Co se bude dít na bojišti, když válka na Ukrajině neskončí

Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.

Ruská armáda má za sebou velmi krvavý, ale minimálně z hlediska Kremlu nikoliv neúspěšný rok 2024. Na východě Ukrajiny postupovala prakticky po celých dvanáct měsíců, byť za cenu značných ztrát a pomalým tempem. Rusové se naučili využívat své početní a technické převahy i chyb a problémů protivníka.

Přesto se koncem roku 2024 pozornost přesunula od dění na bojišti směrem k vyhlídkám na mírová jednání. Tento posun je do značné míry dán slibem Donalda Trumpa, že po své inauguraci do funkce amerického prezidenta 20. ledna ukončí válku „během jediného dne“ - i když jde nepochybně o prohlášení naivní a nesplnitelné.

Ale nechejme nepředvídatelnou diplomacii nevyzpytatelného nového amerického prezidenta stranou a položme si otázku: Co by se na bojišti mohlo dít v roce 2025, pokud bude válka pokračovat?

Téměř tři roky po invazi z února 2022 vyčerpává krutá opotřebovávací válka zdroje obou stran. Rusům se nepodařilo rozhodně porazit ukrajinské ozbrojené síly a v současné chvíli nic takového ani zřejmě bezprostředně nehrozí. Vleklý konflikt navíc vyčerpal nejen ukrajinskou, ale i ruskou armádu.

Čeho tedy přesně ruská armáda dosáhla? Ve třetím roce intenzivní války ruské velení využívalo několik metod, které umožňují ruským ozbrojeným silám využít početní převahu a prolomit ukrajinskou obranu.

Ruská armáda v podstatě dokonale převzala taktiku malých útočných skupin, kterou rozvinuli „vagnerovci“, žoldáci ze skupiny zesnulého Jevgenije Prigožina. Ta nevyžaduje dobrý výcvik: muže řídí rádiem velitelé, kteří sledují jejich pohyb a akce nepřítele pomocí kamer z dronů.

Skupiny útočníků se (často v noci nebo za špatného počasí, aby nebyly odhaleny ze vzduchu) pěšky přibližují k nepřátelským opevněním a snaží se je dobýt za slabší či silnější podpory dronů či dělostřelectva. Právě tyto „podpůrné zbraně“ sice mívají často rozhodující vliv na úspěch či neúspěch akce, ale základem je mít dostatek pěchoty. V případě úspěchu se útočníci na dobytých pozicích zakopou. A tak – zákop od zákopu a větrolam od větrolamu – postupují Rusové do nepřátelské obrany.

Pokud jsou podmínky vhodné a útočníci mají dost sil, využívají postupně zdokonalované taktiky útoku skupinami obrněných vozidel (tu používají s jistými obměnami i Ukrajinci, jak jsme viděli například v posledních dnech v Kurské oblasti). Obrněná vozidla (obvykle jen několik, výjimečně pár desítek) podporovaná tanky musí pod nepřátelskou palbou překonat „zemi nikoho“, někdy širokou i několik kilometrů, a poté vysadit pěchotu přímo u nepřátelských pozic. Poté se přeživší obrněná vozidla stáhnou do týlu a „výsadek“ se snaží získat opěrný bod v původně nepřátelském opevnění.

Větší aglomerace a rozsáhlé polní „pevnosti“ dobývají početné skupiny pěchoty a obrněných vozidel za podpory letectva. To ze vzdálenosti desítek kilometrů vrhá na pozice ukrajinské armády silné a přesné bomby vybavené satelitní navigací a přídavnými křídly, která jim umožňují korigovat směr letu.

Jedná se o skutečně masově vyráběné zbraně. Běžných leteckých pum za sovětské éry vyrobily zbrojní závody statisíce, „křídla“ a naváděcí moduly pak nejsou až tak komplikovaný produkt a je možné je vyrábět ve velkém.

I když možnost nasazení zbraní ovlivňuje třeba počasí a v posledních týdnech se tak používají méně než třeba v létě, díky těmto bombám již nejsou pro ruskou armádu nepřekonatelná ani ta nejsilnější opevnění ukrajinské armád v městských a průmyslových oblastech. Tedy taková, která dlouho tvořila například jádro obrany Avdijivky.

Tak proč Rusové nemohou dosáhnout vítězství?

