Jak se stupňují boje, národ se sjednocuje, říká český kameraman na Ukrajině

Jan Schürger a Darja Stomatová z televize CNN Prima News poskytují informace z místa nejtěžších bojů na Ukrajině, válka je zastihla na východě ve městě Charkov, kde právě zuří nejtěžší boje. Zkušený válečný kameraman Schürger v rozhovoru pro Seznam Zprávy popisuje, že protivzdušná obrana Charkova už přestala fungovat. Hovoří také o tom, jak se etničtí Rusové přidali na stranu Ukrajinců nebo proč místní přinesli českým novinářům kanystr extrémně cenné nafty.

Kdy jste odjeli z Charkova? Jaká tam byla situace?

Odjížděli jsme včera, v úterý. O tom, že odjedeme z města, jsme se rozhodovali v průběhu dne. Ráno bylo opravdu silné ostřelování města. Potřebovali jsme zjistit, jak bezpečný je průjezd z města pryč. Udělali jsme cestu z náměstí, kde jsme měli od našich spolupracovníků informace, že byl útok na hlavní budovu na Konstitučním náměstí, s tím, že zároveň zjistíme situaci okolo centra a na výpadovkách, abychom se mohli dostat z centra a dál z města.

Jak probíhal ten útok?

Útok byl v ranních hodinách, myslím, že kolem osmé hodiny. Ověřili jsme si situaci na náměstí, to trvalo asi hodinu. Vyrazili jsme na Konstituční náměstí, což bylo od nás asi pět minut autem, a natočili jsme tu zkázu, která byla vidět v úterní reportáži. Bylo tam kompletně zničené náměstí a hlavně budova Oblastní rady. Byl to útok na humanitární pomoc pro vojáky, kdy dobrovolníci sbírali palivo, oblečení a další produkty, které na frontě potřebují. Byl to útok přímo na to, ale zasáhl tu úřední budovu, kde se v té době nic nedělo. Možná tam někdo byl, to nedokážeme potvrdit, ale všechny vládní budovy, úřady, jsou vyklizené. I tak jsou cílem protivníka.

Jakmile jsme zjistili, že cesta je volná, a projeli jsme kus centra, tak jsme přijeli na hotel, kde už jsme měli připravené věci, a evakuovali jsme se do Poltavy.

Co se teď děje v Charkově?

Máme tam několik spolupracovníků, kteří nás průběžně informují. Charkov zažil snad nejtěžší noc od začátku invaze, bombardování. Protivzdušná obrana už evidentně nefunguje, protože jsme i sami slyšeli stíhačky, které létají nízko nad městem a zaměřují cíle. Je velké podezření, že jsou ve městě ruští vojáci, kteří označují jednotlivé budovy, aby se naváděly ty samotné střely nebo bombardování. V tuto dobu podle poslední zprávy od našeho spolupracovníka je centrum dost zničené, bylo zasaženo několik budov, třeba budova tajné služby SBU, ale nepřímo. Zásah dostala vedlejší budova univerzity, kde naštěstí nikdo nebyl. Budova SBU stále funguje. Řada médií říkala, že je ta budova zničená, ale zničená je budova vedle, budova univerzity.

Jak boje ovlivňují vaši práci? Jaké to je, natáčet uprostřed bojů?

Moji práci to ovlivňuje dost. Ani nezáleží na tom, jak zakomponuju… není to určitě žádné umění. Jde o to, zaznamenat realitu a vlastně potvrdit to, co natočili třeba někteří vojáci. V této době už všichni mají mobilní telefony a používají sociální sítě. Různé jednotky něco natočí, pustí to do sociálních sítí, ale zároveň probíhají silné dezinformace. Tím, že jsme na místě, můžeme tam přijet a natočit ty samé obrázky, tak potvrzujeme pravost těch obrázků. Není to ani tak kameramanská práce ve smyslu natočit vycházející sluníčko nebo krásné městečko s mráčky, nějaký časosběr. Jde o to, zaznamenat obrazově co možná nejvíc, snažit se alespoň nějak dodržet základní pravidla, aby divák udržel pozornost, ale není to o umění, jde spíš o to, pozorovat okolí, zajistit bezpečnost redaktorky a nás jako celého štábu.

Jak se pohybujete po městě? Nesetkáváte se s častými kontrolami? Nepovažují vás za diverzanty?

