Italové vzpomínají na covid. Umíráčky tu zněly tak často, že zvony odstavili

Reportáž si také můžete poslechnout v audioverzi.

/Od naší zvláštní zpravodajky v Itálii/

„Zvony ohlašující úmrtí zvonily tak často, že jsme je museli nechat odstavit. Brzy přestaly i houkat sanitky,“ vzpomíná na první vlnu covidové pandemie Mirko Signori, který v italské obci Nembro šéfuje jednotkám civilní ochrany.

Jindy nenápadné 11tisícové městečko nedaleko Bergama na sebe před pěti lety, kdy se covid-19 začínal šířit Evropou, strhlo pozornost doma i v zahraničí.

„Všichni se ptali, co se to v Nembru děje. Záchranáři, kteří mají na starosti region Lombardie, se podivovali nad tím, že zatímco běžně si místní volají sanitku dvakrát do roka, tehdy ji tam jen během několika dní museli poslat asi osmdesátkrát,“ popisuje pro Seznam Zprávy novinář a spisovatel Davide Sapienza, který žije v nedaleké obci.

První případ nového typu koronaviru se v Itálii objevil v únoru 2020. Diagnostikovali jej ve městě Codogno poblíž Milána. Nákaza se rychle šířila dál lombardským regionem. Jedním z epicenter nákazy bylo tehdy Bergamo, jehož přeplněné nemocnice se brzy staly symbolem italského boje s koronavirem.

Městečku Nembro v podhůří Alp zasáhla pandemie do života obzvláště silně. Během první vlny zde zemřelo 188 lidí a stalo se tak jednou z obcí s nejvyšší úmrtností spojenou s nákazou covidem-19 v Evropě.

„Moji sousedé začali najednou jeden po druhém umírat. O tom, co se děje, jsme neměli příliš mnoho informací,“ vzpomíná Gianfranco Ravasio, současný starosta města. Před pěti lety - na začátku pandemie - byl součástí městské rady, jak ale sám tvrdí, prožíval ji zejména jako občan.

Na otázku, proč právě Nembro, mají místní svou vlastní teorii. „Samozřejmě, měli jsme smůlu, ale k šíření nákazy podle nás přispělo i to, že naše komunita je velice semknutá, žije aktivním společenským životem a obyvatelé se často setkávají,“ vysvětluje Seznam Zprávám třicátník Fabio.

Komunitní cítění z města nezmizelo ani s dlouhotrvajícím obdobím covidu, kdy se místní nemohli setkávat. A mnozí mají za to, že právě díky němu Nembro ani tak obrovská tragédie, jakou zažilo, nezlomila.

Tehdejší starosta Claudio Cancelli s pomocí dobrovolníků denně po dobu zhruba pěti měsíců obvolával v podvečer všechny obyvatele. Sám tehdy neměl o covidu příliš informací.

„Chtěli jsme ale, aby lidé cítili, že jim jsme nablízku, že jsme je neopustili,“ vysvětluje Cancelli s tím, jak složité bylo zůstávat klidným, když denně slýchal zprávy o úmrtí obyvatel, které po většinou velmi dobře znal.

Místní si dodnes vybavují, jak důležité pro ně telefonáty z radnice byly. Mezi nimi i Giuliana Bergamelli, která během první vlny přišla o otce. Po tom, co se nakazil covidem, ho odvezli na jednotku intenzivní péče nejprve do Bergama a později do vzdálenějšího Milána, kde krátce na to zemřel. Jeho rodina nedostala šanci se s ním rozloučit.

Giuliana popisuje, jak se tehdy cítila opuštěně. Od personálu nemocnice se jí nedostávalo příliš informací. Hospitalizovaní navíc ve stejnou chvíli byli otec i manžel. Vídat se kvůli obavám, že by ji nakazila, nemohla ani s matkou. „Každý den jsem netrpělivě vyhlížela telefonát od starosty. Byl to pro mě jediný záchytný bod,“ líčí.

Mirko Signori z civilní obrany vzpomíná, že lidé se cítili tak osaměle, že je zvali k sobě na kávu, když jim rozváželi léky a další pomoc. „Strach z nákazy jsem neměl. Odvaha ale neznamená bezohlednost,“ říká Mirko, který během prvních týdnů pandemie přišel kvůli nákaze o matku.

V dobách pandemie prý v podstatě bydlel na radnici, kde se koordinovala pomoc. Zbytek času trávil v autě, kterým místní obyvatele vozil na prohlídky do nemocnice nebo jim rozvážel nákup a léky. „Nevím, jestli na nás shlížel někdo seshora, ale nikdo z našeho týmu se nikdy nenakazil.“

Klíčovou roli ve zvládání pandemie sehráli také dobrovolníci z řad obyvatel, kteří se ve velké míře zapojili do pomoci komunitě. Mezi nimi i sedmdesátiletý rodák z Nembra Luigi Pegurri, jenž denně rodinám v nouzi rozvážel vše, co zrovna potřebovaly, navzdory tomu, že věkem už tehdy spadal do ohroženější skupiny obyvatel.

Luigi tvrdí, že sám z nákazy strach neměl. V rozhovoru pro Seznam Zprávy vzpomíná na moment, kdy viděl jednoho ze spoluobčanů, který byl po nákaze covidem ve velmi vážném stavu. „Nevěděli jsme, za jak dlouho by přijela ambulance. Musel jsem to vzít do vlastních rukou,“ popisuje s tím, že muže naložil do auta a odvezl do nemocnice.

Místní úřady mu později chtěly za pomoc věnovat ocenění za zásluhy, Luigi ho ovšem odmítl. „Dělal jsem to svým srdcem. Pomáhat komunitě jsem považoval za samozřejmost,“ vysvětluje s tím, že dostatečnou odměnou pro něj byl vděk, který cítil z lidí.

Pět let poté byste už zřejmě na první pohled nepoznali, že město bylo dějištěm tak rozsáhlé tragédie. Ulicemi se prochází spousta lidí, kteří na sebe s úsměvem mávají. Kavárna, jež sídlí v centru města, je plná a panuje v ní bujará nálada.

Nembro se ovšem snaží před tragédií, kterou prožilo, nezavírat oči. Na okraji města stojí památník, jenž připomíná 188 obyvatel, kteří během pandemie přišli o život. Každoročně 18. března také pořádá mši za zemřelé. Na letošní rok plánuje tichý průvod městem, během něhož 188 lidí ponese 188 svíček.

Pozornost věnuje také mladým lidem, které pandemie zastihla v klíčový moment jejich vývoje a silně ovlivnila jejich životy. V minulosti pro ně ve spolupráci s místní farou, jež ve městě hraje klíčovou roli, pořádala programy psychologické podpory.

Dle italského novináře Sapienzy by si měl vzít zbytek země z toho, jak se Nembro vypořádalo s covidovým traumatem, příklad. „Když se v této zemi stane nějaká tragédie, máme tendenci před tím zavírat oči. Nezpracovali jsme trauma z první ani druhé světové války. Je to velmi nebezpečné - jako mít molotovův koktejl v srdci,“ vysvětluje.

„V Nembru se ale snaží lidem pomoci trauma zpracovat, řešit jejich problémy. Nejsou kouzelníci, ale to, že mají lidé pocit, že se mají s problémy na koho obrátit, je velice důležité,“ shrnuje s tím, že covid odhalil to, na čem skutečně záleží - a to jsou mezilidské vztahy a blízkost.