Za prvé proto, že ruská převaha není tak výrazná, aby umožnila dosáhnout jasného vítězství. Invazní jednotky zjevně mají v řadě oblastí jasnou výhodu (v letecké válce, množství pěchoty atd.), ale nikoliv zásadní.

Ruské síly v posledních dvou měsících dosahovaly tempa postupu 500–600 km² měsíčně, ale pouze na vybraných úsecích fronty. Ruské velení koncentrovalo většinu svých sil v Doněcké oblasti, kde silné logistické zázemí umožňuje intenzivní operace.

Jiná frontová místa zůstávají druhořadá a ruské útoky nejsou tak silné, aby dosáhly výraznějších zisků. Je to vidět i v Kurské oblasti, kde ukrajinská armáda stále i po měsících bojů drží zhruba polovinu ruského území obsazeného během překvapivé operace na sklonku léta. Ani zesílení ruských útoků v posledních týdnech, včetně nasazení severokorejských sil, zatím nevedlo ke zhroucení malého ukrajinského předpolí.

Další faktory souvisí s tím, co jsme již psali o situaci na bojišti a ruské armádě: Rusové sice dokážou prorazit ukrajinskou obrannou linii, ale nedokážou protivníka zničit.

Během ofenziv u Avdijivky, Vuhledaru či Kurachoveho ruská vojska mnohokrát skutečně obklíčila desítky či stovky mužů ukrajinských ozbrojených sil. A ani jednou se takové „kotle“ nepodařilo pevně „uzavřít“. Ukrajinské jednotky se z obklíčení vždy probily, i když při tom utrpěly nezanedbatelné ztráty. A po nějaké době se zase vrátily na frontu.

Jak poznamenali nedávno analytici ruského nezávislého serveru Meduza, často se také stalo, že při ústupu ukrajinských ozbrojených sil na západ od Avdijivky vznikly v ukrajinské obraně nebezpečné mezery. Ruské ozbrojené síly toho nedokázaly využít. Rusům se podařilo pouze vytlačit ukrajinské brigády a zmocnit se jimi původně drženého území – aby pak museli s jednotkami (byť oslabenými z předchozích bojů) bojovat znovu na dalších obranných liniích.

Rusové spoléhají na malé útoky (někdy pouze pěchoty, někdy vozidel s pěchotou), které nemají šanci proniknout do hloubky ukrajinské obrany. Jednoduše na to není dost mužů. Jednotky, které proniknou do ukrajinské obrany, nebývají dost silné na to, aby dokázaly obklíčení udržet.

Ruské velení nepochybně situaci vnímá a snaží se ji řešit – ale tomu brání několik faktorů. Za prvé je to „průhlednost“ bojiště a přítomnost přesných zbraní. Větší skupiny vojáků či techniky v blízkosti frontové linie se stávají rychle cílem přesných zbraní, především bezpilotních letounů a řízených dělostřeleckých granátů. Shromáždit síly na velký průlom je tak prakticky nemožné.

Protože útoky jsou tak malé, i v případě úspěchu, který vůbec není jistý, tak obvykle postoupí jen o několik málo kilometrů. To na průlom či obklíčení větší jednotky protivníka nestačí.

Na novém místě se pak opakuje stejný problém. Pro další úder je třeba na pozici shromáždit nové útočné skupiny a techniku, stáhnout na místo dělostřelectvo a dronové týmy, zřídit zásobovací linie – které také bývají pod neustálými útoky všemožných zbraní, včetně například miny pokládajících dronů.

Další kolo útoku tak obvykle nepřichází rychle po úspěchu, ale často až po několika dnech. Během nich má protivník čas stáhnout k místu „průlomu“ zálohy, případně provést protiútok (pokud na něj má dost sil). Armády tak nejsou schopné dosáhnout velkých průlomů, pokud protivník není opravdu významně oslabený a na pokraji zhroucení.

To se naposledy stalo ve větším měřítku v září 2022 v Charkovské oblasti, kde ruská armáda měla tak málo mužů, že ukrajinská ofenzíva dokázala rychle projít do hloubky několika desítek kilometrů.

Ukrajinská strana má své vlastní potíže. Rozhodně nepomáhá, že západní podpora je sice výrazná, ale na rozdíl od Ruska nepovažují západní země válku za existenciální problém. Jejich podpora tedy probíhá jen v rámci stávajících omezených rozpočtových možností, a i tempo produkce výroby zbraní a dalšího materiálu roste jen pomalu.

