Trumpova rétorika přitvrzuje. A tentokrát už zřejmě jen nestřílí od boku

Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.

Od návratu Donalda Trumpa do Bílého domu uběhl pouhý jeden měsíc a - s mírnou nadsázkou řečeno - zatím snad nebyl den, kdy by americký prezident neplnil titulky zpravodajských serverů po celém světě nějakým novým kontroverzním a šokujícím výrokem. Jeho styl diplomacie již vyvolal rozruch po celém světě.

Budeme-li staronového prezidenta brát vážně, dal si pro příští roky nemalé cíle. Připomeňme jen některé z nich: Ovládnout Grónsko a Panamský průplav - klidně za pomoci vojenského nátlaku. Přinutit Kanadu k připojení k unii. Přesídlit Palestince a převzít kontrolu nad pásmem Gazy. Donutit členské státy NATO dávat na obranu pět procent svého hrubého domácího produktu pod hrozbou amerického odchodu z aliance…

Jenomže: Máme Trumpa brát vážně?

Věří skutečně, že všech těchto proklamovaných cílů dosáhne? Nebo snad výše zmíněné výroky vycházejí pouze z chvilkového vzplanutí jeho mysli, jež na chvíli ovládnou veřejný prostor a následně plynule vyšumí? Anebo jde snad jen o svého druhu vyjednávací taktiku?

Ještě než se pokusíme odpovědět, je na místě upozornit, že snad nikdo neví, co reálně čekat od dalších čtyř let vlády nevypočitatelného politika, a každá odpověď může být správná.

Vážně Trumpa samozřejmě brát musíme. Koneckonců jde o prvního muže nejsilnější ekonomiky a armády světa, pro něhož v loňských listopadových volbách hlasovalo necelých osmdesát milionů Američanů. Bylo by bláhové jeho výroky přecházet mávnutím rukou. Přesto však zřejmě nelze čekat, že by Spojené státy pod jeho vedením za čtyři roky dosáhly všech uvedených proklamovaných cílů. Takže jak tedy?

Když Donald Trump v roce 2016 poprvé zvítězil v souboji o prezidentství a mezi tradičními politiky působily jeho prostořeké výroky tak trochu jako z jiného světa, začal se hojně šířit narativ, který zněl: „Berte ho vážně, ale ne doslova.“

Inspirací pro něj byla tehdejší reportérka a politická komentátorka Salena Zito, která ve svém článku pro americký měsíčník The Atlantic napsala, že americká média to dělají přesně naopak.

Nicméně tvrzení si přisvojilo Trumpovo okolí a začalo jej používat skoro až jakousi mantru: Pokaždé, když republikán řekl něco kontroverzního, objevil se nějaký z členů jeho týmu a doporučoval médiím, ať ho neberou doslova, ale vážně.

Anthony Scaramucci, tehdejší člen přípravného výboru a později první Trumpův ředitel komunikace Bílého domu, na tiskové konferenci 20. prosince 2016, kdy republikánskému miliardáři zbýval ještě právě jeden měsíc do oficiálního složení přísahy, doporučení dokonce ještě přeformuloval: „Neberte jej doslova, berte jej vážně… nebo ještě lépe - symbolicky.“

Brát Trumpa pouze symbolicky samozřejmě nelze. Americký prezident totiž světové dění dokáže formovat pouhými výroky. Příklad jeho vyjádření o Gaze dokazuje, že přílišná prostořekost nefunguje ani jako vyjednávací taktika.

Prezidentova kontroverzní slova ze 4. února o převzetí Gazy - nebo jak Trump nově oblast nazval „Riviéry Blízkého východu“ - a vystěhování Palestinců z oblasti pronesená na tiskové konferenci po boku izraelského premiéra Benjamina Netanjahua vyvolala geopolitické reakce a podkopala křehké příměří, jež začalo na Blízkém východě panovat teprve nedávno. Hamás již oznámil, že nebude propouštět žádná další rukojmí z Židovského státu.

„Taktika říct na začátek vyjednávání něco hodně silného, a poté z toho případně ustupovat, je normální a Donald Trump si ji obzvláště užívá,“ vysvětluje pro Seznam Zprávy Kryštof Kozák, vedoucí Katedry severoamerických studií na Institutu mezinárodních studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy. „Někde se to vyplácí - například Panama již vypověděla spolupráci Číně - ale je pravda, že v případě Gazy to Trump zřejmě přehnal. Nadchnul se pro nějakou myšlenku a může to dopadnout spíš špatně než dobře,“ dodává.

Dohoda o příměří na Blízkém východě byla kvůli ostrým slovům prezidenta v ohrožení a její osud je stále nejasný.

I Trumpovo okolí tak začalo z výroků pomalu couvat. Bílý dům je ústy své tiskové mluvčí Karoline Leavittové korigoval prohlášením, že Palestinci budou vysídleni spíše dočasně než natrvalo. Podobně se vyjádřil i Trumpův ministr zahraničních věcí Marco Rubio. Ten rovněž uvedl, že na obnovu Gazy nepadnou žádné dolary amerických daňových poplatníků.

