Jak dlouho ještě může Rusko dál takhle krvácet?

Jak je možné, že Rusko po tisíci dnech války stále nachází zdroje k pokračování konfliktu? Jak to, že má dostatek techniky, mužů a peněz, aby mohlo na bojišti setrvat a pokračovat stávající intenzitou?

Ačkoli mělo Rusko historicky obrovské zásoby zbraní a vozidel z dob Sovětského svazu, tyto zásoby nejsou nevyčerpatelné a jejich kvalita je často diskutabilní. Stav techniky ve skladech je ovšem těžké posuzovat, protože veřejně dostupné analýzy stavu ruských zásob se provádí na základě satelitních snímků. Na co se lze soustředit, je otázka kvantity.

Zjevné je, že Rusko už sáhlo hodně hluboko do sovětských zásob. Podle analýzy zveřejněné na webu Svoboda.org zatím zmizelo z ruských skladů například 50 % tažené dělostřelecké techniky, tedy houfnic.

Pokud lze soudit na základě satelitních snímků, z ruských zbrojních skladů také zmizela prakticky všechna dělostřelecká munice ze sovětských dob. Ruské i ukrajinské zdroje tvrdí, že ukrajinské dělostřelectvo v intenzitě palby to ruské v poslední době dohání, byť jiné ruské výhody tuto situaci více než dostatečně kompenzují.

V případě bojových vozidel pěchoty, která jsou nejpočetnější množinou ruských vozidel na bojišti, je situace ještě horší. Vozidla řady BMP, která ruská armáda používá v největší míře, ve skladech už prakticky nejsou. Nelze to považovat za prokázané, ovšem satelitní záběry naznačují, že velká část BMP, která jsou ještě ve skladech, slouží spíše jako zdroj náhradních dílů, než aby šlo o funkční vozidla připravená k nasazení.

Rusové proto stále častěji nasazují starší generaci jen lehce obrněných vozidel MT-LB, která původně sloužila k přepravě materiálu nebo jako dělostřelecké tahače. Tato vozidla jsou nyní vybavována zbraněmi a používána v předních liniích. A i tento typ ze skladů z velké části zmizel.

Z globálního pohledu satelitní snímky naznačují, že ze sovětských skladů zmizelo 50 procent uskladněných zbraní všech hlavních kategorií, od tanků přes vozidla pěchoty až po různé typy dělostřelectva.

Což ovšem neznamená, že by ruská armáda měla akutní nedostatek vybavení a materiálu. V posledních dnech je například jasně vidět, že Rusko stále dokáže provádět rozsáhlé mechanizované útoky, například na kurské frontě.

Velká část ze skladů odstraněné techniky je také nepochybně v nějakém stádiu oprav nebo připravená k nasazení. Dílčí „vysychání“ zdrojů se možná začíná projevovat v klesajícím podílu na bojišti zaznamenaných případů zničení ruských tanků v poměru k nasazeným bojovým vozidlům pěchoty. Ale to pochopitelně může být krátkodobý výkyv nebo odraz záměrných změn ve struktuře ruských jednotek.

Poněkud zjednodušeně bychom mohli říci, že byť Rusko nepochybně naráží na nějaká omezení, zatím nemá problém je nějak obejít či vyřešit.

Moskva například v současnosti zásadně spoléhá na dodávky dělostřelecké munice ze Severní Koreje, která Rusům prodala podle analýz několik milionů kusů granátů. A je velmi dobře možné, že KLDR nyní pro ruské dělostřelce představuje důležitější zdroj munice než výroba samotných ruských zbrojních závodů.

Kdybychom měli zůstat u dělostřelectva, Rusové se nedostatku přizpůsobují i jinak. Na bojišti se začaly objevovat dělostřelecké kusy netradičního typu, například ráže 130 mm. A v posledních dnech máme také první důkazy o tom, že Severní Korea Rusku dodává rovnou i samotná děla, nejen munici. Byť ta nepochybně bude součástí této konkrétní dodávky, protože jde o děla ráže, kterou žádná jiná armáda světa nepoužívá.

