Jádro má zásadní problém, v Česku se o něm nemluví, říká Šnobr

Velká Británie, Francie, Spojené státy, ale i Maďarsko nebo Polsko. To všechno jsou země, kde se projekty na stavbu nových jaderných bloků komplikují, upozorňuje v rozhovoru pro Seznam Zprávy analytik a investor Michal Šnobr, který se touto oblastí zabývá.

Jen Česko se podle něj dál tváří jako, že žádné problémy s výstavbou jaderných elektráren nejsou. Střídající se vlády prý mluví o jaderném ráji, ale reálně žádný pokrok nedělají. „Na stavbě nových jaderných bloků bych nestavěl celou energetickou koncepci a neříkal, že je to to hlavní. Naopak bych počítal s tím, že se bez toho budeme muset obejít,“ říká Šnobr.

Před dvěma lety jsme spolu mluvili o tom, že jaderná energetika kvůli krachům nebo průtahům staveb nových velkých bloků možná stojí nad propastí, přesto o ní teď možná ještě víc než tehdy některé země mluví jako o hlavní naději do budoucích let a dekád. Podařilo se už nějakému západnímu státu v řešení problémů spojených se stavbou výrazněji pokročit?

Ne. Násobné překračování rozpočtů i doby realizace projektů a s tím spojená extrémní rizika přetrvávají. Vidíme, že i jaderná velmoc Británie, která potřebuje nové jaderné bloky, se pustila s francouzskou energetikou EdF (garance ze strany Francie) do stavby Hinkley Point a dneska je jasné, že ten jejich model s garantovanou cenou megawatthodiny, ještě nedávno označovaný jako pokrokový, je přežitý a už se nebude opakovat. Británie před pár lety tvrdila, že těch jaderných projektů bude víc a budou na sebe navazovat. Všichni zájemci o stavbu dalších projektů ale Brity opustili a Británie sama neví, jak dál. Další rozhodnutí odkládá.

Vezměte si, že původně Britové přišli kvůli projektu elektrárny Hinkley Point s garantovanou cenou megawatthodiny zhruba ve výši 112 euro. Jenže to bylo pro cenovou úroveň v roce 2012. Původní cena toho projektu přitom měla být 14 miliard liber, když se začalo stavět, tak se mluvilo o nějakých 18 až 19 miliardách a poslední aktualizace stará asi dva roky je 23 miliard. Nedávno se navíc objevily možné nové technické problémy, které by mohly vést i k nutnosti redesignu reaktoru. To by znamenalo další fatální prodražení a prodloužení stavby. V modelu garantované ceny je pak na konci cena elektřiny a spotřebitel, který ji má zaplatit. Na straně investora zase soukromý kapitál (akcionáři francouzské EdF) a ten při takto rizikové investici chce garantovat rentabilitu investice.

K jádru se teď hodně hlásí i Francie, co to může pro evropskou energetiku znamenat?

S Francií je to stejné. Teď sice naši politici ožili a říkají, že máme zastání ve Francii. Realita je ale taková, že to, co ohlásil prezident Macron, musíme brát spíš jako předvolební přípravu. Pár měsíců před volbami a Macron bez jakýchkoliv detailů prohlásil, že se bude stavět šest bloků. Tomu se ale nedá moc věřit. Kromě zmiňovaných problémů v Británii mají totiž podobné problémy i Francouzi na vlastní půdě, kde dostavují elektrárnu Flamanville. (Na té se podle Reuters pracuje od roku 2007, nebude dokončena dříve než v roce 2025 a původní cena okolo 3,6 miliardy eur může překročit i 15 miliard *pozn. red.)

Macron mimochodem za celé své volební období v jaderné energetice neudělal vůbec nic, rozhodnutí o nových jaderných elektrárnách po celou dobu jen odkládal. I pro jadernou velmoc, jakou je Francie, je jaderná energetika horký brambor. Politiku mění každý rok. Nejdřív chtěli snížit výkon jaderných elektráren ze současného podílu z asi 75 % na 50 % do roku 2025. To se ukázalo jako sci-fi, tak ten termín prodloužili do roku 2035. Ještě před rokem Macron mluvil o tom, že se do žádných nových projektů Francie nepustí, dokud se nedokončí Flamanville a dokud Francouzi nepřijdou s výkonově menším a levnějším reaktorem. A s ničím zatím nepřišli.

Co zbytek evropských podporovatelů jaderné energetiky, vyjma Česka, ke kterému se dostaneme vzápětí?

Maďaři od roku 2014, kdy podepsali bilaterální dohodu s Ruskem na stavbu jaderné elektrárny Pakš, v podstatě stojí na místě. Zatím se nic nestaví a čeká se, co z toho bude. Úroky z jaderné půjčky od Ruska běží a zvyšují cenu.