Jenomže neuplynul ani týden a Trump své myšlenky zopakoval. V neděli 9. února v projevu k novinářům na palubě letadla Air Force One prohlásil, že má v úmyslu Gazu „koupit a vlastnit.“ To bez peněz daňových poplatníků půjde asi těžko. „O Gaze by se mělo uvažovat jako o velkém pozemku s nemovitostmi,“ dodal republikán.

Plány zatím nenašly valnou podporu ani mezi Američany. Dle průzkumu veřejného mínění sestaveného americkou televizní stanicí CBS souhlasí s americkým převzetím Gazy pouhých 13 procent respondentů.

Celkově však zatím tento i jiné sběry dat reflektující první týdny Trumpova prezidentství ukazují, že většina obyvatel USA s jeho počínáním na adrese Pennsylvania Avenue, č. 1600 souhlasí. Podporu svých voličů Trump v žádném případě neztrácí.

Výraz, kterým jej ve zmíněném šetření označili nejčastěji, bylo slovo „tvrdý“ (anglicky tough), což v podstatě odporuje významu slova „diplomatický“ - alespoň v konvenčním smyslu tohoto slova.

„Trumpovi voliči, a vidíme to i z průzkumů, oceňují jeho tvrdý přístup k zahraniční politice a oceňují, že je svými exekutivními příkazy schopný bouchnout pěstí do stolu,“ potvrzuje Kozák. „Politicky tato představa, že je hlavně potřeba ukázat sílu, určitě funguje.“

Ostatně uveďme druhou a méně citovanou část výše zmíněného výroku Saleny Zito. K tomu, že média Trumpa mají brát více vážně a méně doslova, dodala, že přesně tak ho berou jeho voliči.

Tím lze částečně i vysvětlit, proč současným stoupencům republikánů často nevadí ani Trumpovy lži. Četné průzkumy ukazují, že až třetina jeho podporovatelů si dokonce uvědomuje, že Trump lže, ovšem stejně jej plánuje volit. Mimochodem, mezi 20. lednem 2017 a dnem spadajícím v kalendáři na stejné datum o čtyři roky později tehdejší vládce Oválné pracovny nepravdivých a zavádějících tvrzení - jak heroicky spočítal americký deník Washington Post - uvedl přes 30 000.

První Trumpův mandát ostatně může posloužit jako jisté interpretační vodítko i pro čtení jeho současných výroků. Ostrá prohlášení na tiskových konferencích a ještě častěji na sociálních sítích - proto se někdy hovoří o tzv. twitterové diplomacii, kterou dnes hojně využívá kromě Trumpa i jeho důvěrník a vlastník této sítě Elon Musk - nejsou u republikána nic nového. V prvním funkčním období jich zazněla celá řada.

Tak tedy jen výběr z této řady: Trump navrhl vyšetřovat předchozího prezidenta Obamu za instalaci odposlechů v Trump Tower. Chtěl, aby Mexiko zaplatilo za stavbu zdi na společné hranici. Hovořil o automatickém trestu smrti pro vrahy policistů. Zmínil možnost bojovat s hurikány pomocí atomových bomb. Prosazoval waterboarding, jenž by prý udělal mnohem horším, jelikož dle jeho slov „mučení funguje“.

Ostrá a překvapivá slova, titulky v médiích a příspěvky na sociálních sítích po několik dnů či týdnů, ale bublina vesměs vždy velmi rychle splaskla.

Trump totiž v řadě otázek dle odborníků na americkou politiku jedná poněkud impulzivně. To by mohlo vybízet k jistému zlehčení i některých jeho současných kontroverzních návrhů. Ani ty totiž nezní z jeho úst vždy poprvé.

Například první vlnu debat o možném odchodu Spojených států ze Severoatlantické aliance Trump vyvolal ještě několik měsíců před svým prvním volebním vítězstvím. V březnu 2016 v rozhovoru pro deník Washington Post prohlásil, že NATO je „obsolentní“, „stojí Ameriku jmění“, a ta by tak „měla přehodnotit svou roli, pokud členské státy nebudou platit více“.

Výslovně možnost výstupu Trump připustil v roce 2018, kdy na bruselském zasedání Severoatlantické rady, nejvyššího politického rozhodovacího orgánu NATO, přerušil již probíhající schůzku čelných představitelů s prezidenty Ukrajiny a Gruzie, ujal se slova a varoval před „vážnými důsledky“, pokud spojenci rychle nezvýší své výdaje, a pohrozil, že pokud nesplní jeho požadavky, USA by mohly „jít vlastní cestou.“

A přestože světová média a mnozí bezpečnostní analytici byli z této bezprecedentní hrozby v obavách, o jediném reálném kroku, jenž by směřoval k vypovězení Severoatlantické smlouvy z Washingtonu z roku 1949, na jejíchž základech byla aliance postavena, nemohla být ani řeč. Trump totiž žádný takový nepodnikl.

Podobný příběh se odehrával i v prvním dějství ságy o americkém ovládnutí Grónska. S informací o jednání o této možnosti poprvé přišel deník Wall Street Journal 15. srpna 2019, Trump ji potvrdil o tři dny později.