Je zjevné, že takové tempo nelze udržet věčně. Nic nenasvědčuje tomu, že by ruské zbrojní závody nadále zvyšovaly svou produkci. Jedou v plném provozu, ale další rozšiřování kapacity jde ve většině případů jen pomalu nebo vůbec. Velkou výjimkou je produkce dronů, které se do značné míry (podobně jako na Ukrajině, dodejme) vyrábí z importovaných dílů.

Svou roli hrají i sankce. Ty sice nedokázaly zcela zastavit dodávky západních komponentů do Ruska, ale komplikují dodávky dílů a také například strojního vybavení.

Shrnuto, Rusko má v současné době ještě dostatek techniky k vedení války, ale vyhlídky do budoucna jsou nejisté. Nedostatek moderní techniky a omezené možnosti jejího doplňování mohou v dlouhodobém horizontu významně ovlivnit jejich schopnost pokračovat v konfliktu stejnou intenzitou.

I když se ruská armáda pochopitelně bez těžké techniky, dělostřelectva a dalších zbraní neobejde, v průběhu války se její taktika výrazně změnila. Původně téměř výhradně mechanizovaná armáda stále více spoléhá na početnou pěchotu, která v některých případech nastupuje do útoků opravdu po svých.

Byť jsou ztráty pěchoty ohromné, stejně jako na frontě dál vidíme dostatek ruských obrněnců, vidíme i dostatek mužů. Vysvětlení je přitom jednoduché: Rusové umírají za peníze.

Ruský ekonom Vladislav Inozemcev pro jev používá výraz „smrtonomika“ – ekonomika založená na smrti. „Jít na frontu a nechat se o rok později zabít je ziskovější, než kdyby daný muž žil,“ řekl nedávno pro Wall Street Journal.

Pro řadu Rusů je prostě z ekonomického hlediska výhodnější jít do války a zemřít, než zůstat doma a pracovat.

Rodina 35letého muže, který stráví rok na frontě a následně padne, může obdržet až kolem 14 milionu rublů, tedy tři miliony korun. Jde o součet bonusů za podpis, mzdy a platby pro pozůstalé (podrobnější rozpis plateb najdete například v textu redakce Volya Media). Podstatná ovšem není nominální částka, ale skutečnost, že pro velkou část Rusů je to více, než by vydělali za několik desetiletí práce – a jde v podstatě o „čistý zisk“, protože zemřelý z nich prakticky nic neutratí.

Taková částka může pozůstalým zásadně změnit život. Pro mnoho lidí z chudších oblastí Ruska představuje válka na Ukrajině tedy unikátní možnost, jak výrazně zlepšit životní podmínky své rodiny. Z tohoto hlediska je nechat se odvést do jednoho z celé řady bezhlavých útoků přes ukrajinské miny a déšť dronů vlastně z hlediska zabezpečení rodiny zodpovědné rozhodnutí.

Odměny pro vojáky a výplaty jejich pozůstalým už mění ruskou společnost. Ruský stát na ně vydal v přepočtu stovky miliard korun, které míří navíc do velké míry do chudých oblastí země. Jedním směrem míří peníze, druhým muži, kteří vědí, že i ve smrti své rodině pomohou.

Představitelé ruského státu tuto stránku věci nijak neskrývají. Wall Stret Journal připomněl výrok šéfa jedné gubernie na Dálném Východě, který řekl: „Dítě by to mělo pochopit: Ano, tvůj otec vykonal hrdinský čin a zemřel, ale díky jeho hrdinskému činu mám byt.“

Z dlouhodobého hlediska jde pochopitelně o těžko udržitelnou situaci, ale v tuto chvíli znamená, že ruská armáda má dostatek lidských zdrojů pro pokračování války.

Zároveň je ovšem jasné, že pokud je smrt na bojišti vnímána jako ekonomicky výhodnější než život doma, socioekonomické problémy dané země jsou velmi hluboké.

Od začátku konfliktu na Ukrajině se ruská ekonomika ocitla pod značným tlakem. Mezinárodní sankce zavedené západními zeměmi měly za cíl omezit přístup Ruska k finančním trhům, technologiím a klíčovým zdrojům. Přesto se zdá, že Moskva našla způsoby, jak tyto překážky částečně obejít.