Poláci, úplný nováček v jaderné energetice, už alespoň pochopili, že jestli dělat jadernou energetiku, tak ne formou tendru a soukromých peněz investorů. Varšava teď připravuje bilaterální dohodu státu s americkým Westinghousem. Polsko ale nemá jadernou historii, takže tam to může jít pomaleji, než si představují. Jejich plán, že budou mít první blok do roku 2033 a do roku 2043 6 až 9 GW výkonu nových jaderek, je už nyní mimo realitu.

Dá se tedy říci, že zatím vůbec nikdo nenašel řešení.

Očekávám, že i Česko je podle vás od řešení na hony daleko. Co je pro tuzemskou situaci v porovnání s ostatními zeměmi specifické?

Náš největší problém je, že o tom politici mluví, jako kdyby tady ty problémy neexistovaly. Všechno se hrozně zlehčuje. Místo reality projektů v USA a EU sledujeme projekty v Číně, Rusku či Spojených arabských emirátech. Tam je ale zásadní rozdíl v požadavcích na bezpečnost, rentabilitu, politickou stabilitu a další parametry.

Ta nálada je u nás taková, že jsme tady dokázali na přelomu století dokončit dva bloky JE Temelín a prosadit si jejich spuštění proti protestům z Rakouska a Německa. Česká veřejnost to oprávněně vnímá jako jakousi satisfakci, takové vítězství na energetické Bílé hoře, a bezvýhradně jadernou energetiku podporuje. V Česku se pak těžko hledá politik, který by v této oblasti nalil lidem čistého vína o skutečných nákladech jaderné energetiky, a to je největší problém. Opak je dokonce pravdou, politici tady vždy čtyři roky slibují jaderný ráj, nízké ceny a soběstačnost, nic vlastně neudělají, pak zmizí a jede se nanovo.

V České republice neexistuje politik, který by vystoupil a řekl o jaderné energetice pravdu – že vyrobit elektřinu z nově postavené jaderné elektrárny za 50 nebo 70 euro za megawatthodinu, je nesmysl. Že ten poslední temelínský jaderný blok, který se dokončil v roce 2003, stál 50 miliard korun a že teď se současnou evropskou legislativou a bezpečnostními standardy by to bylo sedmkrát tolik a že tohle naše vítězství se už uvnitř EU nemůže opakovat. Náš energetický mix je nyní, a bude to stále naléhavější, uvnitř EU závislý na rozhodnutích Bruselu a Berlína než na čemkoli jiném.

Dosluhující minulá vláda vkládala naděje hlavně do připravovaného tendru na stavbu nového bloku v Dukovanech, zatím se neví, s čím přijde ta další, měla by ho podle vás co nejdřív dotáhnout?

Pokud se budeme bavit o tom, že jaderná energetika má být základem a klíčovým parametrem české energetiky, tak rozhodně nic nevyřešíme stavbou jednoho bloku jaderné elektrárny v Dukovanech. To je o stavbě minimálně třech čtyř bloků. A to je velký problém české debaty o jádru, že se tady řekne jádro a začne se mluvit o jednom bloku v Dukovanech, což je ještě nešťastný příběh minulosti, který zůstal sám tak trochu na ocet, z důvodu, jak se celá debata kolem dalších jaderných elektráren v Česku vyvinula.

Ještě před pár lety se mluvilo o životnosti Dukovan do roku 2025 a měl je nahradit nový Temelín. Tendr na stavbu JETE skončil zrušením a nyní se počítá se životností Dukovan do roku 2035. V tom okamžiku se začal chystat projekt dostavby Dukovan. Pak se ale zjistilo, že pokud prodloužíme životnost stávajících jaderných bloků JEDU mezi roky 2045 a 2047, tak nebude v lokalitě Dukovan prostor na dva bloky, ale jen na jeden a to ještě s riziky nedostatku vody. A takhle my si tu pohráváme s budoucností celé české energetiky. Přitom bylo jasné, že favoritem mezi lokalitami pro stavbu nových jaderných bloků byl a je Temelín.

Je také potřeba si přestat lhát o tom, že nový jaderný blok bude generovat elektřinu na úrovni 50 nebo 70 eur za megawatthodinu, že celkové náklady budou 160 miliard korun za blok, kde se mimochodem pod čarou říká, že to jsou ceny bez finančních nákladů, čemuž většina lidí nerozumí… A to je ten obrovský problém, my ignorujeme realitu, která tady je. Myslím, že se dá zcela odpovědně říct, že včetně finančních nákladů a inflace se bavíme o ceně za blok 300 až 350 miliard korun. A když vezmeme aktuální situaci, kdy roste inflace, zdražuje se stavební materiál, kovy, energie a tak dále, tak ta cena bude ještě vyšší.

