Jak padají diktátoři. Putin je typ vůdce, který bojuje až do konce

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Vladař musí míti dvě obavy: jednu vnitřní, z vlastních poddaných, a druhou vnější, z cizích mocnářů,“ napsal začátkem 16. století florentský učenec Niccolo Machiavelli v knize Vladař, která dodnes patří mezi klasická díla politické vědy.

Není známo, jestli Vladaře četl i ruský prezident Vladimir Putin. Svým chladným, účelovým a zároveň krutým způsobem výkonu moci si každopádně od některých politologů vysloužil označení machiavellista. V prodejní síti Amazon se dá koupit vydání Vladaře s Putinovým portrétem na obálce.

Pokud Machiavelliho poučka o obavách vladařů platí i v 21. století, měl by se mít Putin na pozoru. Válečným tažením na Ukrajinu si rozhněval mnoho jiných „cizích mocnářů“, a to nejenom ze států Západu. Za rezoluci, která odsuzuje ruskou invazi, hlasovalo ve Valném shromáždění OSN 141 států, proti bylo jen pět.

Oprávněná se jeví i vnitřní obava – ze zvýšené nespokojenosti obyčejných Rusů. Ti čím dál více pociťují dopady zahraničních sankcí na ruskou ekonomiku a vnímají i sílící mezinárodní izolaci v dalších oblastech včetně kultury nebo sportu.

Je však pozice Vladimira Putina skutečně v ohrožení? Může na své rozhodnutí o napadení sousední země a sveřepé trvání na její kapitulaci nakonec doplatit tím, že přijde o prezidentskou funkci?

„Předpovídat pád autoritářského vůdce je přetěžký úkol. Slabí a bojovní autokraté mohou vydržet mnohem déle, než analytici očekávají,“ napsaly nedávno odbornice na autoritářské a diktátorské vlády Andrea Kendallová-Taylorová a Erica Frantzová v článku na webu prestižního zahraničněpolitického časopisu Foreign Affairs.

Jak dokážou někteří politici odolávat, demonstrují autorky textu na příkladu bývalého prezidenta Zimbabwe Roberta Mugabeho, který ustál hyperinflaci nebo porážku v prezidentských volbách v roce 2008 a udržel se u moci ještě devět let, nebo venezuelského prezidenta Nicoláse Madura, který zůstává ve funkci i po zhroucení národní ekonomiky.

Naopak někteří zdánlivě silní vůdci byli celkem rychle sesazeni – jako bývalý egyptský prezident Husní Mubarak nebo tuniský prezident Ben Ali během „arabského jara“ v roce 2011.

Dvojice amerických výzkumnic se okolnostmi pádů autoritářských politiků zabývá dlouhodobě. Už před osmi lety publikovaly Kendallová-Taylorová a Frantzová studii, ve které analyzovaly data o příčinách politického konce vůdců z celého světa za období 1948 až 2012.

Došly k závěru, že zatímco v 60. nebo 70. letech minulého století byl za jejich nedobrovolným odchodem zpravidla politický převrat, v posledních zkoumaných letech museli častěji skončit pod vlivem masových protestů.

Jedním z důsledků tohoto trendu je tvrdý postup autokratů vůči projevům lidové nespokojenosti a s tím spojené rozsáhlé omezování občanských svobod. Jako prostředek se používají zákonná opatření proti nevládním organizacím nebo médiím.

Právě takové kroky můžeme dlouhodobě sledovat i u Putina. Po dosud největší vlně protestů během jeho éry v roce 2011, kdy v ulicích ruských měst demonstrovaly desetitisíce lidí proti zmanipulovaným volbám, Putin prosadil nový zákon o trestání vlastizrady nebo ustanovení, kterým se neukázněným nevládním organizacím a později i médiím začalo udělovat veřejné označení „zahraniční agent“. Události na Ukrajině v roce 2014, kdy byl tamní proruský prezident Viktor Janukovyč sesazen během lidové revolty, pak Putina přiměly k tomu, aby uvedená opatření dál zpřísnil.

