Libanonský analytik: Hizballáh bude skládat účty. Ale teď je hrozbou Izrael

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Libanonské radikální hnutí Hizballáh už ve válce s Izraelem prohrálo v tom smyslu, že židovský stát nedokáže odstrašit a nepředstavuje pro něj hrozbu, domnívá se libanonský ekonom Sami Zoughaib. Izraelské stíhačky od září bombardují cíle spojené s Hizballáhem, jde o odpověď na dlouhodobé raketové útoky, které šíitské hnutí napojené na Írán podniká vůči severnímu Izraeli.

Analytik přijel letos už podruhé do Prahy, tentokrát na pozvání jednoho z think-tanků. V rozhovoru pro Seznam Zprávy je kritický vůči Hizballáhu i vůči izraelskému postupu.

Židovský stát podle chce podle Zoughaiba proměnit Libanon tak, aby se podobal palestinskému Západnímu břehu Jordánu. „Konečným cílem pro Izrael je, myslím, zavést podobné uspořádání jako na Západním břehu, kde Izrael může podle svého uvážení vojensky zasahovat a kde by mohl podle svého implementovat rezoluci Rady bezpečnosti 1701,“ připomíná rezoluci volající po odzbrojení militantního hnutí.

Při pokračujících jednáních o příměří se ale Izrael stále nerozhodl, jakou strategii zvolí, domnívá se Zoughaib. První možností je změna celého Blízkého východu - jinými slovy rozsáhlá regionální válka - další je úplná vojenská porážka Hizballáhu, což analytik nepovažuje za reálné, a třetí variantou je vytvoření nárazníkového pásma na jihu Libanonu. Jedině třetí varianta, pokud by se s ní Izrael spokojil, by podle něj mohla vést k příměří.

Narodil jste se v Baalbeku, žijete v Bejrútu. Obě města nyní bombarduje Izrael. Dá se alespoň v některých částech těchto měst normálně žít?

V Baalbeku určitě ne, protože město je bombardováno do mrtě, zasažena byla většina čtvrtí. Bombardováno bylo centrum města včetně veřejných prostor a kulturního dědictví - asi víte, že v Baalbeku máme jedny z nejrozsáhlejších římských památek. Pod útokem se ocitlo i jejich bezprostřední okolí… Baalbek je nyní neobyvatelný.

V minulém týdnu navíc bombardovali centrum civilní obrany, jediné v regionu, je to státní instituce spadající pod ministerstvo vnitra, není to spojené s Hizballáhem, jak se někdy v médiích tvrdí. Dvanáct lidí tam zabili, dva přežili. Lidem to mělo vyslat vzkaz, aby se cítili co nejméně bezpečně - když se něco stane, nebudou mít ve městě ani záchranáře.

V Bejrútu je to jiné. Bydlím v centrální části města, která je poměrně vzdálená od bombardovaných jižních předměstí. Někdy slyšíme výbuchy velmi hlasité, někdy méně, budí vás to v noci, děti jsou vyděšené…

Za poslední dva dny, co jsem v Praze, byl ale i centrální Bejrút zasažen čtyřikrát. Jedna ze střel dopadla asi sto metrů od našeho domu. Žijí v něm teď mí rodiče, kteří utekli před válkou z Baalbeku. V Bejrútu to teď není vůbec bezpečné, město je paralyzované a lidé se bojí přejíždět z místa A na místo B.

Část lidí se také musela evakuovat, potom byl Bejrút trochu stranou útoků, protože Američané požádali Izrael, aby na centrum města neútočili. Lidé se na čas cítili jakž takž normálně, chodili do práce, apod. Potom ale Izraelci znovu začali bombardovat. V některých jiných částech Libanonu je situace relativně normální, i tam ale na lidi dopadají ekonomické důsledky války.

Libanon zažíval v posledních letech největší ekonomickou krizi v historii, nyní zase válku. Jaké bude mít humanitární důsledky?

Strašné. Myslím, že v obou válkách - v Gaze i v Libanonu - Izrael používá humanitární krize jako nástroj ve válce. Kolektivní trestání lidí je tedy nedílnou součástí toho, co Izrael v těchto válkách dělá, aby vytvořil tlak, který je nezbytný pro vynucení určité politické agendy. Pokud se nyní podíváte na definici toho, co je terorismus, tak terorismus je definován kolektivním trestáním civilního obyvatelstva, jeho terorizováním za účelem dosažení politických cílů. A myslím, že právě to se děje.