Já říkám, že bez jádra se do budoucna pravděpodobně neobejdeme, ale je otázka jakého jádra a kdy přijde správný čas na rozhodnutí. Pokud chceme dělat jadernou energetiku dobře, musíme říct, kdo a jak to bude financovat, kolik to bude stát, musíme si přestat malovat „růžové“ jaderné scénáře a pak se do toho s těmi riziky pustit. Já sám bych nebyl proti stavbě jednoho nebo dvou nových bloků, ale neměla by to být naše jediná a hlavní naděje na řešení náhrady za odstavené uhelné elektrárny. Stavět ale bude muset pravděpodobně stát, nikoli soukromý kapitál.

Politici ale už mluví i o alternativách…

Ano, politici teď už samozřejmě říkají, že budoucnost je jádro, obnovitelné zdroje energie a musíme strpět i nějaký ten plyn. Tím se ale jen zakrývá realita, protože pokud upustíme od toho, že by se stavěl jeden jaderný blok, který nevyřeší vůbec nic, tak pak nám tu zbývá varianta asi třech až čtyřech bloků. A to už se bavíme o částkách s jistotou přesahující hodnotu jeden bilion korun a mně tady chybí informace, kdo a jak to zainvestuje, kdo ponese ta rizika. Jsou si politici opravdu jisti, že je to spotřebitel elektřiny nebo i daňový poplatník? Jsou si jisti, že tu budeme v násobné velikosti chtít opakovat model doplácení spotřebitelů či daňových poplatníků na solární elektrárny z let 2009–2020.

Podívejme se, co se tady děje posledních 10 let. My jsme se nehnuli z místa. Mluvilo se o Temelínu, teď o jednom nešťastném reaktoru v Dukovanech, ale když se podíváme na obnovitelné zdroje, tak ty se tady v podstatě vůbec nerozvíjely a ještě nedávno vládní představitelé říkali, jak nechtějí plyn. Teď se to trošku mění, ale o jádru se tady ze setrvačnosti mluví pořád a pokrok není.

Vnímáte krach tendru na Temelín jako chybu?

My se tady bavíme o tom, že jsme to tehdy měli povolit, ale podívejte se, jak se od té doby daří finalistům toho tendru, což byl ruský Rosatom a americký Westinghouse.

Rusové se z toho ponaučili, ten tendr byl pro ně problematický z hlediska lokálních i evropských zákonů, a proto v šli v roce 2014 v Maďarsku směrem bilaterální dohody a měly se stavět dva reaktory v elektrárně Pakš. Dodnes se tam nic neděje.

Druhý finalista Westinghouse v té samé době začal stavět v USA dva projekty po dvou blocích. Bylo to v elektrárně Vogtl v Georgii a VC Summer v Jižní Karolíně. Ten druhý z jmenovaných po utracení devíti miliard dolarů zkrachoval a ten první, protože už byl v pokročilejší fázi, pokračuje dodnes, nicméně cena se už zvýšila z původního rozpočtu 12 miliard dolarů na současných 27,5 miliard a stále není hotovo.

Suma sumárum se ukázalo, že postavit velký jaderný blok v západní Evropě nebo USA, v tom průhledném a čistém bezpečném prostředí, je vlastně skoro nerealizovatelný projekt. Ale to ještě není největší problém České republiky. Tady je nejhorší to, že tohle se bere jako jediná možná a klíčová varianta pro naši energetickou budoucnost a tím se zanedbává zbytek možností.

Jakou energetickou strategii byste v tuto chvíli pro Česko doporučoval vy sám?

My teď máme stanoven konec uhlí v roce 2038. Teď bych se ale vůbec nezabýval tím, jestli to bude v roce 2030, 2035 nebo 2040.

Můj návrh pro českou koncepci pro následující dvě dekády je vyvinout maximální úsilí, investice a využít všechny chytré hlavy, které tady máme, abychom prodloužili životnost stávajících jaderných elektráren na maximum.

Za druhé se soustředit na rozvoj obnovitelných zdrojů, což v Česku bude znamenat především rozvoj solárních elektráren. Ideálně v té co nejvíc decentralizované formě, to znamená každá střecha, jak jen to půjde a nikoliv jen velké projekty velkých firem.

