lidská činnost přispívá ke klimatické změně. A že je třeba oteplování Země zbrzdit, ideálně zastavit.

Budeme se obloukem vyhýbat nepřebernému množství byrokratických termínů, které (ne)naplňování dohody doprovázejí. Nemůžeme se ale vyhnout několika vstupním informacím.

154 států podepsalo na konferenci v Riu de Janeiru v roce 1992 Rámcovou dohodu OSN o změně klimatu (UNFCCC). V platnost vstoupila 21. března 1994. Na dohodu navázal Kjótský protokol (1997) se závaznými cíli v oblasti snižování produkce skleníkových plynů. V roce 2015 státy podepsaly navazující Pařížskou dohodu.

Každoročně se konají konference smluvních stran, které posuzují naplňování domluvených cílů, případně je upravují. Loni se konference pod pořadovým číslem 28 konala v Dubaji. Což nás vede k podstatě problému.

„Přiznejme si to: Klimatické summity jsou k ničemu. Delegáti mluví a mluví, zatímco pozemské systémy sklouzávají ke smrtícím bodům zvratu. Od začátku jednání o klimatu v roce 1992 se celosvětově uvolnilo více oxidu uhličitého ze spalování fosilních paliv než v celé předchozí historii lidstva. Rok 2023 pravděpodobně vytvoří nový emisní rekord. Chtějí nás umluvit do zapomnění,“ psal v průběhu dubajské klimatické konference ekolog a komentátor listu The Guardian George Monbiot.

Monbiot: „Z 27 dosud dokončených summitů bylo 25 otřesných neúspěchů, zatímco dva (Kjótský protokol a Pařížská dohoda) byly poloviční úspěchy. Pokud by jakýkoli jiný proces měl úspěšnost 3,7 %, byl by opuštěn ve prospěch něčeho lepšího. Ale světové vlády pokračují v tom samém… Skoro to vypadá, že chtějí selhat.“

Není třeba vysvětlovat, co je globální oteplování a co jsou skleníkové plyny. Jsou to obecně známé věci. Sluší se ovšem připomenout, že nikoli všichni politici ani všichni vědci s konceptem klimatické změny souhlasí.

Nemusíme chodit daleko. Mezi „popírači“ globálního oteplování způsobeného člověkem je výraznou postavou bývalý český premiér a prezident Václav Klaus.

V době, kdy dohoda OSN o klimatu vstoupila v platnost, byl premiérem. A vedl boj proti „ekoteroristům“. Ekologie byla podle něj jen „šlehačkou na dortu“, na kterou si ekonomika musí nejprve vydělat. A ekologičtí aktivisté ten proces „vydělávání“ zdržují a narušují.

Velmi jasně své názory na „ekologismus“ Klaus formuloval například v roce 2002. „Ekologismus jako ideologie, jako ‚boj‘ za životní prostředí není ve skutečnosti ničím jiným než snahou ekologických aktivistů vnutit nám jejich vlastní hodnoty, jejich priority a jejich představy o dobru a zlu,“ napsal Václav Klaus. A pokračoval: „V tom je má výzva ekologům i všem upřímným ochráncům přírody: Skloňte se před neosobními silami trhu, respektujte abstraktní pravidlo úcty k vlastnickým právům.“

Neboli: Problém se změnou klimatu neexistuje. Ale i kdyby existoval, nejsou zapotřebí žádné společné globální akce, stačí, abychom nechali pracovat „neosobní síly trhu“.

Václav Klaus už není aktivním politikem a dohody o klimatu neovlivňuje. Problém je, že jakýkoli politik podobného smýšlení, který svoji zemi na klimatických summitech reprezentuje, může výsledky jednání významně ovlivnit. Podobně jako je mohou ovlivnit politici v roli lobbistů. Proces rozhodování lze totiž velmi snadno zablokovat. Od prvního summitu v roce 1992 se nepodařilo vyřešit otázku hlasování.

Možnost hlasovat zůstala pouze v rovině návrhu. Takže rozhoduje konsenzus. George Monbiot k tomu píše: „Výsledkem je, že ropné státy standardně dostaly, co chtěly. ‚Konsenzus‘ znamená, že každý národ má právo veta: 198 delegátů může souhlasit s opatřením, ale 199. delegát je může zablokovat. Převažují ty nejsmrtonosnější zájmy. Přesně podle jednacího řádu.“

Řada komentátorů i vědců považuje za symbol selhávání dohod o klimatu poslední summit, který se konal loni v Dubaji. Prezidentem konference byl Sultán Džábir, ministr průmyslu Spojených arabských emirátů a také šéf státní ropné společnosti ADNOC. Ano, byla to konference, která měla potvrdit shodu na „vypnutí“ fosilních paliv.