V tomto smyslu je tato kampaň velmi úspěšná - dochází k masivnímu přesunu obyvatelstva. Izrael tvrdí, že vždy vydává příkazy k evakuaci, aby lidé opustili určitou budovu nebo místo. Teď ale tyto příkazy přicházejí na úrovni celých vesnic nebo měst. Lidé, kteří žijí třeba ve 200tisícovém městě, dostanou dvě nebo tři hodiny na to, aby ho opustili.

Představte si, že máte tak rychle opustit dům, kde vaše rodina žije třeba sto let… Co si máte s sebou vzít, jaké vzpomínky máte zabalit do batohu? A kam máte jít? Není to tak, že by země byla velká a měli jste jistotu, že půjdete na bezpečné místo. Já bych v těchto případech nemluvil o evakuačních případech, ale o strategii vynuceného vysídlení. To se týká asi 1,2 milionu lidí, celý Libanon má maximálně šest milionů obyvatel, takže jde o velkou část populace.

Kam se lidé mohou uchýlit?

Stát vytvořil kryty, které jsou ale přeplněné, zbytek lidí závisí na tom, zda si dokáže zaplatit nájem v bezpečných oblastech. No a někteří majitelé nemovitostí toho samozřejmě využívají a ceny nájmů zvedají. Lidé, kteří přišli o práci kvůli válce, nyní žijí ze svých úspor. Dostáváme se do bodu, kdy tito lidé opravdu žijí z posledních svých peněz a budou ještě zranitelnější.

V ekonomické rovině Světová banka odhaduje dosavadní ztráty na 8,5 miliardy dolarů. To znamená, že více než polovina naší ekonomiky je zcela zdecimována. Odhaduje se, že 200 000 lidí bude bez práce. Zasažena je i velká část podniků ve městech a pokud se lidé vrátí, nebudou už mít své živnosti.

Zdá se, že Izrael chce pomocí útoků vytvořit na jihu Libanonu nárazníkovou zónu. Jak se díváte na válečné cíle vlády Benjamina Netanjahua?

Myslím, že Izrael chce, aby část jižního Libanonu byla neobyvatelná. Evakuační příkazy ale přicházejí i do Baalbeku, který leží 300 kilometrů severně od izraelských hranic. Strategií je podle mě vytvořit pásmo tři až pět kilometrů od hranice, které bude neobyvatelné. Způsob, kterým toho chtějí dosáhnout, je totální zničení celých vesnic a komunit, odpalování celých budov do vzduchu a ukazovat to pak na sociálních sítích.

Používají také obrovské množství fosforových bomb, které zakazuje mezinárodní právo kvůli dlouhodobému účinku na úrodnost půdy. Nejen, že zničí budovy, ale možnost jakékoliv zemědělské produkce v oblasti, což je hlavní zdroj obživy většiny lidí, kteří tam dosud žili.

A od této zóny až k řece Lítání chtějí mít obyvatelstvo tak silně potrestané, že by mohlo povstat proti Hizballáhu. Nemyslím si, že by to byla vítězná strategie, protože ti lidé se postaví za stranu, o které si myslí, že je v této době ochraňuje, a ne za Izrael, který bombarduje jejich domy.

Konečným cílem pro Izrael je, myslím, zavést podobné uspořádání jako na Západním břehu Jordánu, kde Izrael může podle svého uvážení vojensky zasahovat a kde by mohl podle svého implementovat rezoluci Rady bezpečnosti 1701 (ta volá po odzbrojení Hizballáhu v oblasti, pozn. red.).

To se samozřejmě nestane, tak volí jiný přístup - rezoluci by implementovaly mezinárodní síly z proizraelských zemí, jako jsou USA, Británie, Francie atd. Tyto země by monitorovaly jižní Libanon a kontrolovaly, zda na jih země nepřicházejí zbraně a měly by podobný mandát jako UNIFIL. Bylo by to tedy jako Západní břeh, jen by izraelskou armádu nahradily multinárodní jednotky.