Podle analýzy zveřejněné v podcastu Carnegie Politika se ruské ekonomice podařilo do jisté míry přizpůsobit novým podmínkám. Vysoké ceny ropy a zemního plynu v roce 2022 a na začátku roku 2023 pomohly kompenzovat ztráty způsobené sankcemi. Příjmy z exportu energetických surovin tvoří podstatnou část státního rozpočtu, a tak tento faktor sehrál klíčovou roli v udržení finanční stability.

Nicméně od poloviny roku 2023 se situace začala měnit. Evropské země výrazně snížily svou závislost na ruských energetických zdrojích a obrátily se k alternativním dodavatelům. To vedlo k poklesu exportních příjmů a donutilo Rusko hledat nové trhy, zejména v Asii. Země jako Čína a Indie zvýšily odběr ruské ropy, často za snížené ceny, což však nedokázalo plně nahradit výpadek evropského trhu.

Dalším problémem je omezený přístup k moderním technologiím a investicím. Sankce omezily možnost ruských firem získávat zahraniční kapitál a technologie, což brzdí rozvoj klíčových odvětví, včetně energetiky a obranného průmyslu. To má nepřímý dopad na státní příjmy a schopnost financovat dlouhodobé projekty.

Ruská vláda ale rozhodně není v situaci, že by byla zády ke zdi. V letošním roce si mohla dovolit nadále zvýšit výdaje na obranu a bezpečnost. Podle dostupných dat došlo k nárůstu vojenských výdajů na nejvyšší úroveň od konce sovětské éry. Tyto výdaje zahrnují nejen financování vojenských operací, ale také už zmíněné vyplácení vysokých odměn pro vojáky a jejich rodiny, které pomáhá zajišťovat podporu „speciální válečné operace“ v populaci.

Zvýšené výdaje také Rusko kryje využitím státních rezerv, jako je Národní fond bohatství. Tento fond byl vytvořen v dobách vysokých cen ropy a sloužil jako finanční polštář pro horší časy. Zdroje také nejsou neomezené a rychlé čerpání může vést k jeho vyčerpání v horizontu jednotek let, pokud se situace nezlepší – ale dalších „několik let“ je pro Ukrajinu i západní spojence dlouhá doba.

Navíc v tuto chvíli nemá smysl předvídat nějaký přesný konec ruských „úspor“. Kreml se může k situaci postavit různě a jeho možnosti nejsou ještě vyčerpané. V posledním roce ruská vláda přistoupila ke zvyšování daní pro firmy i jednotlivce a opatření prošlo bez velkých protestů. V roce 2025 tak počítá s tím, že vybere na daních zhruba o 70 procent více než v letech předchozích.

Současné hospodaření je nepochybně do budoucnosti hodně rizikové. Pumpování peněz do ekonomiky vedlo k rychlému růstu inflace.

Podle oficiálních statistik se inflace v Rusku pohybuje mezi osmi a devíti procenty. Ovšem sazby centrální banky jsou kolem 21 procent, což naprosto jasně naznačuje, že skutečná míra inflace je někde úplně jinde. Minimální úrok z hypoték se pohybuje v některých ruských bankách kolem 28 procent.

Rusko také může doufat v to, že ceny ropy porostou a příjmy z této oblasti se zvýší. Nelze to vyloučit, byť okolnosti tomu příliš nenasvědčují. Trumpova administrativa je s velkou pravděpodobností zárukou podpory americké těžby. Ovšem proti Bidenově vládě to vlastně není žádný rozdíl: USA jsou v současnosti největším ropným producentem lidských dějin, a zdá se, že se to nezmění. I když svět je na fosilních palivech velmi závislý, na trhu se žádný nedostatek neočekává, ba naopak.

Shrnuto, ruské státní finance jsou pod rostoucím tlakem. V krátkodobém horizontu se vládě daří udržovat zdání stability díky využití rezerv a přesměrování zdrojů. Rusku peníze v dohledné době určitě nedojdou a může v současné intenzivní válce ještě nějakou dobu pokračovat. Seriózní odhady se pohybují v nižších řádech jednotek let.