Kyjev však v poslední době především nedokáže získat pro armádu dost lidí. A pokud ano, má problém je v ní udržet – dezerce z armády jsou stále nápadnějším problémem (popisovali jsme na případu 155. brigády). Armáda trpí celou řadou organizačních problémů, kvůli které jí možní rekruti nevěří. A také si na bojišti nevede tak efektivně, jak by mohla.

I z průběhu bojů je naprosto zjevné, že armáda trpí velkým nedostatkem mužů. A nezdá se, že by problémy šlo vyřešit přes noc. Kyjev také nemůže sáhnout k prostředku, který se tak osvědčil v Rusku – zvyšování odměn – protože nemá tak veliké finanční rezervy.

I na ruské straně zájemců o účast ve „speciální vojenské operaci“ patrně ubývá. Podle Dmitrije Medveděva v roce 2024 podepsalo smlouvu s armádou 450 tisíc osob. V roce 2023 jich bylo – opět podle Medveděva – 540 tisíc. To přitom v situaci, kdy „náborové bonusy“ pro nové vojáky v průběhu roku rychle rostly.

Oficiální čísla pochopitelně nemáme, ale zdá se, že počty nově odvedených postupně klesají i přes zmíněné štědré odměny. Podle odhadu serveru Meduza ve třetím čtvrtletí roku 2024 klesl počet nově odvedených na 500-600 osob denně (odhad se vytváří na základě údajů o prostředcích na bonusy pro nové vojáky z federálního rozpočtu). Ruské jednotky ztrácely přibližně 200-250 osob zabitých denně. Počet těžce raněných, kteří už se nemohou vrátit do boje, by mohl být zhruba stejný. Nezdá se, že by Rusko dokázalo v roce 2024 vytvořit takové rezervy jako v roce předchozím a po mobilizaci na konci roku 2022.

Mužů je v tuto chvíli snad ještě větší nedostatek než zbraní. Problémy s dostupností materiálu a techniky se oběma stranám podařilo v posledních dvou letech do velké míry zvládnout. Ve válce nikdy není zbraní, munice či jiných zásob tolik, kolik by si armády přály, ale ani jedna ze stran v tuto chvíli zřejmě nemá kritický nedostatek materiálu.

Ukrajině se podařilo vyřešit problém s nedostatkem munice, její zbrojní průmysl není zcela zničen, ten západní se dokonce velmi pomalu rozjíždí na vyšší obrátky.

Ruský obranný průmysl své kapacity také nedokázal zvýšit ve všech ohledech, ale s pomocí spojenců (typu KLDR) základní potřeby armády pokrývá. Problémem může být vyprazdňování skladů s původně sovětskou technikou, především dělostřelectvem a bojovými vozidly pěchoty (tanky dnes nejsou tak životně důležité).

Ale i když se zdá, že některé kategorie zbraní se stávají „ohroženým druhem“, není jasné, do jaké míry to ovlivní bojeschopnost ruské armády. Válka na Ukrajině je do velké míry válkou pěchoty a dronů.

Vzhledem k tomu, jak vypadají boje i stav obou armád, je velmi nepravděpodobné, že by se obraz průběhu války v příštích měsících mohl nějak výrazně změnit. Pokud bude válka pokračovat, v dohledné době bude mít podobu postupného „opotřebení“ a vyčerpávání obou armád a států.

Ani jedna země se zároveň nezdá být blízko kolapsu – ale protože to závisí i na řadě nehmatatelných faktorů, jako je morálka, zároveň musíme přiznat, že definovat tuto hranici je prakticky nemožné.

Stávající přístup ovšem není ani pro Kyjev, ani pro Kreml nejspíše po celý příští rok udržitelný. Pokud by země chtěly v boji pokračovat, musely by vlády obou států přikročit k opatřením, k nimž se zatím neodhodlaly (včetně třeba zásadních organizačních změn v armádě).

Válka tedy nejspíše může nadále pokračovat podobným tempem jako v předchozích letech. Ruské síly jsou a v dohledné době budou stále schopné pokračovat v ofenzivě alespoň na jedné části fronty, a to patrně v Doněcké oblasti. A Ukrajina se zdá být schopná se nadále bránit – a v případě vyřešení alespoň části interních potíží armády možná i výrazně účinněji než dosud.

Přímo na bojišti tak nelze v dohledné době rozhodné řešení konfliktu očekávat.