Ale ADNOC plánuje masivní rozšíření těžby ropy a zemního plynu. A klimatický summit podle uniklých dokumentů využil pro jednání s 15 delegacemi o obchodu s fosilními palivy. Na setkání s čínskými delegáty například ADNOC plánoval „společné posouzení pro možné využití potenciálu LNG v Austrálii, Mosambiku a Kanadě“. Kolumbijskému ministrovi sliboval, že je připraven pomoci při využití kolumbijských zdrojů fosilních paliv.

Nebylo překvapením, že summit nepřijal deklaraci o skoncování s fosilními palivy, ale zvolil mírnější formulaci o „přechodu od fosilních paliv“. Pro původní, tvrdou variantu bylo 130 ze 198 zúčastněných delegací. Usnesení zablokovaly země vyvážející ropu.

Vědci ještě teď mluví o průběhu a výsledku summitu jako o „tragédii pro planetu a budoucnost“ nebo jako o „snovém výsledku pro ropný průmysl“.

Šéfredaktorka vědeckého časopisu Nature Magdalena Skipperová řekla: „Věda mluví jasně – fosilní paliva musíme opustit. Světoví lídři zradí svoje občany a planetu, pokud nebudou ochotni tuto realitu respektovat.“

A George Monbiot shrnuje: „Během summitu se na chodbách a v zasedacích místnostech hemžili lobbisté z průmyslu fosilních paliv. Je to jako umožnit výrobcům zbraní, aby ovládli mírovou konferenci… K tomu, co by mělo být nejdůležitějším summitem na Zemi, se přistupuje jako k veletrhu.“

Je to fraška. Ne, každý nemusí mít stejný názor jako Magdalena Skipperová, většina vědců nebo George Monbiot. Není smrtelný hřích myslet si totéž, co Václav Klaus, nebo hájit zájmy ropných společností.

Ta fraška spočívá v něčem jiném: Těm summitům chybí sebereflexe. Tváří se ohromně světoborně. Zachraňují planetu a jsou průkopníky nových podob globální spolupráce.

Málokdo je ještě bere vážně.

Tahle otázka se objevuje stále častěji. Podle mnoha vědců, ale i politiků je jasné, že pokud se něco zásadně nezmění, nebudou cíle Pařížské dohody splněny. Oteplování se nepodaří udržet pod hranicí dvou stupňů Celsia, ideální cíl 1,5 stupně je zcela nereálný. A to by znamenalo, že změna klimatu začne na celý svět dopadat s tragickými následky.

Pařížská dohoda nemá žádný jasný rámec, je postavena na závazcích jednotlivých zemí, neexistuje způsob, jak jednoznačně vyhodnocovat jejich účinek ani jak státy nutit k jejich plnění. Je to spíš soubor často i upřímně míněných přání.

Má to daleko k závaznému plánu.

Je čas Rámcovou dohodu OSN nahradit něčím novým, efektivnějším? Mnozí si to myslí. Což neznamená odsouzení celého toho třicetiletého procesu. Přinejmenším pojmenoval problémy. A pomohl dostat je do centra pozornosti celého světa. Co ale dál?

Někteří vědci a ekonomové mluví o variantě „válečné ekonomiky“. Ne, se změnou klimatu se nevyrovnáme na summitech obležených lobbisty. „Klimatická krize je naše třetí světová válka,“ píše nositel Nobelovy ceny, americký ekonom Joseph Stiglitz. Přehnané přirovnání?

Podle Stiglitze ale není jiná cesta než postupovat podobně jako například během druhé světové války. Koncentrovat a přerozdělovat zdroje, mobilizovat celou společnost. Hrozba je akutní, dopadne na nás už během desetiletí. Schůzováním a řečněním to nevyřešíme. A spoléháním se na „neviditelnou ruku trhu“ už vůbec ne. Nesmíme se nechat svazovat otázkou: „Můžeme si to dovolit?“ Při vstupu Spojených států do války se takhle nikdo neptal.

I George Monbiot si myslí, že je třeba najít nové metody, které překonají dnes už bezzubé dohadování na půdě OSN. Jaké? „Ať už to uděláme jakkoli, musíme zlomit sílu průmyslu, který požírá Zemi, dříve, než oni zlomí nás. Jinak budeme přihlížet tomu, jak je promarněn další rok a jak mizí další z našich posledních šancí. Brzy už nebudou zbývat žádné roky.“