Článek
Minulý pátek byl pro Borise Bělenkina jedním z těch nejdůležitějších v životě. Moskevský soud zabavil „jeho“ organizaci kanceláře. Těsně předtím se dozvěděl, že ruská lidskoprávní organizace Memorial jako jeden ze tří letošních laureátů obdržela Nobelovu cenu za mír. Poté ruský historik svou vlast opustil.
Devětašedesátiletý Bělenkin je v Memorialu výkonným ředitelem vědecko-informačního a vzdělávacího centra a působí i ve vedení zastřešující organizace. Návrat domů nevylučuje, ale své vlasti nevěstí pozitivní budoucnost. Seznam Zprávy s ním hovořily v Praze v české pobočce Memorialu.
Memorial je v Rusku „zahraniční agent“
Memorial vznikl na konci 80. let a zastřešuje několik sesterských organizací. Zaměřuje se mimo jiné na mapování porušování lidských práv v současném Rusku nebo odhalování zločinů komunismu a stalinismu v někdejším Sovětském svazu. Organizace Memorialu ruské úřady už před lety označily za „zahraničního agenta“ a pak proti nim zasáhly soudy. Ty je svými loňskými verdikty rozpustily.
V pátek 7. října norský Nobelův výbor oznámil, že letošní cenu za mír dostane právě Memorial a také vězněný běloruský bojovník za lidská práva Ales Bjaljacki a ukrajinské Centrum pro občanské svobody. Ve stejný den moskevský soud Memorialu zabavil kancelářské prostory.
Jistě se na začátek sluší pogratulovat. Blahopřeji! Přiznám se, že k Nobelově ceně za mír jsem ještě nikomu negratuloval. Předpokládám, že na oslavu jste ještě čas neměl, protože za sebou máte dramatickou životní chvíli – odchod z Ruska.
Zatím jsem neměl možnost oslavovat ani možnost o tom popřemýšlet, uvažovat a uvědomit si své pocity. Bylo to nečekané, protože jsme byli opakovaně na Nobelovu cenu nominovaní, no ale nikdy jsme nečekali, že ji vážně obdržíme.
Ten den, kdy se cena oznamovala, jsme se vždy na výsledky těšili a očekávali jsme je. Tentokrát ale vůbec ne. Loni získal Nobelovu cenu Rus Dmitrij Muratov (šéfredaktor deníku Novaja Gazeta, pozn. red.), takže letos jsem ani já, ani žádný z mých kolegů neměli pomyšlení na to, že by znovu putovala do Ruska.
Ruský historik Boris Bělenkin z oceněné organizace Memorial.
Jak jste ten den, tedy minulý pátek, kdy bylo ocenění oznámeno, prožil? Budete si ho pamatovat? Moskevský soud zrovna ten den nařídil zabavit Memorialu kanceláře.
Samozřejmě že budu. Byl jsem představitel organizace, která byla stíhána. Já jsem se s kolegy a advokáty připravoval na ten proces. Ve chvíli, kdy Nobelův výbor oznámil laureáty, jsem jel s kolegou autem a vezli jsme krabice s dokumenty k soudu. Náladu jsem měl tedy špatnou. Musím zdůraznit, že ani ten den, ani den předtím jsem nic nepil, ačkoli jsem měl o den dříve narozeniny. (Smích)
Jeli jsme tím autem a najednou mi zazvonil telefon, volala mi moje kamarádka, novinářka a obhájkyně lidských práv Zoja Světová. „Haló?“ říkám. „Borisi, chci ti pogratulovat,“ odpovídá, a já jsem se jí s takovou pochmurnou náladou zeptal, proč zrovna dnes, když jsem měl narozeniny včera.
„Jsem v Paříži. Právě teď jsem se o tom dozvěděla,“ odpověděla. V Paříži se dozvěděla o mých narozeninách? Nebo o čem se to asi dozvěděla, přemýšlel jsem. No a pak jsem se to dozvěděl. Můj kolega v autě zrovna v tu samou chvíli taky telefonoval a taky se divil, k čemu mu zrovna teď někdo gratuluje. Bylo to překvapení a naše nálada se velmi rychle změnila.
Ten soud poté byl cirkus. Snažili jsme se hájit, ale dopadlo to podle našich očekávání, bylo to předem dané.
Oceněná trojice
Přečtěte si více o všech třech letošních nositelích Nobelovy ceny za mír. Ocenění „putuje“ na Ukrajinu, do Ruska a Běloruska.
Takže jste měl emocemi nabité dny?
Ano, jsem teď velmi unavený. Byly to dva týdny, kdy jsme měli spoustu práce kvůli soudu, a to emocionální napětí bylo v pátek velké.
Pár dní poté, co jste jako organizace dostali Nobelovu cenu za mír, jste už v Praze. Proč jste Rusko opustil?