Vím, na co narážíte, naši kolegové na západě tyto problémy měli. My to máme naopak. Projeli jsme celou Ukrajinu ještě před invazí, abychom monitorovali situaci na západě, ve středu a na východě země. Díky tomu jsme si budovali kontakty, a když začala samotná invaze, už jsme v Charkově byli, už jsme měli nějaké zázemí, lidé o nás věděli. Tím, že jsme byli jeden z mála zahraničních štábů, de facto jediní, tak si toho lidé hodně všímali. Hlavně si všímali české SPZ na našem autě, takže nás spíš podporovali.

Stalo se nám, že nám lidé donesli naftu a prosili nás, ať zůstaneme. Ať znovu potvrzujeme ty obrázky, že opravdu to, co oni natočili a pustili ven, je pravda. Solidarita místních je obrovská. Kanystr nafty se vyvažuje zlatem, respektive několika kartony cigaret. Místní nás berou velmi, velmi pozitivně.

Musíte dodržovat nějaká nezvyklá pravidla?

Určitě ano, protože kontrola nad městem je v rukou armády. Civilní správa prakticky nemá možnosti, maximálně nás může na někoho odkázat nebo předat kontakt. Pravidla jsou taková, že oni nás prosí – a my se snažíme – nezaznamenávat vojenské checkpointy, jednotlivá vojenská stanoviště, abychom nepříteli neukazovali cíle. Všichni si uvědomují, že naši televizi nesledují jenom diváci, ale určitě i ambasáda a lidé v Rusku.

Jak se vyrovnáváte s nebezpečím? Jak se chráníte?

Snažím se dávat pozor na svoji redaktorku Darju, na sebe úplně tak nemyslím. Ale bezpečnost je samozřejmě na prvním místě a vždy si ráno, večer a v poledne říkáme, jaká je situace, co možné je, a co možné není. Mám už nějaké zkušenosti z válek, takže situaci vyhodnocujeme a podle toho reagujeme. Včera jsme vyhodnotili, že situace už není dobrá, tak jsme se stáhli do Poltavy, kde si vytváříme nové zázemí, zjišťujeme nové kontakty, místa, kam vyjet, jak reportovat a dál pokračovat v naší práci. To, že jsme jako jeden z mála zahraničních štábů na východě Ukrajiny, je pro nás velká výhoda, kterou nechceme ztratit. Myslíme si, že je to tak trošku i poslání, abychom reportovali, co vidíme.

Jaká je válka na Ukrajině ve srovnání s jinými válečnými konflikty, se kterými máte osobní zkušenost?

Každá válka je jiná. Zarazilo mě to, že ukrajinský národ je velmi podobný našemu, je to slovanský národ, těm lidem je dost rozumět. Není to třeba arabský svět, kde je kultura naprosto odlišná. Ještě mě zarazilo, že válka probíhá opravdu podle nějakých pravidel. Ta země byla součástí Sovětského svazu, obě dvě strany mají podobné vojenské výcviky. Taktika mi trošku připomíná dokumenty z druhé světové války, kdy opravdu postupují jednotky. Není to takový pouliční styl boje, jaký se používá třeba v Sýrii nebo jinde na Blízkém východě.

V jakém smyslu? Je to z obou stran organizovanější?

Je to mnohem organizovanější. Samozřejmě jsou útoky na civilní cíle, což je velmi špatné, ale co my jsme zatím viděli a slyšeli, tak útoky vždycky původně směřovaly na vojenské cíle. Když trefí třeba obytný dům, tak to na nás působí, že šlo o náhodu. Míří se tam, kde jsou vojáci, a civilisté se nechávají stranou. Překvapilo mě, že jsme vůbec mohli těch šest dní v Charkově fungovat, že jsme měli elektřinu a mobilní sítě. Z vojenského hlediska jsou to strategické body, zničit infrastrukturu. Ale evidentně jde ruské armádě o to, bojovat s vojenskými cíli, s vojenským protivníkem, snaží se obyvatelstvo co možná nejvíc chránit. Ale stává se, že zasáhnou obytné budovy a umírají civilisté. Válka je špatná. Říct, že se bojuje čestně… Dodržují se určitá pravidla, která by se měla dodržovat.

Dostali jste se do kontaktu s ruskými vojáky?

