Článek
Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.
Než v roce 2020 začala válka mezi centrální vládou v Addis Abebě a tigrajskými jednotkami na severu Etiopie, žil si Tigrajec Goitom Mekonen většinu času poklidným životem.
Přednášel na univerzitě Adigrat, angažoval se ve své komunitě a ve volném čase věnoval energii mnoha sociálně-podnikatelským aktivitám.
„Můj život byl inspirující a smysluplný. Plně jsem se zabýval vlastními nápady, měnil je v realitu a věnoval svůj čas a energii iniciativám, o nichž jsem byl přesvědčený, že mají transformační charakter,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy.
„Celkově jsem byl spokojený. Plánoval jsem založit vlastní rodinu a byl rád, že mám vztah,“ svěřuje se. „Zejména od léta 2019 až do dne, kdy do Tigraje přišli vojáci a zničili naši vlast, jsem prožíval nejlepší období.“
Řeč přišla i na první momenty, kdy mu na podzim 2020 došlo, že začala válka, jak se mu podařilo přežít tragický masakr a jaká byla jeho cesta pryč ze země a jednoho z nejkrvavějších konfliktů za posledních pár let.
Goitom Mekonen
Narodil se v severoetiopském státu Tigraj. Kromě práce na veřejné univerzitě se aktivně angažoval v místní komunitě a věnoval se podnikatelským projektům se sociálním přesahem.
Je spoluzakladatelem iniciativy TigraiCodes, jejímž cílem je učit středoškoláky programovat, a Tigrai Hiking Group, která podporuje zdravý životní styl mládeže a poznávání krásné přírody Tigraje.
V současnosti je jedním z jeho hlavních cílů šířit povědomí o tom, co ve válce v Tigraji zažil. O svých zkušenostech napsal knihu PRIMED FOR DEATH: Tigray Genocide: A Survivor's Story.
Kdy vám došlo, že začala válka?
V listopadu 2020. Měsíc jako každý jiný. S týmem jsem byl ve městě Aksúm, kde jsme na místní univerzitě vedli kurz pro středoškoláky. Byli jsme už ve třetím týdnu a zbýval nám ještě jeden. Tehdy to začalo.
Regionální vláda vyhlásila nouzový stav a my se poprvé dozvěděli, že Etiopie vyhlásila Tigraji válku. Opět.
4. listopadu kolem půlnoci se všechno vypnulo – sítě, bankovnictví, telekomunikace a došlo i k odstřižení veškeré dopravy od Tigraje. Neměli jsme jinou možnost než bezradně očekávat horory, které následně začaly.
Cítil jsem smutek, zmatek a měl jsem zlomené srdce, protože jsem věděl, že nemůžu udělat nic, abych to zastavil.
Co následovalo potom?
Rozhodl jsem se, že v Aksúmu zůstanu. Došlo mi, že šance na útěk je velmi malá a měl jsem pochybnosti, že bych přežil, když jsme byli obklíčeni nepřáteli ze všech stran. Zůstal jsem tam nakonec dva příšerné měsíce a sotva přežil masakr.
Masakr v Aksúmu
Během 24 hodin – 28. a 29. listopadu 2020 – „eritrejští vojáci záměrně stříleli po civilistech v ulicích, prováděli systematické prohlídky v jednom domě po druhém a mimosoudně popravovali muže a chlapce“, uvádí zveřejněná zpráva Amnesty International o možná nejhorším masakru během konfliktu v regionu Tigraj.
Měl jste tedy štěstí. Jak se vám podařilo přežít?
Bydleli jsme v hotelu na hlavní třídě, který nám pronajala univerzita. Odsud jsem měl možnost vidět masakry v ulicích. Po celém městě probíhaly prohlídky od domu k domu, ale náš hotel a jeden další vojáci nezkontrolovali.
Jak je to možné?
Náš hotel měl prosklené dveře a majitel před příchodem eritrejských vojáků vyklidil všechny věci z balkónů. Vojáci si tak mysleli, že uvnitř nikdo není a přesunuli se do vedlejší budovy.
My se přitom schovávali v nejvyšším patře hotelu uvnitř pokojů. Měli jsme strach, byli zoufalí a jen jsme čekali, až na nás přijde řada a zabijí nás.
Eritrejské jednotky
„Eritrejské jednotky dostaly v Tigraji zelenou od premiéra Abiyho Ahmeda. Prezident Eritrey Isaias Afwerki využil příležitosti se pomstít za dobu, kdy spolu Eritrea a právě Etiopie pod vládou tigrajské TPLF svedly na konci 90. let krátkou, ale velmi bolestivou válku. Eritrea se tehdy mimo jiné dostala do velké mezinárodní izolace. A Afwerki na to nezapomněl… V každém konfliktu jsou vojáci, kteří si zelenou vykládají po svém,“ vysvětluje pro Seznam Zprávy afrikanista Jan Záhořík ze Západočeské univerzity v Plzni.