Mezi Izraelem a Hizballáhem nyní probíhají jednání o příměří. Kde vidíte hlavní překážky?

Vraťme se do září letošního roku, kdy došlo k newyorské výzvě. Což byla výzva 11 států včetně USA, Německa i arabských zemí volající po deeskalaci konfliktu a nějaké rezoluci vedoucí k ukončení konfliktu, než se vymkne z rukou.

Lidé zapojení do vyjednávání tehdy říkali, že Libanon i Hizballáh návrh na příměří přijímají. A souhlasit měl i izraelský premiér Netanjahu, který se chystal na Valné shromáždění OSN do New Yorku, kde měl veřejně oznámit, že Izrael na návrh přistupuje. Do USA Netanjahu skutečně odjel. Vzal si s sebou mapu, která ukazovala na jedné straně zlo - Libanon, Sýrii, Irák, Jemen a Írán, a na druhé straně svět prosperity, což byla hlavně Saúdská Arábie, Jordánsko a Izrael. Prohlásil, že chce změnit Blízký východ a sotva dokončil projev, vydal příkaz k zabití vůdce Hizballáhu Hasana Nasralláha. Tím ukončil jakékoliv šance na příměří a dal najevo, že chce konflikt dál eskalovat.

Proč to říkám? Protože si myslím, že Hizballáh není v tuto chvíli stranou, která by nechtěla příměří. Oni ho naopak chtějí a myslím, že jsou kvůli němu připraveni i dost obětovat. Jsou totiž pragmatičtí.

Iracionální je v této věci Izrael, který má tři různé strategie a stále se nerozhodl, kterou z nich si vybere. První z nich je Netanjahuův sen o proměně celého Blízkého východu - to jinými slovy znamená velkou regionální válku. Druhou strategií je úplné vítězství a zničení Hizballáhu - to je z vojenského hlediska nemožné, a také to příměří nepřinese. Konečně třetí možností je vytvoření nárazníkové zóny v jižním Libanonu a dohled nad implementací rezoluce 1701, což by preferoval vojenský establishment Izraele - v takovém případě lze příměří dosáhnout.

Zmínil jste zabití Hasana Nasralláha. Co byste řekl o jeho nástupci v čele Hizballáhu?

On nikdy nebyl skutečnou variantou, i když byl v pozici, kdy by jí měl být. Od devadesátých let byl Naím Kásim zástupcem generálního sekretáře hnutí, po zabití Nasralláha byl ale až čtvrtou variantou. Jeho problém spočívá v tom, že i dávno před touto válkou byl jednou z nejvíce nenáviděných postav Hizballáhu.

Důvody pro to jsou dva. Jedním z nich je to, že je vnímán jako člověk jehož jednání je vedené náboženstvím, pouze ale povrchním, které nejde do hloubky. Druhým důvodem je to, že byl v Hizballáhu odpovědný za domácí politiku, za kterou je Hizballáh kritizovaný vůbec nejvíce, a to i svými příznivci. Právě on uzavíral dohody s dalšími politickými elitami země, dohadoval se na ekonomické politice, která nás dovedla ke krizi.

Je daleko od toho, aby měl nějaké charisma. Ať už si o Nasralláhovi myslíme cokoliv, i jeho nepřátelé uznávají, že dokázal být racionální, strategicky přemýšlet a ukazovat nějakou intelektuální výši, to o Naímovi neplatí. A to je špatné, protože slabý vůdce Hizballáhu dělá hnutí nestabilnějším a také nebezpečnějším.

Jakou roli hraje v konfliktu libanonská armáda? Mohl byste ji porovnat se silami Hizballáhu?

Co se týče množství vojáků, je libanonská armáda s asi 82 tisíci mužů celkem silná vzhledem k velikosti země. Větší než má Hizballáh, nebo podobná. Problém je ale v tom, jaké zbraně má k dispozici a také zdroje, a to včetně těch na platy.

Armáda je omezena dvěma faktory, které Hizballáh nezatěžují. Za prvé tím, kde a od koho smí nakupovat zbraně. Stát nikdy od vzniku Libanonu neměl skutečnou vyzbrojovací politiku, armáda měla být vždy slabá. Druhým omezením je naprostá závislost na penězích od Američanů. USA a Katar platí vojákům, asi 100 dolarů měsíčně, z čehož se nedá vyžít. Omezením je ale i to, že o armádě rozhodují libanonské politické elity, které nikdy nedaly armádě politické krytí na nějakou obrannou politiku vůči Izraeli.