Očekávali jsme, že soud bude ještě pokračovat a že rozhodnutí ještě v pátek nepadne. Kdyby to tak bylo, zůstal bych v Moskvě a dál pracoval. Jenže soud už rozhodl a zabavil nám kanceláře. Zároveň jsem teď svou práci dokončil a nevíme, co bude dál a jak nebezpečné je to pro mě a pro kolegy.
Jaké jsou okolnosti vašeho odjezdu? Chystáte se zůstat v Česku?
Cesta byla obtížná, ale způsob a trasu jsem si vybral sám. Technicky to bylo trochu složitější kvůli mnoha přestupům, ale to bylo kvůli legálním důvodům a také to tak bylo nejlevnější.
Ještě nevím, kde zůstanu. Byl bych rád, kdybych mohl zůstat v Česku, ale to záleží na právních okolnostech. V každém případě budu dál pracovat pro Memorial, ale kde, to ještě nevím. Samozřejmě nevylučuji možnost, že se do Ruska vrátím.
Represe proti Memorialu
O procesu, ve kterém soud zabavil Memorialu kancelářské prostory, jsme psali více zde:
Důvodem odchodu z Ruska je vlastní bezpečnost, nebo je těch důvodů víc?
Je to bezpečnost, ale také to, abych dál mohl pracovat pro Memorial. Kolegové, kteří zůstali v Rusku, sice teď něco pro Memorial dělat mohou, ale kolik dní nebo týdnů to bude trvat, to nikdo neví.
Za jakých podmínek byste se domů vrátil? Máte nějakou červenou linii?
Víte, hlavní podmínka návratu je očividná, ale já ji nebudu vyslovovat. Když se to stane, všichni se vrátíme.
Nejmenujete ji, ale předpokládám, že je to pád současného ruského režimu Vladimira Putina.
To říkáte vy. Možností, jak to bude v Rusku pokračovat, je více. Buď pád režimu, jeho transformace v něco jiného, nebo jeho kamufláž, jeho porážka ve válce, nebo sebezničení… Nevíme.
Je mi 69 let a celý život jsem rád debatoval o politice, pořád jsem s někým diskutoval a naslouchal argumentům a názorům pro a proti. Poprvé v životě jsem se dožil situace, o které nemá cenu diskutovat, protože je samozřejmá pro každého. Každý ji chápe stejně jako já. Když potkám nějakého známého, tak se za dvě minuty nemáme o čem bavit, protože každý tu situaci v Rusku a ve světě chápe úplně stejně. Poprvé nemám o čem diskutovat.
Rusko už nemůže udělat krok vzad, který by mu umožnil dobré východisko z téhle situace. Žádné dobré východisko už není. Rusko má před sebou jen fiasko. Když čekáme na vývoj situace, máme před sebou několik možností, z nichž každá je špatná: jaderná válka, krvavý teror, nebo převrat a revoluce. Tři možnosti, z nichž je každá špatná.
Ruské rabování na Ukrajině
Rusové berou na Ukrajině prakticky všechno, co jim padne pod ruce. Ukradené věci následně odesílají domů. Důkazem toho je i kuriózní případ podnikatele Vitalije Semeneho, který přišel o bezdrátová sluchátka AirPods Pro.
Vy stojíte v čele vědecko-informačního a vzdělávacího centra Memorialu, které mapuje politické represe v SSSR a Rusku. Nabízí se pro dnešní Rusko nějaká historická paralela?
Nemá cenu v našich dějinách hledat paralelu, dobrý historik by to ani dělat neměl, to je špatná cesta. Dobrou cestou je zkoumat, jakým směrem Rusko jde a k čemu by ho ten směr mohl dovést. Není to věštění, co se stane za pět let, to je šarlatánství, to nemá cenu odhadovat. Dá se ale říct: tahle konkrétně cesta, kterou Rusko směřuje, ho může přivést k tomu a k tomu. Historik pak může například říct, jak revoluce může vypadat, jaké jsou možnosti.
Ještě před letošním 24. únorem (den zahájení ruské invaze na Ukrajinu, pozn. red.) bych řekl, že režim a diktatura vydrží tak dlouho, dokud bude žít diktátor. Dožije se 85 let a pak to skončí.
Únor to ale změnil. Nikdy v dějinách jsme totiž neviděli, aby diktátor a diktatura hrozili jadernou válkou, nemáme precedens.
Když jsem byl v listopadu 2013 v Kyjevě, každý mi tam říkal, že se nic dít nebude, že je tam klid, takové blátíčko, korupce a žádná revoluce nebude. Pak stačilo 17 dní a v centru byly demonstrace, střílelo se a byl Majdan. Takhle se dějí dějiny, nikdy se nedají předvídat. Revoluce vypukla během vteřiny.
