Článek
Německý parlament spolu s nábytkářskou firmou IKEA v úterý oznámily, že společnost přispěje do vznikajícího fondu určeného na odškodnění obětí bývalého komunistického režimu v bývalé Německé demokratické republice (NDR), píše DW. Přispět by měla částkou 6 milionů eur (zhruba 162 milionů korun).
IKEA byla jednou z několika západních společností, které během studené války zadávaly část své výroby do bývalého východního Německa. V roce 2012 se začaly objevovat první důkazy o tom, že se na výrobě nábytku podíleli i političtí vězni.
IKEA zadala vyšetřování auditorské společnosti Ernst & Young, která zjistila, že obvinění jsou oprávněná a část tehdejšího vedení společnosti o zapojení vězňů věděla. „Pro mě je závazek IKEA podpořit fond pro pomoc v nouzi výrazem svědomitého přístupu i k temnějším kapitolám historie společnosti,“ uvedla Evelyn Zupkeová, zvláštní zástupkyně parlamentu pro pomoc obětem NDR.
„Nemůžeme vrátit zpět to, co si museli vězni vytrpět. Můžeme jim však nabídnout úctu a podpořit je. IKEA se rozhodla jít právě touto cestou a já jsem jí za to vysloveně vděčná,“ dodala. Příspěvek společnosti je dobrovolný, fond však musí ještě schválit německý parlament. To je ovšem považováno za formalitu.
„Hluboce litujeme, že k tomu došlo,“ uvedl v úterý generální ředitel a předseda představenstva IKEA Německo Walter Kadnar a dodal, že společnost bude usilovat o podniknutí kroků k minimalizaci škod způsobených minulými prohřešky proti lidským právům nebo životnímu prostředí.
Rozhodnutí nábytkářského giganta je v Německu oceňováno. „IKEA přijala naše pozvání k jednání poté, co vyšlo najevo, že se společnost podílela na nucené práci vězňů. Společně jsme vytyčili cestu k řešení a zástupci firmy se setkali přímo s lidmi, které režim zasáhl. Dnešní rozhodnutí je průlomové a doufáme, že ho budou následovat i další společnosti,“ uvedl Dieter Dombrowski, předseda UOKG (ve volném překladu do češtiny jako Svaz spolků obětí komunistického režimu.
Dombrowski byl navíc v bývalém východním Německu politickým vězněm. Odsouzen byl za nelegální vstup do západního Německa. Po přestěhování do svobodné části Berlína v 70. letech se stal politikem Křesťanskodemokratické unie (CDU).
