Podezřelé incidenty na dně moří spojuje stejný vzorec

Podmořská infrastruktura a její zranitelnost se stala velkým tématem už v září 2022 po zničení plynovodů Nord Stream. Svět si tehdy najednou vzpomněl, že na dně moří a oceánů leží něco, bez čeho nemůže fungovat a co je zároveň velmi těžké bránit před kýmkoli, kdo se to rozhodne zničit.

Kromě plynovodů či třeba elektrických spojení totiž na dně leží i internetové optické kabely, jimiž proudí asi 99 % mezikontinentálního internetového spojení, na němž je závislá i kritická infrastruktura.

K poškození podmořského kabelu dochází celosvětově v průměru zhruba každý druhý den. Většinou je způsobují například nehody při rybaření, nechtěné přeseknutí kabelu kotvou či přírodní jevy jako například zemětřesení.

Od explozí Nord Streamu jsou ale veškeré případy pod drobnohledem. V uvozovkách každý druhý incident doprovází obavy (většinou stále ještě neopodstatněné), zda nešlo o cílený útok.

Explicitně podezření z takové činnosti vyslovuje už delší dobu například Tchaj-wan, který za posledních několik let zaznamenal desítky případů přerušení kabelů a obává se, že za částí z nich stojí Čína, která by tuto sabotážní techniku mohla testovat pro případnou budoucí blokádu ostrova či dokonce invazi.

V roce 2023 sabotáž vyšetřovalo Finsko v případě plynovodu, který podle Helsinek poškodila kotva čínské kontejnerové lodi NewNew Polar Bear. Letos na jaře se nebezpečí sabotáží velmi viditelně řešilo na prahu Evropy, v Rudém moři, kde podezření ze ničení tamních optických kabelů padlo na jemenské povstalce.

Poslední dva měsíce ale přinesly v evropském kontextu zlom.

V Baltském moři se vyskytly hned dva podezřelé případy, které následovala bezprecedentní reakce evropských zemí. U obou incidentů se navíc prověřuje ruská stopa.

Jestli jde o projevy toho, že se ruská hybridní operace zahrnující nyní už nespočet sabotáží po celé Evropě opravdu přesunula i na mořské dno, s jistotou nevíme a je nepravděpodobné, že se to brzy dozvíme. I tak jde o tvrdou připomínku faktu, že podmořskou infrastrukturu je nesmírně těžké efektivně chránit. A že evropské státy čeká náročný úkol, pokud hodlají dostát svým slibům a plánům na její obranu.

Zmiňovaný zlom přišel v případě přerušení dvojice podmořských internetových kabelů v Baltském moři spojujících Švédsko s Litvou a Německo s Finskem, které přestaly fungovat 17. a 18. listopadu.

Následoval ještě jeden případ koncem prosince, kdy byl přerušen energetický kabel EstLink2 mezi Finskem a Estonskem.

V obou případech jsou z poškození podezřelé civilní nákladní lodi, které podle vyšetřovatelů z poškozených států kabely přeťaly tažením kotvy po dně.

Zmiňovaná ruská stopa je hlubší v druhém případu, kdy je předmětem finského vyšetřování tanker Eagle S. Ten totiž podle Helsinek patří k ruské „stínové flotile“ plavidel, jež využívá k obcházení sankcí a vývozu zejména ropy a plynu.

Finům se loď podařilo zastavit těsně před sousedním kabelem EstLink1 a dokonce zadržet část jeho posádky, kterou nyní vyšetřuje ze sabotáže.

V případě listopadového incidentu je podezřelá čínská loď Yi Peng 3, kterou se podařilo jen „pozdržet“ ve vodách úžiny Kattegat a podrobit vyšetřování jen částečně.

Jednou z prověřovaných variant má být podle médií odkazujících se na anonymní zdroje mezi vyšetřovateli nicméně i to, že posádka lodi konala záměrně a na popud ruských zpravodajských služeb.

Ani z jednoho vyšetřování ještě oficiálně nevzešel žádný výsledek.

Podle experta na podmořskou infrastrukturu Jonase Frankena se k povaze incidentů dá přinejmenším říct, že i bez ohledu na to, co se u lodí vyšetřuje, jde o případy „podezřelé“ zejména podobným vzorcem provedení.

„Nedá se říct, že by v Baltském moři výrazně narostl absolutní počet poškození. Došlo ale k nárůstu jednoho typu incidentů, kterým jsou vícenásobné škody způsobené tažením kotvy. Kdyby šlo o jeden incident, může to být náhoda. V určitém bodě už se ale musíte ptát, jestli nesledujeme jistý vzorec,“ řekl Seznam Zprávám Jonas Franken, expert na podmořskou infrastrukturu z Technické univerzity v německém Darmstadtu.

I když jsou vyšetřovatelé nejspíš ještě daleko od uzavření případů a ty mohou nakonec dopadnout všelijak, není pochyb, že jde o pozoruhodnou situaci.

Především: I když se o podezření ze sabotáží ve vodách poblíž Evropy mluvilo už mnohokrát a u mnoha různých případů, až teprve nyní proti podezřelým lodím zasahují námořnictva evropských zemí. V případě Finska dokonce úřady zadržují podezřelé a na úrovni nejvyšších představitelů zaznívají ostré a otevřené komentáře (připomeňme výrok německého ministra obrany, že nikdo nepochybuje, že jde o sabotáž).