V posledních letech se tlak Kremlu ještě více vystupňoval. Varujícím vzkazem pro nespokojence bylo zejména otrávení a odsouzení hlavního opozičního politika Alexeje Navalného.

Mezi lidmi takové zásahy prohlubují pocity strachu. Podle prosincového šetření moskevské výzkumné organizace Levada Center se téměř polovina Rusů obává návratu masových represí a 53 procent má strach ze zneužití moci ze strany vedení státu.

Další opatření, která ruské úřady zavedly od začátku invaze na Ukrajinu, dokazují, že tyto obavy jsou nyní obzvlášť oprávněné. Ruský parlament v pátek schválil narychlo přichystaný zákon, který má trestat za „fejkové“ informování o válce až patnácti lety vězení.

Současně přibyly likvidační zásahy proti médiím, která odmítají dodržovat pokyny Kremlu. Úřady po invazi odstřihly od běžného způsobu vysílání jedny z posledních nezávislejších redakcí, rozhlasovou stanici Echo Moskvy a televizi Dožď.

V budoucnu se ukáže, zda mezi prostými Rusy převáží nespokojenost a zda se naakumuluje do té míry, že se ji lidé odhodlají veřejně projevit i navzdory hrozícímu násilí.

Politolog Roger Petersen z Massachusettského technologického institutu (MIT) ve své knize Odpor a rebelie: Kapitoly z východní Evropy (Resistance and Rebellion: Lessons from Eastern Europe, 2001) zdůraznil, že pro úspěch vzpoury proti nedemokratickému režimu je důležité, aby pomyslný bod strachu nepřekonala jen malá skupina disidentů, ale co největší množství lidí.

„Byl jsem v davu ve Vilniusu v roce 1991, kdy bylo zabito 15 lidí,“ vzpomínal Petersen v britském deníku Guardian na svoji osobní zkušenost ze zhroucení sovětské nadvlády v Litvě. „Lidé nezareagovali tak, že se stáhli, místo toho se vydali do parlamentu,“ řekl.

Jestli se může nálada ve společnosti podobným způsobem vyhrotit také v Rusku, se dá těžko odhadnout. Lidé už sice kvůli zahraničním sankcím stojí fronty před bankomaty a musejí se vyrovnat s dalšími nepříjemnostmi, například že si nemohou snadno pořídit některé západní výrobky, podle některých místních pozorovatelů se ale velká část Rusů v pohledu na ukrajinskou válku ztotožňuje s oficiální státní propagandou a jsou ochotni se smířit i s poklesem životní úrovně.

I z těchto důvodů převládá mezi odborníky názor, že Putin je schopen překonat jakýkoli domácí odpor. Podle autorek článku ve Foreign Affairs to tak může být, protože v autoritářských režimech, ve kterých se moc soustředí spíše v rukou jednotlivce, než aby ji sdílela strana, vojenská junta nebo královská rodina, takové vůdce jen zřídkakdy vyžene z úřadu válka, i když skončí porážkou.

Vysoká míra Putinovy odolnosti se dá vyvodit také ze závěrů dalších studií. Například v knize Jak fungují diktatury (How Dictatorships Work, 2018) trojice autorů dovozuje, že zatímco diktatury s kolektivnějším způsobem rozhodování mají tendenci vyjednávat o svém zbavení moci, diktatury založené na jediném vůdci často bojují až do „hořkého konce“.

Analytičky Kendallová-Taylorová a Frantzová si přesto myslí, že válka na Ukrajině by mohla znamenat začátek Putinova konce. Individualističtí vůdci jako Vladimir Putin podle nich dělají častěji chyby v zahraniční politice. Obklopují se přikyvovači, kteří jim zamlčují špatné zprávy, a diktátoři pak nejsou schopni dělat rozhodnutí na základě správných informací.

U represivních režimů, jako je ten Putinův, se podle politoložek vyskytuje jedno pravidlo – často vypadají jako stabilní až do okamžiku, kdy náhle stabilní nejsou. „Putinův pád možná nenastane zítra nebo pozítří, ale jeho mocenský úchop je jistě slabší než před invazí na Ukrajinu,“ napsaly analytičky.