I Rusko mělo kolonii v Africe. Dodnes o ni soupeří světové mocnosti

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Mělo Rusko v Africe svou kolonii, nebo nemělo? Tato otázka od začátku ruské invaze na Ukrajině opět rezonuje, právě v souvislosti s válkou, na africkém twitteru.

Zatímco někteří afričtí uživatelé vidí v současném počínání evropských zemí pokrytectví, protože tyto státy v minulosti „okupovaly“ cizí (africká) území, další upozorňují, že i Rusko má na území Afriky vlastní, byť krátkou, koloniální historii.

„Hon na Afriku“ vrcholil na konci 19. století. Dominovaly mu evropské mocnosti, včetně Velké Británie, Francie, Německa nebo Portugalska, které si na Berlínské konferenci (na přelomu let 1884 a 1885) rozdělily své sféry vlivu a vytyčily geometrické hranice. Tedy ty, co můžeme na mapách vidět dodnes. Pozadu nechtělo zůstat ani Rusko.

Příležitosti se chopil ruský dobrodruh Nikolaj Ivanovič Ašinov při své cestě do tehdejšího Etiopského císařství, která měla za cíl posílit vzájemné vztahy. Se svou družinou asi 200 kozáků tak Ašinov v lednu 1889 zakotvil ve vesnici Sagallo na dnešním území Džibutska, kterou pojmenoval Nová Moskva, uvádí server RFE/RL.

„(Ruská) kolonie byla takový levoboček rusko-etiopských vztahů, které byly na přelomu 19. století vřelé a intenzivní,“ uvádí pro Seznam Zprávy afrikanista Jan Záhořík ze Západočeské univerzity v Plzni.

Car Alexandr III. se ale podle Záhoříka od akcí skupiny kozáků distancoval a kolonizátory rychle vypudili Francouzi usilující o dominantní postavení v regionu. Ruská država tak vydržela jen několik týdnů a žádné památky na toto období v dnešním Džibutsku nezůstaly.

V současnosti Rusko podle Záhoříka nadstandardní vztahy s Džibutskem nemá. Nabídka Moskvy je podle něj oproti Pekingu, který má v regionu silné postavení, značně limitovaná. „(Rusové) mohou nabídnout nejrůznější zbrojní zakázky, kontakty nebo vzdělávací programy,“ uvádí příkladem.

Význam Džibutska ale nadále roste. Bezmála milionová země v současnosti představuje důležitý uzel pro světovou lodní dopravu, okolo plují lodě z Asie do Evropy a naopak. Kdokoliv se rozhodne vplout do Rudého moře, musí překonat „Bránu slz“ (průliv Mandeb) a džibutské vody. Podle německého serveru Deutsche Welle tudy proudí až 10 procent celosvětového obchodu.

„Džibuti je zásadní z hlediska kontroly pohybu zboží včetně strategických surovin, a to je jeden z důvodů, proč v zemi staví vojenské základny světové mocnosti. Dalším důvodem je přítomnost pirátů v somálských vodách,“ vysvětluje dále afrikanista.

Odkazuje tak mimo jiné na další prvenství této země. Právě v Džibutsku se nachází největší počet vojenských základen z celého kontinentu. Ta největší s pěti tisíci vojáky patří USA, které ji v zemi vybudovaly po 11. září 2001. Vojenská stanoviště zde mají i další země.

Japonsko to své vybudovalo v roce 2009. Reagovalo tehdy na zvýšenou pirátskou aktivitu a základna mu sloužila pro řízení vojenských operací v regionu, uvádí německý server Deutsche Welle. Podobně i Španělsko a Itálie. Ti všichni s USA na vojenských operacích spolupracují, píše britská veřejnoprávní BBC.

Vojenskou základnu v Džibutsku má od roku 2017 i Peking, mimochodem jedinou, která nestojí přímo na čínském území. Podle spekulací zahraničních médií i expertů na mezinárodní vztahy by nicméně nemusela být poslední.

„Čína je přítomná ve všech možných sektorech ekonomiky – výstavbě veškeré páteřní infrastruktury, obchodu se zbožím, službách a výměnném obchodu. Její výhodou je, že své zboží nabízí za přijatelné ceny, které si například západní země v některých ekonomických sektorech nemůžou dovolit,“ vysvětluje Záhořík vliv Číny v Džibutsku.

Vedle lodní dopravy představuje Džibutsko i důležitou spojnici po zemi do Etiopie a dál do afrického vnitrozemí. Do přístavu v Džibuti tak například 30. srpna dorazila první loď s ukrajinským obilím směřující do Afriky od začátku války. Obilí dále po železnici putuje do Etiopie a dalších zemí, informoval server Al-Džazíra.

„Linka mezi Addis Abebou a Džibuti je zásadní. Původně postavili železnici Francouzi na přelomu devatenáctého a dvacátého století, pak v dobách studené války postupně zanikla a v posledním desetiletí ji Číňané znovu postavili a zelektrifikovali,“ přibližuje historii železnice Záhořík.

Džibutský přístav podle DW do státní pokladny ročně přináší v přepočtu až 2,4 miliardy korun (100 milionů eur). Výdělky nicméně putují zejména do modernizace přístavu a nemění život běžných lidí.

„Když se podíváte na situaci na místě, to hlavní, co uvidíte, je, že jsou lidé stále velmi chudí. Džibutsko je stále jedna z nejchudších zemí v regionu,“ řekl pro DW Hassan Khannenje, ředitel Horn Institute for Strategic Studies, regionálního think tanku se sídlem v keňském Nairobi.

Podle Světového potravinového programu žije v chudobě 42 procent tamní populace. Země je navíc z 90 procent závislá na importu komodit.