„Ze strategického hlediska by to pro Spojené státy bylo hezké,“ řekl Trump novinářům. „V podstatě jde o velký obchod s nemovitostmi,“ řekl prezident v duchu své developerské byznysové dráhy. Nicméně vzniklou obavu se tehdy sám pokusil mírnit - Dánsko, pod nějž největší ostrov planety spadá, označil za důležitého spojence Spojených států a dodal: „Není to číslo 1 na hořáku.“

Tentokrát už ale říká něco jiného - rétoricky přiostřil.

Pro srovnání: Donald Trump, 22. prosince 2024, verze 2.0: „Pro účely národní bezpečnosti a svobody na celém světě se Spojené státy americké domnívají, že vlastnictví a kontrola Grónska je naprostou nutností,“ napsal republikán v příspěvku na jím vlastněné sociální síti Truth Social. V novém roce pak dodal, že bude-li to nezbytné, USA jsou ochotné vyvinout k získání strategicky významného ostrova i vojenský tlak.

Zlehčovat vážnost jeho návrhů by tedy mohlo být osudovou chybou. Změna stylu nahrává teorii, že tentokrát bychom již Donalda Trumpa měli brát i mnohem doslovněji, že tentokrát je ochotný i dál dojít.

Trump je oproti roku 2016, kdy byl vlastním vítězstvím sám poněkud zaskočen, na vládu mnohem lépe připraven. „Jinak by on a jeho tým nebyli schopni chrlit takto vysoké množství exekutivních příkazů, připravených milostí a podobně,“ potvrzuje Kozák.

Zatímco za čtyři roky předchozího prezidentství Trump svůj podpis přiložil k 220 exekutivním příkazům - k nijak zásadně většímu počtu než jiní američtí prezidenti v posledních dekádách - letos jich za pouhé týdny v úřadu schválil již téměř třetinu. K 17. únoru to bylo 68 normativních právních aktů tohoto označení a charakteru.

Některými z nich navíc tentokrát začal plnit i sliby, jež dříve spadaly spíše do kategorie šokujících prohlášení.

O deklasifikaci spisů týkajících se vraždy Johna F. Kennedyho z roku 1963, jeho bratra Roberta Kennedyho a Martina Luthera Kinga z roku 1968 poprvé hovořil v roce 2017. Poté se odmlčel a letos krátce po inauguraci nařídil přípravu tohoto kroku.

Podobné to bylo třeba i s jeho kritikou způsobu, kterým je ve federaci hvězd a pruhů udělováno občanství. V rozhovoru pro pořad 60 Minutes na televizní stanici CBS v roce 2018 prohlásil, že má v plánu pomocí exekutivního příkazu zrušit princip ius soli, který automaticky přiznává americké občanství každému, kdo se narodil na jejím území. Argumentoval tím, že výklad 14. dodatku Ústavy USA je nesprávný a lze jej změnit, aniž by bylo třeba měnit dokument. Debata v médiích i právních kruzích po chvíli opadla a znovu začala letos. Až v momentě, kdy tak Trump jen několik hodin po složení slibu skutečně učinil.

Ačkoli platnost exekutivního příkazu v zápětí pozastavila americká justice, Trump ukázal to podstatné: že jsou hranice, o jejichž překročení již nebude pouze mluvit, ale rovnou je překročí.

Dle americké politoložky Ericy Frantzové je to kromě větší připravenosti i obměnou nejbližších spolupracovníků. „To, že je teď ochotný zajít dál, neznamená, že by se nějak výrazně proměnila jeho osobnost - proměnilo se zejména jeho okolí,“ komentuje pro Seznam Zprávy. Trump ve verzi 2.0 je dle ní mnohem méně omezován než dříve, a může tak svobodně nejen říkat, ale i jednat, jak se mu zachce.

Značně to souvisí s proměnou Republikánské strany, o niž se postaral. „V minulosti byli její příslušníci - a v menší míře i lidé v dalších státních institucích - schopni Trumpovo chování korigovat a některé věci mu rozmluvit,“ vysvětluje profesorka z Michiganské státní univerzity.

Trump tak z některých návrhů sám vycouval, jiné realisticky vyhodnotil jako politicky neprůchozí, přestože republikáni měli v prvních dvou letech jeho první vlády většinu v obou komorách Kongresu. „Tyto hlasy už ale v jeho okolí takřka neexistují,“ uvádí však politoložka současný kontext. „Panuje tak situace, kdy Trump může jednat bezuzdným způsobem, což vede k nepředvídatelnějšímu a mnohem více pobuřujícímu chování.“

Trump má pocit, že je tentokrát mnohem mocnější než před osmi lety. Dle Kryštofa Kozáka tak v rámci své ješitnosti začal budovat svůj vlastní pomník a odkaz. „To je vidět na přejmenování Mexického zálivu na Americký i na snahách o zisk Grónska,“ říká odborník. „Je v tom určitá umanutost - sám opakuje, že to myslí vážně, a velmi naléhá. Touha po tom vidět tentokrát i výsledky je velká.“