Jak vnímáte to, že Nobelova cena za mír „putovala“ letos do Ruska, Běloruska a na Ukrajinu? Některé ukrajinské osobnosti takovou věc kritizovaly, i když uznávají zásluhy Memorialu v boji proti nedemokracii. Odmítají ale ukrajinský boj za svobodu dávat naroveň tomu ruskému nebo běloruskému.
Podle mě je správně, že ta cena putuje do tří zemí. Zároveň samozřejmě rozumím emocím, které to mohlo vyvolat na Ukrajině, když tamní společnost čelí válce, masakrům, bombám a krveprolití.
Když ovšem tyhle emoce někdo podporuje, včetně administrativy prezidenta Zelenského, tak nebere v úvahu, že Memorial a (oceněný běloruský bojovník za lidská práva, pozn. red.) Ales Bjaljacki nemají se současným ruským a běloruským státem nic společného. Mezinárodní Memorial je dokonce podle ruských úřadů zločincem a zahraničním agentem, to může znamenat, že i agentem Ukrajiny. Tito držitelé Nobelovy ceny tudíž nemají nic společného se státem, ba jsou naopak protistátní.
V Rusku se radují z pomsty
Zpravodajové státních médií ruské útoky proti ukrajinským médiím z posledních dní chválili jako přiměřenou a dlouho očekávanou odpověď na úspěšnou ukrajinskou protiofenzivu a víkendový útok na most mezi Ruskem a okupovaným Krymem.
Co pro Memorial Nobelova cena za mír znamená? Znamená vzpruhu, pomůže vám mezinárodní pozornost? Pomůže i v samotném Rusku, nebo tam nebude mít význam?
Ano, je to podpora, je to příležitost být ve světě víc vidět. Ta část ruské společnosti, která nás podporovala už předtím, si nás teď asi bude vážit ještě víc a možná víc podporovat.
Jak v posledním roce Memorial fungoval? Soudy loni na konci prosince zrušily dvě hlavní organizace Memorialu. Co to v praxi znamenalo? Pracovali jste dál?
To pole, ve kterém jsme mohli fungovat, se výrazně zmenšilo. Nemůžeme dělat nic určeného pro širší publikum – žádné velké výstavy, promítání filmů, přednášky… Snažíme se ale dělat aspoň komentované procházky městem a pokračujeme i v archivní práci a kompletování děl. K tomu se přidala naše mezinárodní aktivita a některé přednášky přešly do online prostředí.
Toho osudového 7. října (den vyhlášení Nobelovy ceny za mír, pozn. red.) se náhodou sešlo zahájení dvou výstav. Jedna je na severu v Syktyvkaru v Komijské republice, druhá je pak v gruzínském Tbilisi. Soud, dvě výstavy a Nobelova cena v jeden den a den předtím moje narozeniny – samé náhody. (Smích)
Přečtěte si rozhovor s analytikem o možných scénářích vývoje války
Jaké jsou tři možné scénáře ruského jaderného útoku? Co by způsobilo použití taktických jaderných zbraní? Máme se v takovém případě bát radioaktivního spadu? Rozhovor s politickým geografem Janem Kofroněm.
Zmiňujete Tbilisi a Gruzii, kam teď směřuje mnoho ruských občanů při útěku ze země. Evropu obletěly záběry front na hranicích po Putinově vyhlášení mobilizace. Jak se mobilizace projevila ve společnosti? Změnila se atmosféra z hodiny na hodinu?
Ano, samozřejmě, bylo to i vidět v metru a na ulicích. Vyzvedával jsem kolegyni a vezl ji na moskevské letiště Vnukovo a tam byli jen samí muži. Včera odlétala z Ruska moje manželka, letěla přes Baku a skoro pouze se samými muži. Nikdy se nic podobného nestalo.
Jak se díváte na tuhle migrační vlnu? V Evropě se střetávají dva hlavní názory – buď Rusy při úprku před mobilizací humanitárně přijímat, nebo je naopak do Unie nepouštět s tím, aby se sami režimu doma postavili. Co by podle vás měla Evropa dělat?
Nemám právo na to odpovídat. Na tuhle otázku by měli odpovědět evropští daňoví poplatníci. S těmi lidmi mohu soucítit a být pro to, aby je Evropa přijímala, ale na druhou stranu je tu finanční otázka, kdo je bude živit a podporovat. Je to věc Evropanů, já od téhle otázky raději utíkám.
Chystáte se jet na ceremoniál do Osla, kde se bude Nobelova cena za mír předávat? Už víte, kdo za Memorial pojede?
Nevím. Je to naprosto technická záležitost a formalita, to teď v Memorialu neprobíráme a není to téma. Budeme o tom muset rozhodnout, ale na to je ještě čas.
A slavit se chystáte?
Ano! Každý den! (smích) Tahle případná oslava je ale zatížená tím, že zatímco my a oceněná ukrajinská organizace Centrum pro občanské svobody slavit můžeme, tak běloruský laureát Ales Bjaljacki je ve vězení. Taková oslava tudíž nemůže být oslavou…