Incidenty se tedy zaprvé už neřeší víceméně v tichosti, zadruhé do nich státy neváhají zasahovat silou.

„Myslím si, že se státy poučily z případu s lodí NewNew Polar Bear v roce 2023,“ řekl k tomu Franken a připomněl, že ta se z Baltského moře ještě bez problémů dostala.

„V případě lodi Yi Peng 3 už je vidět vyšší úroveň citlivosti. Pořád ale trvalo dlouho, než se na ni vyšetřovatelé dostali a bylo spojené s diplomatickým snažením,“ pokračoval expert. „To v případě tankeru Eagle S jsme mohli vidět už opravdu rychlou reakci. Finsko je v tomto ohledu jednou z nejpohotovějších zemí,“ okomentoval Franken nedávný případ.

Nový ostřejší přístup evropských zemí je podle Frankena pro bezpečnost podmořské infrastruktury vítaným jevem. Platilo by to podle něj i v případě, kdy by se zjistilo, že zmiňované případy byly výsledkem pouhé chyby, protože i za ty má posádka nést zodpovědnost.

Myslet si ale, že Finsko nyní ukázalo Evropě spásný recept na ochranu mořského dna, je podle něj naivní.

Ne všechny země totiž v tuto chvíli mají zákony, které lze v podobných případech uplatnit pro zadržení. Ne vždy musí být podezřelou lodí velký tanker obcházející sankce (přetnout kabel zvládne i malý nenápadnější civilní remorkér). A v neposlední řadě, jak připomíná Franken, se ne vždy podaří plavidlo dostihnout v teritoriálních vodách (ty končí asi 22 km od břehu), nebo jeho posádku přesvědčit, aby do nich s doprovodem plavidel námořnictva připlula ze vzdálenějších vod, kde loď podle námořního mezinárodního práva nelze zadržet.

A takhle bychom mohli pokračovat.

I když se zvýší hustota a frekvence hlídek v Baltském moři, které je podle Frankena v tomto ohledu v podstatě „větším jezerem“ a dá se poměrně dobře kontrolovat, mnoho a mnoho dalších kabelů leží třeba v otevřeném Severním moři (a vlastně víceméně kdekoliv jinde).

Hlídání podmořské infrastruktury prostřednictvím lodí pobřežní stráže nebo vojenských plavidel je podle Frankena už ze své podstaty neefektivní a státy by podle něj udělaly lépe, pokud by raději investovaly do vývoje autonomních strážních plavidel.

To se sice už nějakou dobu děje a vlády se podmořskou infrastrukturu snaží chránit i dalšími způsoby, vzhledem k množství kabelů, hustotě lodního provozu i samotnému faktu, že jsou ukryty pod vodou, je jasné, že efektivní ochrana je úkolem na dlouhé roky.

Vysoké množství kabelů a mimo jiné i to, že v pevninských státech jsou doplněny i o pozemní internetové sítě, je nicméně zároveň důvodem, proč incidenty v drtivé většině případů nezpůsobí žádné znatelné výpadky. Kabely totiž obyčejně mají naddimenzovanou kapacitu a spojení se téměř vždy dá přesměrovat jinudy.

Proto, pokud stojí za zmiňovanými útoky Rusko, nejpravděpodobnějším vysvětlením jeho motivů není snaha o způsobení závažných výpadků, ale spíše šíření strachu, destabilizace a dojmu, že Evropa platí za podporu Ukrajiny svou daň (stejně jako je tomu u ruských sabotáží na souši, čemuž jsme se podrobně věnovali v tomto textu).

Dodejme, že oprava podmořských kabelů je podle Frankena většinou záležitostí žádající si investici v řádech sedmiciferných čísel v eurech a že zvýšená pohotovost evropských pobřežních stráží nebo námořnictev také není levnou záležitostí.

Pokud by Rusko usilovalo o způsobení velkého přerušení internetového spojení, které by pocítily třeba i banky nebo kritická infrastruktura, muselo by nějakým způsobem přerušit velké množství kabelů naráz.

K něčemu takovému by jistě nestačily kotvy lodí, které mimochodem mohou ohrozit jen část kabelů (některé jsou příliš hluboko, zapuštěny do dna, nebo mají odolnou ochranu). Muselo by využít svou specializovanou flotilu vojenských plavidel včetně speciálních ponorek, které jsou přímo designovány na práci na mořském dně.

I tak by ale bylo způsobení rozsáhlého internetového blackoutu (jinde než na izolovaných ostrovech, kam vede třeba jen jeden či dva kabely) náročným, možná i nesplnitelným úkolem.

Slůvko možná sem patří proto, že z otevřených zdrojů se podle Frankena nedá říct, jak velký výpadek internetu by stačil k tomu, aby přestaly fungovat například banky nebo jiné instituce. V roce 2022 expert Seznam Zprávám řekl, že odpověď na tuto otázku možná nemají ani státy a telekomunikační společnosti vlastnící samotnou infrastrukturu. Snaha najít odpověď se podle něj od té doby zvýšila a vznikají nové odhady, i tak jde o natolik komplexní problém, že nejistota trvá dosud.