Článek
S manželkou Hanou se brali v jihotureckém městě Adiyaman v roce 2014. V té době bylo Češce pouhých 22 let. „Její rodina, stejně jako ona, jsou skromní, laskaví, starostliví a milující lidé, kteří mají úsměv na tváři pro každého. I proto ji měli všichni, kdo ji v Adiyamanu znali, velmi rádi,“ píše o své zesnulé ženě Akif Öner Tekkanat.
Její dobrosrdečnost ilustruje i starostí, kterou měla o toulavé kočky. „Adoptovala hned čtyři, dvě z nich byly postižené a dvě zraněné,“ zmiňuje.
Sňatek paní Hany její vlast úředně neuznávala, manželé se to nedávno rozhodli změnit. V Adiyamanu připravili potřebné doklady a žena se vydala do Česka na matriku, aby tam zanesla údaje o svém manželství, vyměnila si cestovní pas a ke svému původnímu příjmení si přidala také turecké příjmení po svém manželovi.
Zemětřesení a lidskost
Děvčátko, které se narodilo matce zavalené při zemětřesení v Sýrii, přišlo o rodiče i sourozence. Záběry ze záchrany novorozence obletěly média i sociální sítě a tisíce lidí nyní nabízejí, že dítě adoptují.
Srdceryvné snímky z Turecka a Sýrie:
„Ačkoli tyto procedury běžně trvají delší dobu, díky intenzivním telefonátům a korespondenci s úřady jsme je zvládli za jeden měsíc,“ píše pan Tekkanat. Poté už mohl koupit manželce letenku, aby se vrátila do Adiyamanu. „Jako vždy nakoupila dárky pro celou rodinu,“ zmiňuje s tím, že byla spokojená a že má vyřízené nové doklady, cestovní pas a může se vrátit za svým manželem do Adiyamanu.
Jako kdyby dům mluvil
Tekkanat vzpomíná, jak měla jeho žena ráda zákusky. „Poslední večer jsem jí je koupil. Snědli jsme zákusky, vypili čaj a strávili jsme spolu hezký večer. Manželka mi ukazovala nové doklady a vzpomínala a vyprávěla mi o Vánocích prožitých s rodinou v Čechách. Spolu s manželkou Hanou jsme si Vánoce vytvořili také doma v Adiyamanu,“ vzpomíná pan Tekkanat.
On sám šel ten den spát kolem jedenácté hodiny, protože chtěl ráno brzy odjet do práce, manželka šla později.
Ve čtyři hodiny ráno se probudil a podíval se na budík. Ten byl nastavený na šestou, otočil se a znovu usnul. Po chvíli ho ale vzbudil velký hluk a silné chvění. „Objal jsem svou ženu a snažil se ji uklidnit, uvědomil jsem si, že je zemětřesení. Jako kdyby dům mluvil, slyšel jsem šramot a praskání zdí. Byl jsem v šoku, vstal jsem, otevřel dveře na balkon a díval se ven… Pak jsem se najednou ocitl v sutinách, manželka zůstala v posteli. Omdlel jsem,“ líčí pan Tekkanat nejhorší noc svého života.
Stanové městečko pro lidi, jejichž domy v Adiyamanu už nejsou obyvatelné.
„Když jsem otevřel oči, cítil jsem, jak mi na obličej padají kapky deště. Měl jsem velkou žízeň, asi jsem spolykal hodně prachu a uvázl jsem tam, kde jsem předtím stál. Snažil jsem se vypít kapky deště, které mi padaly na obličej. Ruce a nohy jsem měl uvázlé v sutinách, pak jsem si uvědomil, že mi sklo z balkonových dveří poranilo hlavu.“
V první chvíli myslel na svou manželku a rodinu: Od manželky se neozýval žádný hlas, jinak jsem ale ve tmě slyšel křik a pláč a volání dalších lidí o pomoc: „Ze všech stran jsem byl obklopený skleněnými střepy a sutinami,“ popisuje.
Po deseti minutách přišel další otřes. Jeho rodiče bydleli ve stejném paneláku, jen o dvě patra výše.
Největší zemětřesení historie
I když počet obětí zřejmě ještě není konečný, zemětřesení v Turecku a Sýrii se zařadilo mezi ta nejtragičtější za posledních 100 let. Která byla ta největší?
Opřel jsem si hlavu a čekal na smrt
„Když jsem viděl, že žádná pomoc nepřichází, uvědomil jsem si, že celé město je zničené. Byl jsem velmi unavený a přestal jsem volat o pomoc. Byla mi zima, pršelo, opřel jsem si pravé rameno pod střepy skla, abych ho schoval před chladem, a obličej o kameny a čekal na smrt. Po chvíli jsem uslyšel zvuk lidí, kteří mi přicházeli na pomoc. Snažil jsem se volat, ale neslyšeli mě, a tak jsem křičel: ‚Jsme tady, jsme tady, prosím, zachraňte nás!‘ Někdo ke mně přišel s baterkou a všiml si mě,“ vzpomíná.
Jeden ze záchranářů si posteskl, jak ho může dostat ven, když na něm ležely sutiny stropu. Po chvíli se vrátil se železnou tyčí a snažil se sutiny uvolnit. „Přestaňte, drtí mě to čím dál víc,“ volal zoufale pan Tekkanat.
Poté si zachránci všimli, že pod jeho tělem jsou navršené kusy zdi, a začali je postupně vytahovat. Po chvíli se uvolnila i suť na těle a bylo možné ho vyprostit. „Nebyl jsem schopen vstát, byl jsem celý potlučený. Pět až deset minut jsem seděl v sutinách, měl jsem na sobě tričko a kraťasy, cítil jsem déšť, zimu, šok, bolest. Potom přišli dva lidé, oblékli mi pláštěnku a odvedli mě,“ vypráví.
V malém domku, kam ho odvedli, se potkal se svými sousedy. Omotali mu tělo kusy látky a koberce, po chvíli mu ale začala krvácet noha a záchranáři ho museli odvézt do nemocnice.
„Po dvou dnech, když jsem byl schopen vstát, došel jsem k sutinám domu, kde jsme následně s dalšími lidmi a sousedy našli těla mé manželky, obou rodičů a dvou sester. Ještě den předtím pozdě večer se podařilo dojet na místo speciálnímu záchranářskému týmu z České republiky. Měli s sebou psy cvičené na vyhledávání přeživších lidí v sutinách. Bohužel po opakovaném a podrobném prohledávání zbořeného domu zjistili, že v sutinách již nejsou živí lidé. I přes tuto tragickou skutečnost je třeba českým záchranářům moc poděkovat za jejich obětavou snahu při prohledávání domu ve snaze najít mou manželku, mou rodinu a sousedy.“
Absolventka střední zdravotnické školy Hana žila v Adiyamanu devět let. Jako dobrovolnice chodila pomáhat k veterináři, zvířata měla ráda.
„Strašně mě bolí, že o tomto krásném a andělském člověku v jeho zemi zatím málo lidí ví, proto bych se rád tímto způsobem s dalšími lidmi o své pocity podělil,“ píše pan Tekkanat s tím, že spolu s rodinou své manželky převezl její tělo do Česka, kde potom v rodinném kruhu proběhl pohřeb.
„Nemohl jsem ji zachránit, byl jsem v bezvědomí v sutinách. Kéž bych se nikdy neprobudil a tohle nenapsal,“ uzavírá pan Tekkanat svůj smutný příběh. Poslední dny tráví v Čechách, aby podpořil rodinu své manželky.