Hizballáh není politiky nijak omezený a bohužel nepotřebuje legitimitu od politických institucí, aby rozhodoval o otázkách války a míru. Druhý problém je to, že má zdroje díky přímé a masivní podpoře ze strany Íránských revolučních gard. Myslím nejen dodávání zbraní, ale i výcvik a finanční podporu. Navíc to není stát a může jednat nezávisle na tom, co to přinese libanonské diplomacii.

Když se podíváte na současný průběh války, dá se Hizballáh odstrašit na delší dobu?

Myslím, že už odstrašeni byli. Z operačního hlediska je vidět, že dnešní Hizballáh se velmi liší od toho, čím byl před zahájením této kampaně.

Hlavní síla Hizballáhu nyní spočívá v jeho schopnosti působit na jihu v menších buňkách, které jsou napůl nezávislé a nemusejí žádat generálního sekretáře hnutí o povolení, jak mohou provádět své vojenské operace, a jsou obvykle velmi účinné v guerillovém způsobu boje. Tohle oni umějí a mohou tak bojovat velmi efektivně. Čelí ostatně jedné z největších armád světa podporované největším impériem v historii s jeho zpravodajskými informacemi. Když toto vezmeme v úvahu, je vidět, jak byli efektivní vzhledem k tomu, jak pomalu postupuje Izrael na jihu Libanonu.

V čem naopak prohráli, je ztráta jejich schopnosti představovat strategické odstrašení nebo hrozbu pro Izrael, zejména prostřednictvím balistických raket dlouhého doletu. Nedávno jsme sice viděli, že jednu z nich použili proti Tel Avivu po bombardování centrálního Bejrútu. Snaží se obnovit taktiku ve smyslu: Když vy zasáhnete centrum Bejrútu, my zasáhneme centrum Tel Avivu.

Od toho jsou ale daleko. Myslím, že to má dva důvody - jedním může být zničení skladů zbraní, to ale myslím není ten hlavní důvod. Tím je podle mě to, že kdyby použili veškeré své kapacity proti Izraeli, válka by eskalovala do té míry, že by Izrael bombardoval i velkou část civilní infrastruktury, což zatím neudělal. Mluvím o letišti, vodárnách, elektrárnách, mostech a dálnicích.

To by znamenalo obrovskou humanitární katastrofu, které se chtějí vyhnout. Hizballáh se ostatně ještě nepřeskupil a neurčil novou strategii, myslím nejvyšší vedení. Oni se prostě nyní ani nemohou sejít na jednom místě.

Jak nyní vnímá válku libanonská veřejnost? Myslím tu část, která šíitské hnutí nepodporuje…

Je jasné, že tato válka vystavuje Hizballáhu účet a ukazuje veřejnosti důkaz toho, čeho jsme se dlouho obávali - že regionální expanze Hizballáhu vede k tomu, že Libanon bude vystaven velké válce. Dokud byl Hizballáh omezený pouze na území Libanonu a obranu jihu země, měl v Libanonu značnou legitimitu, a to i mezi lidmi žijícími v oblastech, které Hizballáh nepodporovaly. Od roku 2011 ale Hizballáh expandoval do Sýrie, potom i do Iráku a Jemenu a vytvořil osu odporu.

Nyní jsou velká města zničená a v zemi panuje humanitární katastrofa, takže lidé očekávají, že za to Hizballáh ponese odpovědnost. Ale to neznamená, že lidé očekávají a chtějí tu změnu hned teď, protože teď si všichni myslí, že mnohem větší hrozbou je Izrael. Okupace jižního Libanonu je pro ně mnohem větší hrozbou, národní prioritou je územní celistvost Libanonu. A na tom panuje široká shoda.

Libanonci nemusejí podporovat Hizballáh, ale doufají, že nějakým způsobem dokáže odstrašit Izrael, aby si Libanon jako země udržel svou územní celistvost a suverenitu. Až pak válka skončí, očekávají změny včetně toho, že se síly Hizballáhu podřídí státu.