Ať chceme nebo nechceme, musíme být připraveni i na rozvoj plynové energetiky ve všech podobách. Tedy několik větších paroplynových elektráren až po malé kogenerační projekty. A tady bychom neměli na nic čekat, měli bychom na to mít připravené brownfieldy a mít v tomhle směru nějaký scénář. Ten plyn se dá ale postavit relativně rychle, protože je vyzkoušený a bezrizikový. Ano, dnes je rizikem cena plynu. To ale nebude trvat věčně. Ta cena je vysoko důsledkem geopolitických tlaků mezi Ruskem, Německem, USA, ale i NATO, sporů kolem Ukrajiny, nikoli nedostatku nebo nedostupnosti plynu jako komodity.

Další věc je určitě velmi pozorně sledovat vývoj v oblasti malých jaderných elektráren a dokonce bych se ani nebránil dál pokračovat i v přípravě jednoho nebo lépe dvou nových velkých jaderných bloků, ale na tom bych nestavěl celou energetickou koncepci a neříkal, že je to to hlavní. Naopak bych počítal s tím, že se bez toho budeme muset obejít. V každém případě ale v režii státu a s otevřeným hledím vůči veřejnosti, bez politického populismu.

O menších modulárních jaderných blocích se mluví jako o možném řešení jádra do budoucna, jak to s jejich vývojem vypadá?

Je důležité říct, že nejde v první řadě o nějaké mikro reaktory, ale o modulární jaderné elektrárny o výkonu ve stovkách megawatt. Modulární znamená, že se to staví jako stavebnice. Od toho si všichni slibují nikoliv nějaký zásadní pokrok v technologiích, ale především zlevnění, zjednodušení a rychlost.

Tyto reaktory jsou zatím ve fázi vzniku a cesty na trh. Technologicky se to staví na nohy, ale kdy se to vyřeší, je otázka. Říká se, že to bude kolem roku 2030, ale já jsem trošku skeptický a očekával bych tak rok 2040. Ale nepochybuji, že to řešení přijde. Je to jediná možnost pro zprůchodnění jaderné energetiky. Měli bychom se o tom zcela seriózně do budoucna bavit a vytvářet tomu už dnes podmínky a prostředí. Správné načasování a správná cena je zatím ve hvězdách.

Můžete připomenout, proč je stavba nových velkých bloků na Západě tak komplikovaná, nebo jak říkáte skoro nemožná věc? Proč to dřív šlo a teď nejde?

Většina těch jaderných elektráren se stavěla v 70. a 80. letech. A tahle doba už je v technologiích prostě pryč. Podstatné je to, že v té technologii se jaderná energetika moc neposunula, ale dramaticky se posunula v bezpečnosti.

My jsme také vstoupili do EU. Klíčovou zemí je tam Německo. Německo je odpůrce jaderné energetiky a jde i do toho rizika, že si zavírá poslední jaderné elektrárny. Není žádným tajemstvím, že Německo je klíčovou zemí, která ovlivňuje politiku EU, má velký vliv na formování energetiky celého kontinentu.

Když se také podíváte na cokoliv od stavby domu přes stavbu dálnice až po stavbu jaderné elektrárny, v rámci EU jsme si ty procesy různými předpisy, týkajícími se bezpečnosti, životního prostředí a tak dále tak zkomplikovali, že projít jen tím schválením trvá roky. Ten důraz na bezpečnost je v jaderné energetice nepřehlédnutelný. Všechno se obrátí pětkrát, aby byla co nejvyšší, i když v principu jaderná elektrárna nikdy nemůže být na 100 % bezpečná.

Existuje vůbec nějaká šance, že se na tomhle něco změní?

Nemyslím si.

Takže o osudu jaderné energetiky v západním světě podle vás rozhodne, jak to dopadne s vývojem menších modulárních bloků?

To je jedna část. Teď je ale velmi důležité i prodlužování životnosti těch stávajících velkých bloků nad 1000 megawatt. To je, myslím, něco, co bude Evropa muset řešit. I kdybychom se teď všichni rozhodli stavět jaderné bloky, tak včas žádný nepostavíme, takže se bude muset prodlužovat životnost starších jaderných bloků.

Mimochodem Bohdan Zronek, člověk odpovědný za jádro v rámci ČEZ, zrovna nedávno potvrdil, že prodloužení životnosti Dukovan na 60 let je něco, co je možné technologicky a s rostoucí cenou emisních povolenek a i elektřiny jako takové, je čím dál víc i ekonomicky rentabilní. Je to nejméně rizikové a v tomto okamžiku nejpříhodnější.

Je to věc, kterou budou dělat v Evropě všichni. Francouzi už udělali první krok s prodloužením životnosti na 50 let, Finové prodloužili životnost už i nad 60 let a Američané třeba usilují o 80 let.