Mekonen dodává, že dokázal rozpoznat eritrejské jednotky podle barev kamufláže na jejich uniformách, specifických bot a skutečnosti, že mluvili tigrinijštinou, stejným jazykem jako hovoří i Tigrajci.
Byl to pro vás nejhorší zážitek z toho celého?
Ano byl. Na vlastní oči jsem viděl mrtvá těla ležící na ulici. Viděl jsem, jak je místní převáží nedaleko kostela na vozících, protože jich bylo příliš mnoho, aby je nosili.
Viděl jsem eritrejské vojáky, kteří nutili matku skákat sem a tam přes mrtvolu jejího jediného dítěte. A to nejhorší: byl jsem svědkem zabití muže jménem Fitsum, který pracoval v hotelu, kde jsem bydlel.
Některé jednotky eritrejských vojáků nosily uniformy etiopské armády z dob Etiopské lidové revoluční demokratické fronty, aby místní zmátly a ti si tak mysleli, že šlo o příslušníky tigrajských jednotek.
Fitsum takhle jednou vyšel ven z hotelu a řekl jim, že eritrejští vojáci odešli opačným směrem. Krátce na to jsme slyšeli střelbu a Fitsum se už nevrátil.
Konec války v Tigraji
Válkou sužovaný Tigrajský stát se po necelých dvou letech v izolaci opět otevírá světu. Vycházejí tak najevo další tragické příběhy z konfliktu, při kterém za poslední roky zahynulo vůbec nejvíc lidí.
Druhý den jsme našli jeho tělo na ulici vedle hotelu. Měl zaschlou krev na oblečení, byla také na zemi. Umřel poté, co byl dva dny o hladu.
Tenhle zážitek se mi pořád vrací. Pořád na toho nevinného muže myslím. Přál bych si, aby býval nešel ven, abych měl šanci mu zachránit život.
Podobně myslím i na mou sestru. Když mi zabili mladšího bratra, byla u toho. Říkám si, že když všechnu tu bolest prožívám kvůli lidem, které jsem potkal jednou v životě, jak se asi ona vyrovnává s tím, že byla svědkem zabití milovaného člověka přímo před jejíma očima. Je opravdu těžké tohle všechno snášet.
Kdy vám došlo, že musíte pryč?
Když začala válka, byla Tigraj systematicky obléhána jednotkami centrální vlády v Addis Abebě. Nebylo tak možné utéct.
19. listopadu kolem druhé hodiny odpoledne začalo v Aksúmu a jeho okolí silné a náhodné ostřelování eritrejskými a etiopskými jednotkami. Všichni prchali z města do sousedních oblastí a někteří moji kolegové se dokonce pěšky dostali z Aksúmu až do Mekele (město ležící vzdušnou čarou přes 100 kilometrů daleko, pozn. red.). Moje rodina na mě také naléhala, abych utekl, já ale zůstal dva měsíce.
Byl jsem zoufalý, bezradný a propadal se do temnoty. Život byl konstantní horor. Etiopské a eritrejské jednotky páchaly neuvěřitelná zvěrstva, která mě pronásledují dodnes.
Čím déle jsem v Aksúmu zůstával, tím víc jsem byl přesvědčený, že marním čas, aniž bych nečím přispěl. Pokud bych se tedy nerozhodl vstoupit do tigrajských jednotek. Proto jsem se rozhodl, že nejlepší bude odejít do Mekele. To se mi podařilo 9. ledna 2021.
Předcházely tomu dva týdny, kdy jsem poslouchal zvěsti a viděl minibusy, které přijížděly do Aksúmu. Etiopské národní obranné síly (ENDF) také předtím obsadily Mekele a pomalu se opět zprovoznila doprava do oblastí, které kontrolovaly.
Na konci prosince dostali civilisté poprvé povolení cestovat z Aksúmu do Mekele. Přejíždělo se ale přes několik checkpointů a většina vojáků po cestě byla z eritrejských jednotek.
V Mekele jsem zůstal s rodinou tři měsíce. Jelikož bylo cestování z Tigraje do Addis Abeby – po silnici i letadlem – povoleno, i když za vysokých bezpečnostních opatření, odjel jsem tam 11. května 2021. Udělal si zkoušky na britské ambasádě a po dvou měsících jsem měl v plánu se vrátit.
Tehdy ale tigrajské jednotky udeřily zpět, dobyly Mekele a později v červnu i většinu Tigraje. Následkem toho centrální vláda zablokovala všechny cesty do Tigraje a já se nemohl vrátit. Musel jsem proto hledat další způsoby, jak přežít.