Přímo ne. Okolo našeho hotelu byla slyšet střelba, nějací ruští vojáci pronikli do města, byli ale zlikvidováni. To bylo asi dva dny zpátky, jestli si dobře vzpomínám. Když jsme natáčeli u školy, kde se zabarikádovala jedna jednotka, viděli jsme vojenskou techniku a několik mrtvých těl ruských vojáků.

Jaká je nálada mezi Ukrajinci?

Nálada je pochmurná. Jsou ve válečném stavu, jsou velmi nervózní. Ale zase jsou velmi „civilizovaní“. Fungují podle pravidel, poslouchají úřady. Oni tak byli vychovávaní, že jim někdo dá rozkaz a ten rozkaz se musí splnit. Stát relativně funguje v rámci možností. I když dochází potraviny, dochází komodity, tak se lidé snaží být slušní, v klidu a v pohodě, i když je z nich cítit silné napětí.

Projevuje se strach tím, že by volali po kapitulaci?

To rozhodně ne. Nezaznamenali jsme, že by někdo chtěl kapitulovat. Spíš naopak. Když nás jeden voják prosil, ať netočíme konkrétní pozici, protože jsou tam schovaní, že bychom je prozradili, tak byl vyklepaný. Bál se. Ale jakmile jsme se bavili o tom, jak dlouho chtějí držet pozici, tak se zklidnil a řekl: „Co to půjde.“ Na vojácích, na těch klucích je vidět, že opravdu chtějí bojovat a odhodlání neztrácejí. To rozhodně ne, spíš naopak.

Mám pocit, že čím víc se stupňují boje, tím víc se národ sjednocuje. Jak jsme projížděli celým státem, viděli jsme, že třeba lidé nesouhlasili s vládou v Kyjevě. Současná situace prezidenta a jeho podpora se rapidně zvyšuje. Dokonce sami etničtí Rusové říkají: „Nesouhlasíme s vládou, ale nikdo na naši zemi útočit nebude.“ Sami Rusové jdou rukovat, jdou do zbraně a jdou bojovat s Ruskou federací. Osobně mě to neskutečně udivuje. Nevnímají to jako boj národa proti národu, ale boj národa proti Vladimiru Putinovi, tak to sami definují.

Jaké jsou nálady vůči Západu? Zpočátku jim naše podpora přišla nedostatečná, změnilo se to?

To se také změnilo. Západ dost dlouho vyčkával a dost lidí vyčítá i nám, že jsme neříkali našim, že situace je tu kritická. Ale když se s nimi bavíme teď, tak už nás berou naprosto v pohodě. Kolega Dorazín z Českého rozhlasu říkal, že když přijela humanitární pomoc z Čech, tak se provolávala sláva Česku, jako se provolává sláva Ukrajině, sláva hrdinům. To je velká pocta, tento pozdrav tady má velký význam. Postoj k Čechům, i díky pomoci, i díky postoji naší vlády, se tady velmi změnil k lepšímu. Naopak se teď za námi otáčejí, co by potřebovali, jestli nemůžeme zjistit, proč humanitární pomoc stojí v Polsku, přicházejí jim zprávy, že pomoc nemůžeme poslat na východ. Vysvětlujeme, že je to logistický problém, oni zase žádají o kontakt a chtějí se spojit s organizátory. Všechno jde na západ, do centrální a východní Ukrajiny toho jde málo, říkají. Všichni si ale uvědomují, že logistika ve válečném období je zatížená na 200 procent.

Co na východě nejvíc schází? Jídlo? Zdravotnická pomoc?

Jídlo zatím je. V obchodech sice už moc ne, ale ve skladech ve městech ano. Ale dochází hygienické potřeby, dětské pleny. Chtějí přikrývky, protože když třeba vypadne část infrastruktury, zabalí se do několika dek, aby byli v teple. A samozřejmě všichni volají po ochranných prvcích, jako jsou neprůstřelné vesty, helmy, boty, chrániče na kolena a podobně.

Co byste vzkázal do Čech?

Nám samozřejmě redakce říká, abychom odvedli kus práce, a pokud budeme cítit, že už toho máme dost, máme se vrátit. Ale my se cítíme v pohodě. Jsme sice po čtrnácti dnech už hodně, hodně unavení, ale máme tady výbornou pozici a snažíme se ji využít. Už to není o práci, ale plníme nějakou novinářskou službu. Dokud budeme mít síly, zdroje, tak se budeme snažit stále reportovat co možná nejvíc a co možná nejobjektivněji, jak nám to půjde.