Co jste tedy udělal?
V červenci 2021 jsem se poprvé pokusil utéct ze země. Tigrajské jednotky totiž pochodovaly na hlavní město, začaly vyhrávat v mnoha oblastech v Amharsku, a tak v Addis Abebě začalo masivní zadržování Tigrajců.
Bez možnosti vrátit se bylo mojí jedinou možností odjet. Než jsem ale stihl všechno zařídit, zadržela mě policie. Strávil jsem ve vězení 96 hodin.
Když mě propustili, rozhodl jsem se, že zůstanu a zdokumentuji, co prožívají další Tigrajci. Strávil jsem tam rok a bylo to pro mě těžké období. Dny i noci byly temné a depresivní. Strach, že ke mně kdykoli přijde policie, mě připravil o klid a spánek. Každé tři měsíce jsem musel měnit místo, aby mě nikdo snadno nepoznal a nedostal jsem se do hledáčku policie nebo sousedů.
26. října 2022 jsem se rozhodl opustit Etiopii nadobro. Říkal jsem si, že zkusím Dubaj, Nairobi nebo Kampalu. Měl jsem dvě možnosti, jak se tam dostat – letecky, nebo po silnici.
Vyhledal jsem si všechny potřebné informace a vyslechl rady známých. Cesta po silnici do Nairobi byla sice levnější, ale kvůli mnoha kontrolním stanovištím představovala značné riziko. S tigrajským jménem v pasu jsem byl snadný cíl a šance na bezpečný průjezd byla malá. Mohl jsem zkusit převaděče, ale na to jsem se necítil. Rozhodl jsem se proto, že poletím.
Na letišti ale přišly komplikace a málem jsem neodletěl. Když viděli na imigračním moje jméno, nechtěli mě pustit. Přitom jsem měl všechny potřebné dokumenty. Když jsem se ptal proč, úředník na mě křičel a vyhrožoval, že mi roztrhá letenku a pas, pokud ho neposlechnu a nezůstanu opodál.
Pak jsem ale měl štěstí. Když jsem stál opodál a opouštěla mě naděje, že se mi podaří odjet, všiml si mě nějaký bezpečnostní pracovník, přistoupil ke mně a vyptal se mě na mou situaci. Prohlédl si moje dokumenty, ujistil mě, že můžu vycestovat a vrátil se se mnou k imigračnímu úředníkovi, který mi nakonec povolil pokračovat v odbavení.
Deset minut před uzavřením brány jsem konečně dostal povolení k odletu a spěchal k nástupu, abych Etiopii jednou provždy opustil.
Kde jste tedy teď a co děláte?
Aktuálně žiju v Nairobi. Město je klidné, krásné a cítím se tu relativně bezpečně. Teď už se nebojím, že mi policie každým dnem zaklepe na dveře a zatknou mě, když zjistí, že píšu knihu. Poté, co mi válka narušila život, jsem teď odhodlaný přežít a snažím se světu vyprávět o genocidě.
A co vaše rodina?
Všichni zůstali v Tigraji. Občas si volám se sestrou nebo s dalšími příbuznými. Když ale slyším jejich vyprávění, ztrácím naději po všem, co se v Tigraji a Etiopii děje. Žijí v neustálém strachu, nevědí, jestli nevypukne další válka, a to možná hned zítra ráno.
Říkají mi, že mnoho mladých se snaží opustit Tigraj za každou cenu, protože jsou bez práce a nemají naději na budoucnost.
Situace je neuvěřitelně proměnlivá, stresující a nepředvídatelná. Doufali jsme, že mírové dohody přinesou regionu a jeho obyvatelům optimismus, mír a obnovu.
Aktivní boje sice ustaly, ale krize zůstává z velké části nedotčena. Bída našich lidí se čas od času zhoršuje. Některé děti stále nechodí do školy, infrastruktura je zcela zničená a trpí především ženy a dívky, které se doteď stávají oběťmi sexuálního násilí, včetně znásilnění ze strany vojáků.
Postoj centrální vlády
Premiér a držitel Nobelovy ceny za mír Abiy Ahmed na začátku konflitku tvrdil, že jeho vláda bude civilisty v Tigraji chránit. Konflikt pak i přes mezinárodní kritiku, která se na jeho vládu snesla, vnímal za vnitřní záležitost.
I přes oficiálně vyhlášený mír na podzim 2022, zůstává situace zoufalá. Obyvatelé Tigraje hladoví, strádají a umírají na nemoce, které by byly za normálních okolností léčitelné, uvádí britská BBC.
Financial Times s odkazem na hlavního zprostředkovatele Africké unie v mírových rozhovorech uvádí, že si brutální občanská válka vyžádala až 600 tisíc obětí.